Proč jsme dělili Československo, když nám zůstal Babiš?

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Pavel Jégl

Před čtvrtstoletím skončilo Československo. Co kdyby však společný stát Čechů a Slováků nezanikl? Jak bychom žili, byli?

Klaus (vpravo) a Mečiar na nedávné konferenci k 25. výročí rozdělení Československa

Klaus (vpravo) a Mečiar na nedávné konferenci k 25. výročí rozdělení Československa,zdroj: Petr Horník / Právo / Profimedia

Andrej Babiš, československý premiér. Miloš Zeman, československý prezident. Tak by mohlo vypadat vedení Československa, pokud by se Češi se Slováky před 25 lety nerozešli.

Takže žádný rozdíl proti Česku.

Ti dva by opravdu mohli mít hlavní slovo také v československé politice. V ní totiž platilo nepsané pravidlo, podle něhož se dvě vrcholné státní funkce rozdělují mezi Čechy a Slováky. Když na Pražském hradě trůnil Čech, ve Strakově akademii velel Slovák. A naopak.

S Mečiarem to nešlo

Jistě, "co by kdyby" je v československém případě stěží představitelné.

Počátkem června 1992 vyhráli parlamentní volby v Česku občanští demokraté Václava Klause, na Slovensku triumfovalo Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara.

Mečiar tehdy přijížděl na jednání s Klausem s fantasmagorickými nápady na konfederaci se dvěma zahraničními politikami, dvěma emisnímí bankami i dvěma generálními štáby.

Jeho hnutí do voleb s programem rozdělení státu nešlo. Svůj přístup později Mečiar shrnul v rozhovoru pro deník Sme: "Nechal jsem české politiky, aby nás donutili mít samostatnou republiku".

Už pouhých šest týdnů po volbách, 17. července schválila Slovenská národní rada (slovenský parlament) deklaraci o slovenské svrchovanosti. A bylo vymalováno. Tři dny nato, 20. července, odstoupil prezident československé federace Václav Havel a již 23. července se Klaus s Mečiarem dohodli rozdělení Československa.

S Mečiarem vše spělo k rychlému a neodvratnému konci společného státu. Je jasné, že mohl přetrvat pouze v případě, kdyby volby na Slovensku ve dvaadevadesátém roce vyhrál někdo jiný než Mečiar. Třeba Strana demokratické levice nebo Křestanskodemokratické hnutí.

V takovém případě mohla vzniknout nějaká volnější federace, s pomlčkou, mezerou anebo kdovíčím. A nikdo by se nebouřil. Vždyť před rozdělením státu (v polovině roku 1992) byli stoupenci rozluky v menšině nejen v Česku, ale dokonce i na Slovensku.

S kačkou, nebo eurem?

Rozdělení Československa je sotva možné pokládat za velkolepý milník. Nahlíženo z Česka, kde se vatry svrchovanosti či ohně nezávislosti nezapalují, to je dějinná epizoda nesouměřitelná s rokem 1918. Dá se vyložit jako z nouze ctnost, kterou upekli v brněnské vile Tugendhat Klaus a Mečiar a kterou nezbývá než vzít na vědomí.

Je zřejmé, že nerozdělený stát by měl větší váhu – jak v politice, tak v ekonomice. Jistě, patnáctimilionové Československo nebylo kdovíjak významným hráčem, po rozdělení se však vliv Česka snížil na 72 procent a Slovenska na 28 procent původní velikosti.

Lze tušit, že Československo, stejně jako Česko a Slovensko, by skončilo v Evropské unii i v NATO. Bylo by velkovýrobnou automobilů a ekonomicky by si Češi a Slováci vedli víceméně stejně. Potud tedy žádný rozdíl.

Platilo by se však ve společném státě eurem? Anebo československou korunou? Kdoví. Pokud by reformátor Mikuláš Dzurinda nebyl slovenským, ale československým premiérem, mohli bychom evropskou měnu mít.

Dzurinda by pro českou ekonomiku mohl být přínosem. Doma zavedl reformy daní a pracovního trhu, za které si Slovensko vysloužilo pověst tatranského tygra. Výsledkem jeho politiky byl v roce 2007 nárůst hrubého domácího produktu 10,8 procenta. Kolem tohoto roku díky Dzurindovým reformám rostla slovenská ekonomika dvakrát rychleji než česká.

Špidlovy, Grosovy a Paroubkovy vlády ve stejné době, kdy Slováci střádali na budoucnost, postupně projídaly peníze plynoucí do rozpočtu, zvyšovaly přerozdělování a státní výdaje. Ve společném státě mohla slovenská pravice jejich obžerství usměrnit.

Belgie bez Bruselu

Každopádně je jasné, že Československo na přelomu let 2017 a 2018 by bylo křehkým státem. Obdobně jako Belgie.

Nejspíš ještě křehčí. Belgie je sice rozpolcená spory mezi Valony a Vlámy, pohromadě ji však drží Brusel, sídlo evropských institucí. Pro oba národy je pověstnou slepicí snášející zlatá vejce. Jako tmel funguje také král Filip, pokládaný za jediného skutečného Belgičana.

Československý rozvod je v Belgii často zmiňovaným tématem. V deštivém království u Severního moře jsou o něm pořádány konference. Není divu, belgická politika se té československé nápadně podobá.

Velké belgické strany neexistují, hlavní slovo mají strany valonské a vlámské. Podobně v Československu neexistovaly důležité strany federální. Po každých volbách tak v Belgii domlouvají strany jak koalici, tak nové uspořádání státu. Bývají to strastiplná jednání.

Na rozdíl od českých a slovenských politiků se Valoni a Vlámové zatím na koalici pokaždé dohodli. Mnohé dohody ale bývají vykoupeny změnami státního uspořádání, které monarchii rozmělňují.

(Po volbách v roce 2011 trvalo vlámským a valonským politikům 541 dnů, než sestavili vládu. Tím vytvořili světový rekord – takhle přenošenou vládu ještě nikdo nikde nezplodil.)

Věc, která nefunguje

Zatímco Češi si dělají legraci z maďarštiny (viz maďarský výraz pro penzistu – uszvánléty, nebo sekretářku – kafévárosz), Maďary zase inspiruje čeština. Pro trapné situace používají slovo "csehüláll" a věci, které nefungují, označují výrazem "csehszslovák".

Je to mimo realitu? Vždyť kdyby Češi a Slováci společný stát nerozdělili záhy po pádu komunismu, skládali by vlády jako Valoni a Vlámové. Pokaždé by se po volbách dohadovali, jak dál. Také proto se dá se předvídat, že by jejich stát dodnes stěží vydržel a dříve či později se rozpadl.

Je nicméně fajn, že rozdělení nezaselo mezi národy zášť, že Češi jsou vůči Slovákům tolerantní. Dokazuje to česká anabáze Andreje Babiše, rodáka z Bratislavy s husákovskou češtinou. Neměla by však tolerance mít své meze a končit třeba u estébácké minulosti? V dobách, kdy jsme se rozcházeli se Slováky a ještě dlouho poté, bývalo přece u členů vlád zvykem prokázat se negativním lustračním osvědčením.

Měli bychom na tento zvyk nadobro zapomenout?


Tagy: Slovensko Česko domácí Československo česká politika slovenská politika dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: Vlastní