V souvislosti se selhávající psychiatrií, která nutně potřebuje reformovat, se obvykle připomíná tragický případ ze Žďáru nad Sázavou - před třemi lety tam útočnice po propuštění z psychiatrické nemocnice zavraždila studenta.

Dalo se této lidské tragédii zabránit? Jistěže dalo, kdyby psychiatrie dostávala od státu více peněz, zní častá odpověď. Jenže to je omyl. A to ze dvou důvodů.

O peníze nejde

"Podobným útokům nemůžeme předejít. Duševně choří byli, jsou a budou. Kdokoli z nich může při záchvatu agresivně zaútočit zejména proti členům domácnosti, blízkým osobám, ale také proti naprosto neznámým lidem," vysvětluje docent Karel Hynek. 

Nikdo podle něj neví, kdo kdy dostane schizofrenii, kdy bodne či zastřelí kantora. A faktem rovněž je, že když pacient se schizofrenií přestane chodit pro farmaka, objevují se ihned halucinace. Společnost opravdu chráněná není.

Druhým důvodem mýlky, kdy jsou chybně zdůvodňovány mediálně vděčné lidské tragédie nedostatkem financí v psychiatrii, je fakt, že o peníze nejde vůbec: je jich naopak dostatek. Ze sumy, kterou upouštějí pojišťovny, obdrží totiž psychiatrie ročně devět z 250 miliard. Navíc je teď pravděpodobné, ne-li jisté, že získá z eurofondů až 3,75 miliardy korun na výstavbu třiceti center duševního zdraví.

Interpretovat tragické situace nedostatkem peněz je nejen riskantní, nýbrž i zrádné. Předně to odpoutává pozornost od stěžejního tématu – faktických potíží psychiatrie coby medicínského oboru. V Čechách chybí stovky psychiatrů, přičemž duševní onemocnění ročně prodělá až třetina z nás; jen úzkostné poruchy trápí čtrnáct procent populace.

Centra duševního zdraví

To nás přivádí ke hlavnímu problému současné psychiatrie. Když se vrátíme ke zmíněným centrům duševního zdraví, otázkou je, zda psychiatrii může pomoct "nalití peněz do betonu". 

"Láskyplná" centra mají dle svých zastánců (obvykle úředníků) zkrátit lidem pobyt v nemocnicích, pacienti pak budou do nových středisek docházet ambulantně a k dispozici jim budou usměvavý psychiatr a psycholog. Cílem je vrátit co nejvíce lidí z léčeben zpět do života a současně na ně dohlížet.

Na první pohled bohulibé. Návrh investovat do betonu zuby nehty bránil exšéf zdravotnictví Svatopluk Němeček a činí tak i jeho nástupce Miloslav Ludvík (oba ČSSD): konečně prý bude o duševně choré postaráno náležitě, tedy po vzoru vyspělých severských zemí, kde však (s trochou ironie) vládne stále tma, a na rozdíl od prosluněných krajů se tam proto lidé tak rádi věší.

Pro duševní centra je současně i šéf odborné psychiatrické společnosti Martin Anders: "Centra by postupně měla vzniknout v každém regionu a poskytovat mobilní, ambulantní, krizové a denní služby pro daný region, tedy určitou spádovou oblast."

Ideální stav je podle lékaře jedno centrum na sto tisíc obyvatel. Co okres, to centrum duševního zdraví, takovou představu má zase do vzdálenější budoucnosti ministerstvo zdravotnictví. Celkem by takových center mělo vzniknout nakonec asi sto. Roční provoz třiceti center, která by měla existovat do roku 2022, by měl vyjít na 450 milionů korun.

Hlas proti

Jenže leckteří psychiatři z terénu se obávají, že stát postaví za velké peníze prázdné budovy. Respektive upozorňují na již zmíněné – nemáme dostatek psychiatrů, kteří by v nových prostorách pracovali.

Psychiatrů je opravdu pouze 1 200, přičemž podle odhadů jich potřebujeme dva tisíce. "Současně nikdo z úředníků neosvětlil (což je věc, o níž se vůbec nepíše), jak například zajistit, aby do těchto center docházeli třeba chroničtí schizofrenici," vysvětluje psychiatrička Alexandra Trefilová. A ozřejmeno ani nebylo, proč není lepší investovat předně do psychiatrických nemocnic, aby se na pokoji se starým nábytkem nemačkalo deset pacientů.

Třicet center duševního zdraví se tak zatím jeví pohledem laika doopravdy spíš jako byznys pro stavební firmy.

Jak systém funguje?

Jenže co se divíme? A proč se proti centrům staví část odborné veřejnosti, tedy část nespokojených doktorů? Vždyť nejde o špatnou zprávu. Alespoň v jistém "makroekonomickém" kontextu:

Je to (a tentokrát bohužel bez ironie) prověřený scénář, na kterém stojí celá Evropská unie. Jde předně o podporu ekonomiky, přesněji řečeno stavebnictví pod rouškou podpory psychiatrie, o kterou nikdy nešlo. Stejně jako nikdy nešlo o vědu, když se začala stavět obří vědecká centra z evropských peněz; ta také nebudou samoudržitelná (podmínka spolufinancování) jako centra duševního zdraví.

Podpora psychiatrie se v tomto případě pouze naoko zakrývá strategickými dokumenty vycházejícími z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, která v článku 19 mluví o právu pacientů žít v běžném prostředí (v uvedených třiceti centrech).

Ovšem ruku na srdce, není snad injekce do motorů ekonomiky v současnosti důležitější, když se loni naše stavebnictví propadlo výrazně více, než se předpokládalo, přičemž tento propad není úplně vysvětlitelný ani počasím, ani kalendářními vlivy? Stojí za ním totiž pravděpodobně spíš útlum v infrastrukturních stavbách.

Východisko je prosté

Ano, je to cynické, ale tak to chodí. A tak lze oprávněně předpokládat, že nynější reforma psychiatrické péče je spíše podporou stavebnictví a v širším smyslu ekonomiky. Žádné systémové změny s největší pravděpodobností nenastartuje. 

Pokud by se měly stav v psychiatrii a péče o pacienty skutečně zlepšit, místo center by se měly miliardy z eurofondů investovat do zatraktivnění oboru pro absolventy medicíny, například do lepšího předatestačního vzdělávání, stáží, příspěvků na nové ordinace či vědecké kongresy atd. Bez lékařů se totiž medicína (nejen psychiatrie) přece jen neobejde.