Koncem roku 1992 Češi a Slováci udělali kříž nad federací svých republik. Jenže v roce 2025 by mohli být ve federaci znovu. Tentokrát by to byla federace nejen Česka a Slovenska, ale i dalších evropských států s hlavním městem Bruselem.

Je o co stát?

Kdo nejde s námi…

Martin Schulz, vůdce německých sociálních demokratů (SPD), dospěl k přesvědčení, že deset let po přijetí zatím poslední reformní smlouvy Evropské unie – Lisabonské (podepsána 13. prosince 2007, platná od 1. prosince 2009) nastal čas utáhnout šrouby a vytvořit z unie federaci.

Schulz s tím seznámil své levicové souputníky, Německo i Evropu. "Musíme najít odvahu k hlubší integraci, která by do roku 2025 vyústila ve Spojené státy evropské… Chci, aby existovala evropská ústavní smlouva, která vytvoří federální Evropu… Až ji budeme mít, tak bude předložena v členských zemích (k ratifikaci)…," prohlásil Schulz první prosincový čtvrtek na sjezdu sociálních demokratů v Berlíně.

Potud žádné překvapení. Bývalý předseda Evropského parlamentu je znám jako eurofederalista. Jenže to, co vyslovil na závěr svých úvah o Evropě, leckoho muselo zarazit: "…a kdo bude proti, ten půjde z Evropské unie pryč."

Po této poznámce se už nelze divit jeho přezdívce – "císař".

Bratři v triku

Předseda německé sociální demokracie v projevu ke straníkům připomenul myšlenku, která už byla téměř zapomenuta a opuštěna: Jediný přípustný model integrace je její prohlubování. A toho se musí všichni držet. Žádná vícerychlostní Evropa, ani Evropa, která občas přibrzdí a čeká na váhající a pomalé.

Jistě, bouchat do stolu s dvacetiprocentním zastoupením v Bundestagu, jaké mají sociální demokraté, nemusí mít kdovíjaký dopad. Poté, co liberálové z FDP odpískali rozhovory o vládě, však Německo směřuje zpátky k velké koalici konzervativního bloku CDU/CSU se sociální demokracií. Schulzův hlas se tak může brzy ozývat ze sídla spolkového ministerstva zahraničí.

Nebude přitom hlasem trosečníka, bude mít podporu přinejmenším v Paříži. Schulz patřil mezi první politiky, kteří blahopřáli Emmanueli Macronovi k volebnímu vítězství a byl také mezi prvními, kteří spěchali do Elysejského paláce, aby se s novým francouzským prezidentem setkali.

Macron a Schulz sdílejí vizi centralizované Evropy pod francouzsko-německým vedením. A nic na tom nemění to, že první se řadí na levici, druhý napravo od středu.

Britské goodbye

Zatím poslední velký francouzsko-německý projekt byla zmíněná Lisabonská smlouva. Tento dokument dal Evropské unii právní subjektivitu. Zjednodušeně řečeno, právo vystupovat samostatně jménem členských států.

Lisabon přiblížil společenství k federaci. Omezil počet oblastí, kde je nutné jednomyslné rozhodnutí, naopak rozšířil hlasování kvalifikovanou většinou. Vytvořil nové funkce – zejména předsedu Evropské rady (jinak prezident unie), vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (ministr zahraničí unie) a evropského veřejného žalobce.

Po Lisabonu se však unie stala příliš těsnou pro Brity. Ostrované se proto v loňském referendu rozhodli říct Bruselu "goodbye".

Lze přitom tušit, že další pokrok v centralizaci by mohl vyvolat další "exity".

Brusel na první místo

Čím by se lišila evropská federace od unie? Pro ty, kteří pamatují federaci československou, to bude malé opáčko.

Ve federaci je státní moc rozložena mezi federální (centrální) instituce a instituce členských států. Centrální instituce mají silné postavení a mohou v mnoha oblastech postupovat samostatně. Státy mají zase smluvně zajištěné oblasti, do kterých jim federální správa nemůže zasahovat. (V unii se tyto oblasti většinou překrývají a centrální moc může jednat samostatně zpravidla jen tehdy, pokud se na tom státy usnesou.)

V případě Evropské unie by se federální uspořádání projevilo přerozdělením pravomocí ve prospěch centrálních institucí (Bruselu). Z rozhodování by téměř (anebo úplně) zmizela jednomyslnost. Většinové hlasování by se stalo normou.

Federální rozpočet by byl nepochybně vyšší než "minimalistický" rozpočet nynější osmadvacítky, který lehce překračuje procento hrubého domácího produktu členských států. Federální Evropa by měla harmonizovanější daně a odvody z platů, sblížily by se sociální a důchodové systémy.

Ve federaci by se mnohem víc přerozdělovalo a sdílely by se v ní některé dluhy, což kancléřka Angela Merkelová dosud odmítala.

Lisabon s odřenýma ušima

Francouzi a Němci se už jednou o evropskou ústavu pokoušeli. Nebyla to ústava, která by zakládala federaci, ale prvky superstrátu, potažmo federace – například hymnu a vlajku – už obsahovala. Impulz k ní daly francouzská a německá vláda, do konečné podoby ji dotáhl francouzský exprezident Valéry Giscard d´Estaing. Byli to však právě Francouzi, kteří ústavu spolu s Nizozemci pohřbili v referendu.

Ústavu tak nahradila Lisabonská smlouva. Je téměř totožná, převzala z ní 95 procent.

Vlády po zkušenosti s ústavou udělaly vše pro to, aby nový dokument schvalovaly pouze parlamenty, nikoli obyvatelé v referendu. V Irsku to ale nebylo možné. Irská ústava v případě smluv, které se týkají kompetencí vlády a parlamentu, referendum vyžaduje. A Irové smlouvu odmítli. Dostali nicméně opravný termín a napodruhé zkoušku z Lisabonu složili.

Nahlíženo z Česka se patří připomenout, že na poslední chvíli pak ještě ratifikaci smlouvy pozdržel prezident Václav Klaus, který si vydupal výjimku z Listiny základních práv unie.

Jak rozbít unii

Lisabonská smlouva byla schvalována koncem minulé dekády a už tehdy ji státníci horko těžko protlačovali. S evropskou federací by to bylo ještě svízelnější. Schulzův zápal pro Spojené státy evropské sdílí málokdo.

Z průzkumu think-tanku Chatham House vyplývá, že ideu evropské federace podporuje jen osm procent obyvatel Evropské unie. V Německu má podle sondy YouGov zastání u 35 procent voličů. Procedit federální ústavu přes síto 26 ratifikací a referendum v Irsku je proto sotva představitelné. Myslí to císař vůbec vážně?

Copak lze předpokládat, že by Irové, kteří založili svůj ekonomický model na nízkých daních, radostně přijali daně německé nebo francouzské? Nebo že by Němci přistoupili na finanční transfery a nezištně se uskromnili ve prospěch španělských či portugalských nezaměstnaných a penzistů? A kdoví, jak by nesli Češi a Slováci myšlenku, že se mají vrátit do federace – byť by měla dočista jiné parametry.

Pokud zvážíte předvídatelné důsledky evropské federalizace, doberete se jednoznačného závěru: Záměr Martina Schulze je mimo realitu. Dá se pokládat za manuál, jak rozbít to, co po odchodu Britů z Evropské unie zbude.