Před třemi roky došla pražským radním trpělivost. Jediná pražská stanice na Bulovce vykazovala každý rok náklady 12,5 milionu korun. Lidé z magistrátu se rozhodli převzít její provoz do vlastních rukou, protože podle nich byli schopni přinést kvalitnější provoz s výnosnějším hospodařením.

Od okamžiku, kdy provoz záchytky na Bulovce připadl pod městkou příspěvkovou organizaci Poliklinika na Spálené ulici, evidují radní dluhy ve výši 26 milionů korun. A roční náklady nyní dosahují 15,2 milionu korun.

Bezdomovecká klientela

Radní podcenili základní problém záchytných stanic. Lidé, kteří na nich skončí, za svůj pobyt většinou nezaplatí. Pražská stanice s účtem 1950 korun za noc přitom patří do českého průměru. Ceny se u dalších 16 českých stanic (kromě kroměřížské) pohybují od 600 do 4,5 tisíce korun.

Na záchytných stanicích obvykle končí sociálně slabí lidé. Poslední dostupné statistiky ukazují, že 89 procent jejich klientely představují bezdomovci. Dalších sedm procent jsou cizinci z východní Evropy.

Proto v Praze počítají s tím, že až 70 procent z pohledávek, které vymáhají soudní cestou, nikdy nespatří. V Kroměříži nezaplatil onu astronomickou sumu zatím nikdo. Provoz a tedy i dluhy záchytných stanic hradí kraje. Navíc musejí platit i DPH z plateb za pobyt, i když je ve výsledku klienti nezaplatí. A i když jde částečně o zdravotní problém, pojišťovny pobyt na záchytce nehradí.

Originální český vynález

Původní myšlenka záchytných stanic přitom byla ušlechtilá. Doktor Jaroslav Skála, který v roce 1960 založil u Apolináře první záchytnou stanici svého druhu na světě, neměl v plánu vybudovat předražený útulek pro bezdomovce.

Jeho vizí bylo vytvoření unikátního spojení zdravotního, sociálního i bezpečnostního zařízení, na které by navazovala léčba závislosti na alkoholu, případně na návykových látkách. Jenže od té doby se původní myšlenka na preventivní péči vytratila, především kvůli rušení ambulancí pro léčbu alkoholismu a toxikomanie v průběhu 90. let.

Nad dnešními záchytnými stanicemi se také stahují mračna. Český vynález se přitom ve světě s příliš velkým úspěchem nesetkal. Ve většině evropských zemí končí intoxikované osoby v policejních celách. Strávit noc za mřížemi může opilý či intoxikovaný člověk i u nás, o tom ale rozhoduje lékař, který může opilce poslat na záchytnou stanici.

Nejistá budoucnost

Pokud by se v Praze rozhodli záchytku definitivně zrušit, nastala by situace jako v ústeckém kraji, který jediný v republice žádnou stanici nemá. Opilci se tam "ubytovávají" na intenzivní péči, chirurgických oborech, nebo na internách. Negativní zkušenost mají se zrušením záchytných stanic také na Slovensku, kde se péče o intoxikované se přenesla na bedra nemocnic, kterým výrazně narušila jejich chod.

Starost o opilce značně zatěžuje personál, klid na oddělení, zhoršuje hygienu i bezpečnost. Nakolik je to pro nemocnice obtížné, vypovídá radost lékařů v nemocnici Na Františku ze zrušení neurologického oddělení, díky kterému jim odpadla starost o intoxikované. 

V případě zániku záchytných stanic se o české opilce ale budou muset nemocnice znovu postarat. Jenže nejsou na takovou péči připravené. Sestry mají problém zvládnout opilce, kteří jsou agresivní, ruší ostatní pacienty na oddělení. Na rozdíl od záchytek není připraveno kurtování na postelích, nebo cely pro zvlášť nebezpečné a nezvladatelné jedince.

Nemocnice by proto musely vytvořit speciální oddělení, které by bylo posíleno o kvalifikované pracovníky. A ve výsledku by v podstatě znovu zřídily záchytnou stanici..