V rámci akce Děkujeme, odejdeme téměř čtyři tisíce doktorů podalo k 1. březnu 2011 výpověď, aby dokázali, nakolik to s požadavkem na vyšší mzdy a lepší podmínky myslí vážně. Tehdejší ministr zdravotnictví Leoš Heger nakonec ustoupil a slíbil jim změny v podobě Memoranda o úpravě poměrů ve zdravotnictví. Jenže nakonec zůstalo jen u slov. 

O to větší naděje vkládali lékaři v novou sociálnědemokratickou vládu, z níž vzešel i současný ministr zdravotnictví. Svatopluk Němeček prosadil mzdový růst o pět procent ročně, který měly pocházet z navýšených úhrad za státní pojištěnce. Jenže ne všude se zdravotníci dočkali slíbených peněz. Někteří ředitelé nemocnic se zdráhají lékařům přidat, dokud nedostanou od státu peníze získané z úhrad. Ministr Němeček ale varoval, že pokud poslané peníze nebudou využity na navýšené mezd, budou je muset všechny vrátit.

Navíc ani slíbený pětiprocentní růst nemusí stačit. Asociace českých a moravských nemocnic upozorňuje na rozdíl mezi nominálním navýšením úhrad a skutečným nárůstem mezd. Záleží totiž na nastavení úhradových koeficientů, které například v roce 2014 způsobily, že platy se vůbec nepohnuly, protože peníze získané z úhrad zaplatily dluhy nemocnic. V minulém roce sice platy lékařů narostly, ale nikde se nedostaly k slibovaným pěti procentům. 

Lékařský nadstandard: Hodně peněz za ještě víc práce

Zběžný pohled na průměrný plat českého doktora vyvolá otázku, zda je skutečně nutné lékařům přidávat. V uplynulém roce přesahoval průměrný měsíční plat českého lékaře 63 tisíc korun. Sestry a porodní asistentky braly víc než 28 tisíc měsíčně. Jenže ve skutečnosti jsou v jejich platech zahrnuty přesčasy. A bez přesčasů se průměrný plat doktorů dostává k hranici 31,5 tisíce korun měsíčně.

Přesčasy představují v českém zdravotnictví zásadní problém. Požadavky na lékaře kombinují na jedné straně obrovskou odpovědnost za zdraví a život pacienta, na straně druhé je normální i 32 hodin trvající služba, či 300 odpracovaných hodin měsíčně. I když existuje zákon omezující množství přesčasů, nemocnice i doktoři ho obcházejí podepisováním dohod o práci, které jdou nad rámec normální zaměstnanecké smlouvy.

Oblíbenou praxí je navíc najímání mladých absolventů na minimální úvazky, což neznamená, že tráví v práci méně času a mají méně práce a povinností. Aby se dostali alespoň k průměrnému platu, musejí mladí doktoři sloužit přesčasy, případně si přilepšit doktorandským stipendiem, u kterého ale musejí navíc absolvovat postgraduální studium. Statistiky o výši platů v českém zdravotnictví tak nemají při těchto "fintách" téměř žádnou vypovídací hodnotu o skutečných platech.

Není divu, že šéf České lékařské komory Milan Kubek vidí ideální platový růst někde kolem 10 procent každý rok. I při takových podmínkách by podle něj došlo k dorovnání reálné úrovně platů českých lékařů nejdřív až za 15 let. Němeček se sice pokusil tuto myšlenku podpořit návrhem desetiprocentního zvýšení úhrad, ale ministr financí Andrej Babiš odmítá za státní pojištěnce dávat víc než v současné době.

České zdravotnictví přitom navenek nepůsobí, že má problémy. Počet lékařů odcházejících do zahraničí je už několik let konstantní, v případě absolventů okolo deseti procentech ročně. Navíc úbytek lékařů doplňují cizinci, nejčastěji ze Slovenska, a lékaři v důchodovém věku. Zatím se nemají čeští pacienti čeho obávat. Jedině snad toho, že by jim jejich dítě oznámilo, že se chce stát doktorem nebo sestrou.