Na východní Ukrajině Rusko navzdory mírovým dohodám z Minsku pokračuje v hybridní válce, v Sýrii shazuje ruské letectvo bomby za Bašára Asada a Moskva vetuje v OSN vyšetřování dubnového chemického útoku v Chán Šajchúnu.

Kromě toho se ruští experti na kybernetickou válku pokoušejí v USA, Francii a Německu podkopat svými zásahy západní demokracie. Doma pak Kreml přitahuje šrouby opozici a v Čečensku se brutálně pronásledují homosexuálové.

Je to paradox: čím agresivnější postup Putin volí a čím důrazněji demonstruje své pohrdání mezinárodním právem, tím jistější si může být svou pozicí a shovívavostí Západu. Evropa tvrdošíjně trvá na tom, že jde vlastně jen o zbloudilého spojence a přítele, kterého lze opět přivést k rozumu, ke spolupráci a na správnou cestu pouhými domluvami a dobrým slovem.

Ve stejném duchu postupovala nyní i Merkelová, její neúnavná ochota diskutovat ale kremelského pána samozřejmě nijak neobměkčila.

Co si Merkelová od schůzky slibovala?

Co vlastně kancléřku vůbec přimělo k tomu, aby se vydala do Soči? V Rusku nebyla dva roky - naposledy v květnu 2015 na oslavách 70. výročí konce války. Dlouhá pauza měla být demonstrativním gestem směrem k člověku, který za použití vojenské síly posouvá hranice v Evropě.

Kancléřčin úřad dlouho razil heslo, že schůzky mají smysl jen tehdy, lze-li od nich očekávat hmatatelné výsledky. Přesto na Putinovo přání kancléřka do Soči odletěla – tedy nejen na cestu s nejistým výsledkem, ale dokonce i na místo, na něž nemá dobré vzpomínky.

Při její návštěvě zde v lednu 2007 nechal Putin svého labradora, aby se ochomýtal kancléřce kolem nohou, třebaže prezident dobře věděl, že se Merkelová psů bojí. Scéna se tehdy stala symbolem napětí mezi oběma státníky.

Schůzka Angely Merkelové a Vladimira Putina v Soči v roce 2007 | zdroj: Profimedia

To, že se kancléřka nakonec přece jen vydala na cestu bez vyhlídky na dobrý výsledek, lze především přičítat tomu, že to s Putinem sice není jednoduché, ale bez něj nebude fungovat nic – nevyřeší se ani situace na Ukrajině, ani v Sýrii.

Nakonec si Merkelová ze Soči odvezla od kremelského vládce alespoň příslib, že se na červencovém summitu G20 v Hamburku bude chovat konstruktivně. O nějakém sblížení mezi nimi se hovořit nedá – dobrá zpráva je pouze to, že si někdejší přátelé spolu aspoň po čase promluvili.

Mezinárodních důsledků se Moskva bát nemusí

Na brífinku po schůzce Merkelová především vyzdvihovala to, co mají Rusko a Německo společné. Kritika na adresu Ruska zaznívala jen velmi zaobaleně. Putin se jí odvděčil sáhodlouhým propagandistickým výlevem – že za situaci na Ukrajině může jen a jen Kyjev, že se ruské vedení doma vzorně drží norem právního státu a že v Sýrii netouží po ničem jiném, než po míru a urovnání.

Merkelová se zmohla jen na prohlášení, že ohledně Ukrajiny "zastávají odlišný názor, pokud jde o příčinu konfliktu" a "dosahují pokroku jen malými krůčky".

Putin nikomu nedal sebemenší naději, že by ze svých pozic uhnul byť jen o centimetr. A proč by to také dělal? Místo aby se Evropa důrazně postavila proti jeho agresivní politice, pochybuje dokonce o smyslu těch nynějších, relativně mírných sankcí.

Hlasy, pro něž je byznys důležitější než mezinárodní právo, jsou v západní Evropě stále hlasitější – a sílí i v Německu. Merkelová jim sice stále ještě vzdoruje, její slabé vystoupení v Soči ale dává důvod k obavám, že ani ona tomuto tlaku dlouho neodolá, konstatuje německý deník Die Welt.