Během únorové noci v roce 2010 byla povolána brněnská záchranka k případu domácího porodu. Rodiče hodinu po narození dítěte žádali pouze odstřižení podvázané pupeční šňůry.

Jenže lékař rozhodl o nutnosti převozu novorozeněte do nemocnice. A kvůli nesouhlasu matky a jejího partnera byl nucen zavolat policii. Rodičům nepomohl ani slib, že druhý den do několika set metrů vzdálené nemocnice sami přijdou na kontrolu.

Výsledkem byla nakonec úspěšná žaloba rodiny, kdy jí Ryška přiznal právo na omluvu a stotisícové odškodné. U soudu se řešila oprávněnost převozu do nemocnice. Lékař podle jeho kolegů odvozem do nemocnice "dítěti zachránil život".

Lékař argumentoval také tím, že se mu navíc nelíbily hygienické podmínky v místě porodu a měl podezření na větší ztrátu krve. Soudce ale odmítl tyto námitky s tím, že nebyly opodstatněné, a záchranáři si je vymýšleli, aby převoz nějak zdůvodnili.

Ústavní soud se teď nezabýval Ryškovým verdiktem, ale pouze otázkou, zda mu byl případ odebrán právem. Soudní proces pod Ryškovým vedením se tak bude opakovat. Těžko lze ale očekávat, že změní názor a znovu nepotvrdí, že poskytnutí zdravotní péče bez právního důvodu bylo zásahem do práv rodičů. Soudce přitom předtím nepřihlédl ani k argumentu, že v zájmu dítěte je lepší jistota lékařského dohledu spíš než nejistota domácí péče. 

Domácí porod jako alternativa pekla českých porodnic

V Česku se v domácích podmínkách narodí zhruba čtyři stovky dětí ročně. Z více než sta tisíc narozených dětí (téměř 110 tisíc v loňském roce) jde o zcela marginální počet. Z projevů na sociálních sítích by přitom člověk mohl nabýt mylného dojmu, že se na domácí porod chystá minimálně polovina rodiček u nás.

Rok od roku totiž roste kritika lékařských zařízení a chování zdravotnického personálu. Naposledy se vášně kolem praktik českých porodnic rozjitřily v souvislosti s dokumentem Pět zrození režisérky Eriky Hníkové, který nenechal na pražské vinohradské porodnici nit suchou. Urychlování tempa porodu, nadbytečné užívaní léků, separace dítěte od matky, či nerespektování práv rodičky jsou jen částečným výčtem zrůdností, kterých se měli lékaři dopouštět na nebohých matkách.

Tábor kritiků a především kritiček institucionálních porodů vyzdvihuje domácí porody pro jejich přirozenost a možnost domácího pohodlí.

V horším případě alespoň prosazují přítomnost porodních asistentek (dul) při porodu v nemocnici, což často paradoxně přináší místo klidu na porodním sále konflikty se zdravotnickým personálem. Kapitolou pro sebe jsou pak knižní bestsellery o nutnosti vytvářet úzký vztah mezi matkou a potomkem okamžitě po porodu, aby se předešlo vzniku doživotního traumatu.

Kdo vlastní právo na dítě?

Na rozdíl od očerňování zastánkyň zastánců domácích porodů české zdravotnictví ve skutečnosti není zkostnatělou byrokratickou mašinérií, která nebere ohledy na zájmy svých pacientů. Právě kritika fungování českých porodnic podávaná v tomto duchu se více než výrazně míjí s realitou.

České porodnice jdou změnám výrazně naproti, samozřejmě v různé míře, což nijak nebrání rodičkám ve výběru nejlepšího porodního místa v republice. Český internet je zahlcen až k prasknutí různými žebříčky porodnic, výsledků anket a diskusemi o zážitcích rodiček.

Negativní obraz českých lékařů jako nesnesitelných autoritářů podtrhl svým televizním vystoupením bývalý primátor a porodník Bohuslav Svoboda, který svou emotivní a rozhořčenou reakcí na již zmiňovaný dokument vyvolal dojem, že se všichni čeští lékaři považují za jedinou oprávněnou osobou rozhodující o dítěti, což je samozřejmě nesmysl.

V souvislosti s rozhodnutím soudce Ryšky se může na první pohled zdát, že podle práva může rozhodovat o dítěti pouze rodič. Tak tomu ale není. Ryška uznává, že zdraví dítěte je na prvním místě a v případě brněnské kauzy spíše trestal členy záchranné služby za způsob, jakým se snažili obhájit odvezení dítěte do nemocnice. A prostě v tomto případě shledal jejich požadavky za neopodstatněné.

Tvrdit, že dítě jednoznačně patří rodičům, ale nejde. Nemalou měrou se o jeho péči musejí dělit i s odborníky na různé oblasti života - s doktory, učiteli, či třeba i sportovními trenéry. Problémem je, aby experti neusurpovali své právo na dítě pouze z osobních pohnutek ve snaze prosadit svou autoritu a přitom nebrali ohled na skutečné potřeby dítěte.

Stejnou pozici ale musejí zastávat i rodiče. A co se týče zdraví dítěte, přece jen by měli upřednostnit fungující instituce před pohodlím vlastního domova. Už jen kvůli té jistotě.