Spousta zdravých orgánů se zbytečně vyhazuje 'do koše', říká transplantační chirurg

ROZHOVOR EXKLUZIVNĚ - Magazín autor: Hana Dubnová

Dostupnost orgánů pro transplantaci je v Česku mnohem lepší než v jiných zemích, máme zhruba 26 dárců na milion obyvatel. Češi navíc stojí za internetovým portálem, na kterém mohou evropské země nabízet jiným orgány, pro které nenajdou uplatnění u svých čekatelů. Díky tomu skončí méně vhodných orgánů v koši, říká ředitel Koordinačního střediska transplantací Miloš Adamec.

Ředitel Koordinačního střediska transplantací Miloš Adamec

Ředitel Koordinačního střediska transplantací Miloš Adamec,zdroj: Profimedia.cz

Jak jsme na tom v porovnání se světem?
Česká transplantační medicína je na špici Evropy. V porovnání s jinými státy Evropy máme dostatek dárců orgánů. Loni jsme jich měli 246 a podle údajů do září se zdá, že letos toto číslo ještě překonáme. To je oproti třeba Německu nebo Slovensku opravdu více. Tím pádem může být víc našich pacientů transplantováno.

Jaké transplantace se v Česku provádějí?
Děláme všechny transplantace, které jsou v civilizovaném světě běžné – tedy ledvina, játra, srdce, slinivka atd. Čísla v porovnání s Evropou jsou zase porovnatelná a v některých případech, třeba u slinivky břišní jsme úplně na špici Evropy. 

Jak dlouho pacienti čekají?
V průměru maximálně rok. Jsou tam samozřejmě výjimky, ale v průměru méně než rok. Na čekacích listinách nám čekajíc umírá velmi malé procento, je to pod deset procent. Takže devět z deseti pacientů se dočká transplantace. To je něco, na co je naše zdravotnictví hrdé. 

Může za to i nastavení české legislativy, která je k dárcovství poměrně vstřícná?
Spolupracujeme se zákonodárci, především s ministerstvem zdravotnictví. Snažíme se posilovat vnímání veřejnosti, že to je dobrý program, který pomáhá našim pacientům. Podařilo se nám tedy prosadit do zákona některé novinky. 

Jaké?
Jsou to třeba odběry od cizinců, podpora živého dárcovství, kdy se lidem, kteří darovali orgán, pokryjí některé ušlé zisky, kryjeme částečně pohřebné dárců a tak dále. Z posledních změn je třeba to, že pojišťovny vyplácí indikujícím nemocnicím za darované orgány takový motivační příspěvek. 

Češi jsou empatičtí, dárcovství orgánů neodmítají

Jistě tomu napomáhá i to, že u nás je člověk vnímaný jako dárce, pokud vyloženě neodmítne…
Ano, u nás je předpokládaný souhlas. Můžete se ale za svého života zapsat do "registru nesouhlasičů" (Registr osob nesouhlasících s posmrtným odběrem orgánů). Naštěstí je ale v tomto ohledu naše společnost empatická a je v něm jen pár set lidí, kteří nechtějí po své smrti darovat orgány. Takže pokud za svého života neodmítnete, automaticky souhlasíte.

Může se stát, že rodina i přesto odmítne?
To procento odmítnutí je u nás kolem 15 procent, jako ve většině zemí světa, a toto rozhodnutí respektujeme.

Takže se rodina nepřesvědčuje?
Samozřejmě se jí vysvětlí přínos transplantace, protože z jednoho dárce můžete zachránit život pěti šesti lidí. Ale pokud rodinu nepřesvědčíme, ať už z náboženských nebo jiných důvodů, tak odmítnutí nepřekračujeme.

Jak je to s odběrem u cizinců?
Před dvěma lety přišel nový zákon, který určil, že vůbec může být cizinec odebrán. My jako úřad v takovém případě zjišťujeme v jeho mateřské zemi, jestli nebyl na listu odmítačů. A pokud ne, tak se mohou orgány odebrat i cizinci.

Motorkářům se přezdívá "dárci orgánů". Vzhledem k tomu, jak končí po nehodách, ale asi ideálními dárci nejsou.
To opravdu ne. Sám jsem harleyista a máme všichni dobré helmy. Když má motorkář nehodu, rozbije se s prominutím celý, orgány jsou zničené, ale hlava zůstane v pořádku. To nejsou ti správní dárci. Když jsem to jako motorkář schválně počítal, tak jestli to byl jeden, který neměl helmu třeba na skútru… Takže motorkáři ne.

Průměrnému dárci je nad 50 let

Kdo tedy je nejčastějším dárcem?
Nejčastěji je to člověk kolem 55 let, s hypertenzí, diabetem, kuřák… 

Jak vypadá ideální dárce?
Mladý, zdravý člověk. Ale samozřejmě tak to vždy není. Se zlepšující se medicínou a péčí o nemocné stoupá věk dárců. Průměrný věk dárců je v České republice už nad padesát let a nejsou výjimkou dárci kolem osmdesáti let. Pak samozřejmě kvalita těch orgánů nemusí být tak dobrá jako dřív, kdy byl průměrný věk kolem čtyřiceti let.

Předpokládám, že na základě toho se i vybírá příjemce. Dvacetiletému člověku asi nedáte srdce osmdesátníka.
Samozřejmě. Orgán má svou dobu přežívání. V řadě případů se tak přihlíží k tomu, aby vydržel celý život.

Na základě čeho se vybírá kompatibilita?
Příjemce se v první řadě vybírá podle krevní skupiny. Sice už dnes umíme překročit krevní skupinu, ale vyžaduje to daleko dražší a komplikovanější léčbu. Pak podle velikosti, zvlášť u transplantace jater nebo srdce, které jsou v uzavřeném prostoru. U ledvin máme čas ještě udělat imunologický rozbor, takže tam dáváme ledvinu přímo podle takzvané histokompatibility. Tedy podle toho, jak jsou si příjemce a dárce v imunitním systému podobní. Tam máme čas vybrat ideálního příjemce i po stránce imunitní. U ostatních orgánů čas není, tak tam se postupuje podle velikosti a krevní skupiny.

Mimo tělo vydrží jenom pár hodin

Jak dlouho vydrží odebraný orgán mimo tělo?
To se liší podle orgánů. Nejdéle mimo lidský organismus vydrží právě ledvina, a to až 30 hodin, a nejméně srdce – do šesti hodin.

Jak se řeší situace, kdy jsou od sebe dárce a příjemce daleko?
Vzdálené odběry u nás dělá jenom IKEM, který vysílá tým do svého regionu a provádí odběr orgánů. Jinak ostatní transplantační centra většinou navážejí dárce nebo je mají ve svých spádových fakultních nemocnicích.

Nejčastěji se transplantují ledviny, je to i nejsnazší operace?
Ledvina je párový orgán a stačí nám jedna, navíc jsou i živí dárci, takže logicky je jejich transplantací nejvíc. Také je to orgán, který byl poprvé transplantován. Učili jsme se na něm všichni, ten proces je tam nejdále a ani to není složité.

A co je naopak nejnáročnější?
Asi rozdělení jater. Z jedněch jater můžete uspokojit dva příjemce. Rozdělení jater a transplantace – tomu se říká split liver – té části jater jsou chirurgicky náročné.

Orgány se většinou odebírají dárcům s mozkovou smrtí. Jak je to ale v případě zástavy srdce?
To je velmi moderní přístup, který protežují zejména programy v Británii, kde už těchto dárců – my je označujeme DCD (Donors after Cardiac Death) – je kolem 40 procent. Je to dárcovství, které může trochu zhoršovat kvalitu těch orgánů, protože jimi v určité chvíli přestane proudit krev. Takže výsledky transplantací z dárců DCD mohou být o něco horší.

Provádí se transplantace od dárců se srdeční zástavou i u nás?
U nás tento program běží ve třech transplantačních centrech – v Plzni, IKEMU a v Ostravě. To množství dárců je zatím nízké, pod pět procent. Máme tedy především DBD (Donors after Brain Death).

