Protiústavní kroky Miloše Zemana vyvolávají nutnost uzákonit možnost přezkoumat jeho činy

MAGAZÍN - Komentáře autor: red

Prezident Miloš Zeman už v případě jmenování vlády Jiřího Rusnoka zcela ignoroval své ústavní povinnosti a v případě zamýšlené demise vlády Bohuslava Sobotky se zřejmě chystal Ústavu opět porušit. Upozorňuje na to v analýze pro HlídacíPes.org právník Aleš Rozehnal a dodává: "Měla by tedy existovat efektivnější cesta domoci se rozhodnutí Ústavního soudu o tom, zda prezident poškozuje či ohrožuje zájmy státu."

Prezident Miloš Zeman

Prezident Miloš Zeman , zdroj: Profimedia.cz

Prezident Miloš Zeman údajně plánoval interpretovat demisi vlády, kterou mu hodlal předložit premiér Bohuslav Sobotka, tím způsobem, že se nejedná o demisi celé vlády, ale pouze o demisi premiéra. Jeho demise totiž podle Zemana nemusí být demisí celého kabinetu, což prý byla jen ústavní zvyklost.

Jak je to s demisí kabinetu

Na jednu stranu je skutečností, že nově vymezená legitimita prezidenta daná jeho přímou volbou sebou nese fakt, že se vytvářejí i nové ústavní zvyklosti. Na druhou stranu je však nepochybné, že pokud by prezident Zeman nepovažoval demisi premiéra Sobotky za demisi celé vlády, nejednalo by se o porušení ústavních zvyklostí, ale o flagrantní porušení Ústavy.

Je totiž jednoznačné, že legitimita členů vlády je odvozena od jejího předsedy, protože na jeho návrh jsou členy vlády jmenováni. Stejně tak, pokud by se vláda ocitla bez svého předsedy např. v důsledku jeho úmrtí, musí podat z povahy věci ihned demisi, a pokud tak neučiní, musí ji prezident odvolat. Ústava totiž neumožňuje rekonstrukci vlády cestou jmenovaní nového předsedy do stávající vlády.

Demise tedy může mít pouze dvojí podobu. Buď se jedná o demisi kolektivní, kterou podává celá vláda prostřednictvím svého předsedy, nebo o demisi individuální, kterou podávají jednotliví členové vlády.

První Zemanova svévole

Miloš Zeman Ústavu v případě jmenování vlády porušil již jednou, a to při jmenování vlády Jiřího Rusnoka, kterou označil za úřednickou. O žádnou úřednickou vládu se přitom nejednalo, neboť takovou vládu ani Ústava nepřipouští.

Rusnokova vláda byla vládou politickou, což dokládá i fakt, že požádala o důvěru Poslaneckou sněmovnu. Z tohoto důvodu bylo povinností prezidenta při jmenování premiéra přihlížet k aktuálnímu rozložení politických sil v této komoře Parlamentu, o kterém zpravidla rozhoduje výsledek voleb. Tuto svoji povinnost prezident porušil.

Před jmenováním vlády Jiřího Rusnoka se koaliční strany Nečasovy vlády v demisi dohodly na pokračování vlády s novým předsedou. Kandidátkou na tento post se stala Miroslava Němcová a vládě přislíbila podporu většina poslanců.

Miloš Zeman vůli poslanců nevyslyšel a argumentoval dlouhodobou nespokojeností s bývalou vládou Petra Nečase, kterou měla dokládat několikaletá řada průzkumů různých agentur s tím, že hlava státu nemůže ignorovat vůli lidu, který je na základě Ústavy jediným zdrojem státní moci. Dalším jeho argumentem bylo, že chtěl údajně vyloučit případné politické tlaky na probíhající policejní vyšetřování, které souviselo s pádem Nečasovy vlády.

Cena času v politice

Prezident ale nemůže jmenovat vládu, u níž je jisté, že důvěru Poslanecké sněmovny nezíská.

Podstata parlamentního systému spočívá v tom, že se vláda opírá o důvěru v Poslanecké sněmovně, a dokud je v ní většina schopná udržet vládu, není na prezidentovi, aby jí říkal, že se mu ta její vláda tak úplně nelíbí a že má nějakou vládu svoji, mnohem lepší.

Prezident Miloš Zeman tak své ústavní povinnosti v případě jmenování vlády Jiřího Rusnoka zcela ignoroval a v případě demise vlády Bohuslava Sobotky se zřejmě chystal Ústavu opět porušit.

Premiér Sobotka by sice měl možnost obrátit se na Ústavní soud, ale čas je v politice mimořádně cenná komodita. Pokud by Ústavní soud nerozhodl v řádech hodin či dnů, zřejmě by to vedlo k nenapravitelnému poškození politické strany nebo její části, kterou Sobotka reprezentuje.

Co s prezidentem, který porušuje Ústavu

Ukazuje se tedy, že Ústava příliš nepočítá s jednou věcí, a to s existencí prezidenta, který porušuje Ústavu. Senát sice může podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku, ale podání této žaloby je podmíněno souhlasem Poslanecké sněmovny přijatým ústavní většinou. Pokud si tedy prezident zajistí pro své protiústavní kroky krytí v Poslanecké sněmovně, a to i krytí menšinové, nemůže být tato ústavní pojistka nikdy realizována.

Pokud prezident neplní své ústavní povinnosti, destabilizuje tím ústavní systém a maří politická rozhodnutí dalších ústavních orgánů. Měla by tedy existovat efektivnější cesta domoci se rozhodnutí Ústavního soudu o tom, zda prezident poškozuje či ohrožuje zájmy státu. Pokud taková cesta existovat nebude, může se stát, že prezident nebude tím, kdo společnost sjednocuje, ale tím, kdo ničí dosud ne zcela zakotvené demokratické instituty a instituce.

Tagy: Česko domácí ustava Sobotkova vláda česká vláda český prezident česká politika české zákony zákony a vyhlášky Sobotkův kabinet

Zdroje: Hlídací Pes