Žádná jiná země nebyla pod takovým tlakem sankcí OSN jako právě Severní Korea. Krátce před Vánoci je Rada bezpečnosti znovu zpřísnila. Letos už počtvrté a podesáté od prvního severokorejského jaderného testu v roce 2006.

Předvánoční zpřísnění sankcí

Kvůli severokorejskému raketovému a jadernému programu, a především v reakci na nedávnou zkoušku mezikontinentální rakety, zakazuje Pchjongjangu jednomyslně schválená rezoluce dovoz průmyslových zařízení, strojů, dopravních prostředků, průmyslových kovů nebo téměř 90 procent rafinovaných ropných produktů, což postihne především tamní ozbrojené síly.

Rezoluce také rozšiřuje stávající sankční seznam o 19 dalších Severokorejců a o severokorejské ministerstvo obrany. Rovněž žádá do dvou let návrat do vlasti všech občanů KLDR, kteří pracují v zahraničí a kteří jsou zdrojem cenných deviz pro severokorejské hospodářství. Kolem stovky tisíc těchto novodobých otroků pracuje především v Číně a Rusku. A nakonec budou zakázány i poslední zbytky severokorejského vývozu.

Mocnosti v čele se Spojenými státy se snaží touto cestou už delší dobu přimět Severní Koreu, aby se vzdala svého vojenského jaderného a balistického programu, což ale Pchjongjang odmítá. Poslední sérii sankcí označil za válečný akt a úplnou hospodářskou blokádu a pohrozil odvetou všem zemím, které pro rezoluci hlasovaly. Americký prezident Donald Trump už v minulosti nevyloučil vojenské řešení, pokud se krizi nepodaří vyřešit diplomatickou cestou.

Rezoluci podpořilo i Rusko. Ruský prezident Vladimir Putin přitom na své prosincové výroční tiskové konferenci varoval Trumpa před následky případné vojenské akce proti KLDR. Kritizoval Spojené státy, že Pchjongjang k porušování mezinárodních smluv přímo vyprovokovaly. Diplomatickému řešení tak prý brání neobratná americká politika v součinnosti s provokační politikou Pchjongjangu.

Podle Putinovy teorie severokorejský režim v uplynulých letech investoval prostředky a síly do vývoje raket dalekého doletu a jaderných zbraní, aby zajistil své přežití tváří v tvář americké hrozbě.

Rakety ze starých sovětských zásob?

To ale zahraniční experti do značné míry zpochybňují - zvlášť poté, co Severní Korea koncem listopadu zčistajasna vyčarovala z klobouku fungující mezikontinentální raketu. Nabízí se otázka: Jak mohl režim bez výraznějšího technologického a průmyslového zázemí, bez finančních prostředků a ještě k tomu pod tíhou masivních mezinárodních sankcí během krátké doby bez problémů zvládnout tak velký technický skok? Zvlášť když se to nedaří ani zemím, jež na tom jsou v tomto ohledu mnohem lépe, jako například Íránu, Egyptu, Iráku nebo Pákistánu.

Strategicko-analytický časopis Sirius dospěl závěru, že rakety dlouhého doletu, které KLDR v posledních letech odpálila za velké mezinárodní pozornosti, podle všeho vůbec sama nevyrobila. Aby takové zbraně vyvinula, zkonstruovala, anebo třeba jenom okopírovala, musela by provést určitý počet zkoušek a vykázat odpovídající cílenou vývojovou linii, což ovšem nebyl ten případ.

Všechny tyto údajné raketové zkoušky přece nebyly testy v pravém slova smyslu. Šlo o demonstrativní odpálení už hotových raket, které musely být důkladně vyzkoušeny někde jinde a byly už připravené k nasazení. Použité rakety dlouhého doletu navíc podle expertů vykazovaly odlišné technologické postupy, které by ve své rozmanitosti nedávaly smysl. Byly převážně použity technologie, které se v 50. a 60. letech vyvíjely v Sovětském svazu, byly zde odzkoušeny a staly se součástí jeho vesmírného a strategického raketového programu.

Němečtí experti Robert Schmucker a Markus Schiller v časopise konstatují, že odpálené rakety nejsou identické se známými sovětskými typy. Usuzují proto, že jde o prototypy, které se v padesátých a šedesátých letech sice vyvinuly, odzkoušely a zkonstruovaly, ale nikdy se nevyráběly sériově.

Není tedy ani tak důležitá otázka, jak by se dalo zprostředkovat jednání mezi Trumpem a Kim Čong-unem, ale spíš odkud pocházejí rakety, které severokorejský diktátor s takovým morbidním nadšením odpaluje. Za dodávkami těchto raket nemusí samozřejmě být přímo ruská vláda, ale třeba nějaká zločinecká síť. Ale je snad náhoda, že nejnovější "série" severokorejských testů začala právě na počátku roku 2014, kdy Rusko obsadilo Krym a kdy začala hybridní válka na východě Ukrajiny?

Moskva a Peking se snaží severokorejských provokací politicky využít

Přímé důkazy pro toto tvrzení samozřejmě neexistují, ale mnohé nasvědčuje tomu, že severokorejské rakety pocházejí právě z Ruska. Mezi těmi posledními jsou přitom i dva typy, které jsou téměř identické s raketami čínské výroby.

Rusko i Čína mají strategický zájem na tom, aby byla zpochybněna americká bezpečnostní garance v  tomto regionu. Pro Čínu je navíc humbuk kolem Severní Koreje vítanou záminkou k tomu, aby se odvedla pozornost od jejího vojenského postupu v Jihočínském moři, případně od přípravy možné vojenské konfrontace s Tchaj-wanem.

Mnohem závažnější je, že KLDR v září vyzkoušela na svém území vodíkovou pumu. Ani v tomto případě nelze vyloučit, že nešlo o severokorejský produkt, ale o bombu patřící jedné z obou sousedních jaderných mocností. Ty sice oficiálně dodržují moratorium na jaderné zkoušky, ale klidně je možné, že k nim využívají území cizího státu.

Sankce nelze zpřísňovat donekonečna

Na celé aféře je tak pozitivní pouze to, že všechny odpálené rakety jsou zničené a že jich Kimův režim zjevně nemá k dispozici tolik, aby se z vojenského hlediska mohly považovat za relevantní. Nebezpečí válečného konfliktu tedy zřejmě není tak veliké, jak se předpokládá.

Na druhé straně je jasné, že svět se sankcemi pomalu ale jistě narazil na své hranice. Žádná jiná země nebyla pod takovým tlakem sankcí OSN jako právě Severní Korea. Při pohledu na úctyhodné sankční seznamy je každému jasné, že Pchjongjangu už skoro není co dalšího zakázat. Utáhnout úplně kohoutky by bylo kontraproduktivní. To by totiž především těžce postihlo obyčejné Severokorejce, kteří by se museli obejít bez proudu a bez topení.

Historie by nám měla být dostatečným varováním: vždyť Japonsko se v roce 1941 rozhodlo zaútočit na Pearl Harbor poté, co mu byly úplně přerušeny dodávky ropy a co byly zablokovány japonské účty v amerických bankách. Tehdejší americký prezident Roosevelt tím reagoval na obsazení Indočíny japonskou armádou.

Smyslem sankcí má být jen a pouze to, aby se příslušná země donutila zasednout k jednacímu stolu. Nikoliv aby byla dohnána k válce. Bylo proto správné, že americký ministr zahraničí Rex Tillerson nabídl Pchjongjangu rozhovory bez předchozích podmínek. Kim Čong-un k tomu ale mlčel. A Trump koneckonců také.