Co se týká největších pokroků u nás, naposledy to byla transplantace dělohy.
První byla ve Švédsku. U nás byly provedeny, tuším, už tři. Zapojili jsme se do mezinárodního projektu, v rámci něhož se má provést deset až dvacet transplantací. Na základě toho se uzná, zda přináší tato metoda ženám, které nemohou mít děti – třeba z důvodu, že nemají dělohu nebo o ni v průběhu života přišly, profit. Úspěch se počítá až ve chvíli, když se narodí dítě.

A už se z transplantované dělohy dítě narodilo?
Ve Švédsku se už narodilo pět dětí. Vždycky to byla maminka, která dala dělohu své dceři. Ale nikdy to nebylo z těla zemřelého dárce.

Výměna orgánů po celé Evropě

Jak jsou na tom evropské nemocnice se spoluprací mimo takovéto konkrétní projekty?
Posledních mnoho let sledujeme, že se spousta orgánů v méně vyspělých zemích vyhazuje, s prominutím, do "koše". Evropa proto vymyslela projekt, že tyto orgány bude mapovat. A my jako Česká republika jsme se v tom stali tak trochu lídrem. Vymysleli jsme internetový a mobilní systém a oslovili země, aby se k němu připojily. Ten portál se jmenuje FODEUS.

Jak to funguje?
Na vašem telefonu se může objevit nabídka, že třeba v Německu mají játra, která nemají uplatnění pro jejich čekací listinu. Tuto nabídku tak dají pod evropskou platformu. Pak bude na zemích okolo, zda projeví zájem a zda je budou schopny akceptovat. My to dál rozvíjíme.

Máte už nějaké výstupy, jak projekt funguje v praxi?
Díky tomuto internetovému a telefonnímu portálu bylo v Evropě transplantováno už 40 lidí. Dokázali jsme díky tomu i české holčičce transplantovat srdíčko z Paříže.

Říkal jste ale, že u srdce je čas, po který může být mimo tělo, nejkratší…
Oni to stihli. Letělo pro něj soukromé letadlo. Ten čas byl čtyři hodiny a 16 minut.

A dali jsme takhle něco "do placu" už i my?
Už jsme takhle nabídli třeba plíce, přijeli si pro ně Francouzi.

Kolik je ve FOEDUSU přihlášených zemí?
Aktivních devět, ale byli bychom rádi, kdyby se přihlásila celá Evropa. Myšlenka, že se někde vyhodí orgán jenom proto, že na čekací listině toho státu není příjemce, je hrozná. Snažíme se ty orgány umisťovat důkladně.

Budoucnost? Menší umělé orgány a lepší tolerance těla

Moderní technologie se už v medicíně běžně používá. Jaké je její využití v transplantační chirurgii?
Máme umělé ledviny a pacient na ní může žít dlouho, ale je to limitující. Musíte chodit třikrát týdně po šesti hodinách na čištění krve, takže transplantace je samozřejmě pro kvalitu života daleko lepší. Nejdále je srdce, kde jsou podpůrné systémy, ale i ty potřebují takové baterie, že nemůžete žít normálním životem. Ale už můžete žít doma. U jater to ještě není možné a u plic také ne.

Kam podle vás může směřovat pokrok? K transplantacím dalších orgánů?
Asi spíš ne. Myslím, že pokrok půjde dvěma směry – buď se umělé orgány budou tak zmenšovat, že si tu umělou ledvinku budete moct vzít do kapsy, nebo vymyslíme takovou imunosupresi, že je budou příjemci lépe tolerovat. Nedostatkem transplantací je, že musíte pořád brát léky, abyste snížili imunitu. A když vám někdo uměle snižuje imunitu, jsou z toho komplikace. Takže jednou z budoucností by bylo zvýšení tolerance pro orgány. Tedy vymyslet takovou potransplantační léčbu, aby byla bezpečná a nepřinášela vedlejší účinky. Nebo zmenšovat umělé orgány.

Tagy: domácí transplantace české zdravotnictví medici a lékaři

Zdroje: Vlastní