Po každém teroristickém útoku spáchaném islámským radikálem, jako byl bombový útok na koncertu v Manchesteru, se rozhoří diskuze, zda je příčinou takových útoků islám nebo zda se jedná o čin sadistických jedinců, kteří islám zneužívají a vykládají zvráceným způsobem.

S vysokou mírou pravděpodobnosti se dá předpokládat, že naprostá většina muslimů nechce vést ozbrojený boj proti jinověrcům ani svoji víru učinit předmětem politiky.

Není však možné ignorovat skutečnost, že velký počet teroristických činů s mimořádně devastujícími následky byl uskutečněn právě jménem islámu.

Muslim proti muslimovi

Snaha vysvětlit nárůst islámského extremismu chudobou, nezaměstnaností nebo nevzdělaností se nemůže setkat s úspěchem. Ve skutečnosti většina teroristů má zaměstnání a pochází z dobře situovaného prostředí.

Islámští náboženští teroristé jsou motivováni spíše ideologií nežli sociálním postavením nebo politikou.

Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, naprostá většina teroristických útoků není vedena proti občanům západního světa, u nichž by bylo možno nacházet i politické důvody, ale proti muslimům na Středním východě, a to pro jejich údajné odpadlictví od víry.

Z hlubokých ideologických kořenů islámského terorismu je zřejmé, že určité aspekty islámu jsou úrodnou půdou pro radikalismus a z toho plynoucí teroristické akce namířené proti civilistům.

Islám je všezahrnující způsob života a jedná se spíše o společensko-politicko-náboženskou doktrínu nežli jen o náboženství.

Součástí této doktríny je přesvědčení, že islám je nadřazen a je čistější než jiné formy monoteismu, čímž je předurčen k vítězství nad dalšími náboženstvími a k ovládnutí celého světa.

Dokonalost světa se projevila v činech Proroka a v událostech jeho doby. Z tohoto důvodu jsou jakékoli náboženské inovace, filozofický relativismus a intelektuální a politická pluralita zakázány.

Svatá válka

Ve světě existují pouze dva tábory – Dům islámu (Dar al-Islam) a Dům války (Dar al-Harb), což jsou země, kde panuje jiný režim než islám.

Korán je nutno brát doslovně, protože je stále platným slovem Alláha, a Mohamed je ideálním muslimem, jehož jednání by mělo být beze slova odporu následováno.

Tím se islám odlišuje od žido-křesťanské perspektivy, podle které jsou svaté texty nikoli dílem Boha, ale dílem Bohem inspirovaných lidí.

Islámské právo je dané a neměnné. Vzhledem k tomu, že se islám zajímá o každý aspekt lidského jednání, ukládá muslimům řadu povinností.

Jednou z těchto povinností je džihád. Tato povinnost je stejně důležitá jak pět pilířů islámu, tedy vyznání víry, modlitba, charita, půst a cesta do Mekky. Islámští teroristé svoje činy odůvodňují právě džihádem, tedy svatou válkou.

Debaty mezi radikálními a umírněnými muslimy se netýkají islámských principů samotných, které nezpochybňuje ani jedna skupina, ale právního výkladu těchto pravidel.

Ani umírnění muslimští učenci, kteří odsuzují terorismus s výjimkou akcí proti Izraeli, se neshodují na tom, proč má být terorismus zavržen. Uznávají, že povinnost džihádu sice existuje, ale že by měl být islám modernizován, tak jako protestanství dalo impuls k modernizaci křesťanství.

Jiní učenci zase tvrdí, že lingvistickou analýzou etymologie slova džihád (jahada) dojdeme k závěru, že tento termín neznamená "svatou válku", ale "usilování", které nemusí mít násilný charakter.

Islámský svět je v otázce víry značně homogenní a identifikuje se zejména se sunitským islámem. Počet sunitských a šíitských škol je velmi omezený a čtyři hlavní ortodoxní školy sunitského práva se ve většině aspektů shodují.

Homogenita islámu je vyjádřena také jednomyslnou podporou práva šaría a jeho jediné interpretaci.

Obrana náboženstvím

Této homogenity využívají radikálové. Radikální muslimové označují své odpůrce z řad muslimů jako odpadlíky. Ortodoxní a umírnění muslimové takové zbraně nepoužívají, protože islám považuje jednotu věřících a odpor proti společenské nesoudržnosti za významnou hodnotu.

Tento mechanismus měl být nástrojem jak zabránit pluralitě a vnitřní debatě, která by mohla vést k občanským válkám a vzájemnému obviňování se z kacířství, tak jak tomu došlo v Evropě v době katolicko-protestantského konfliktu.

Stal se ale nástrojem radikálů, který zabraňuje jejich kritice, protože umírnění muslimové mají obavu z toho, že budou obviněni z vytváření nejednoty, odpadlictví nebo kacířství.

Pokud chce Západ vyhrát boj s islámským terorismem, musí bojovat s jeho kořeny, které jsou hluboce náboženské. Poprvé od doby křižáckých válek se západní civilizace stala jednou stranou náboženského konfliktu.

Cílem Západu tedy nemůže být pouze obrana, útok nebo demokratizace Středního východu. Západ musí své protiteroristické aktivitě dodat rovněž nábožensko-ideologickou dimenzi.

Ta by měla spočívat v tlaku na uskutečnění náboženských reforem v muslimském světě a tlaku na představitele islámské ortodoxie, aby se nejen neúčastnili a neschvalovali jakékoli násilí, ale aby se aktivně postavili proti radikálnímu táboru.

Aleš Rozehnal pro Ústav nezávislé žurnalistiky

Autor je právník. Přednáší na právo na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách