Moje sestra Eliška měla odjakživa talent na to, jak si všechno pěkně zkomplikovat. Proč by něco řešila jednoduše, když to jde tak zamotat, že z toho mají všichni okolo hlavu jako pátrací balón.

Moje sestra brzy pochopila, co ztratila

Její nastávající se jmenoval Tomáš a od první chvíle v ní viděl tu pravou  ženu, na kterou podle vlastních slov čekal celý život. Eliška to zpočátku cítila podobně. Prvních pár měsíců byla zamilovaná, šťastná a vděčná za to, jak jí Tomáš nosil modré z nebe. Jenže Eliška byla typ, který potřebuje prostor, svobodu. A tak se časem začala opět víc rozhlížet kolem, toužila si užívat a cítit se nezávisle.

Tomáš se přesto držel. Miloval ji s takovou oddaností, že ignoroval všechny signály. Běhal kolem ní jako věrný pejsek a plnil jí každé přání, sotva ho vyslovila. Dával, doufal, čekal. Až jednou došel na konec svých sil a odešel.

Právě tehdy přišel zlom. Eliška si poprvé uvědomila, co ztratila. Došlo jí, že možná už nikdy nepotká člověka, který by ji miloval tak bezpodmínečně. Začala se snažit a hledala cesty, jak ho získat zpátky. Často se mi svěřovala. Jednou přišla, sedla si naproti mně a téměř šeptem pronesla: „Až teď mi došlo, jak moc jsem Tomáše vlastně milovala.“ V tu chvíli jsem jí věřila každé slovo. Vypadala opravdu zničeně.

Prosila jsem Elišku, aby Tomášovi řekla pravdu

Tomáš se po čase vzdal a dal Elišce druhou šanci. Všechno působilo, jako by se vrátilo do starých kolejí. Jenže Eliška by to nebyla Eliškou, kdyby v tom zase nebyl nějaký zvrat. Jednou při kávě se ke mně naklonila a tiše pronesla: „Adél, já se zamilovala do Tomášova nejlepšího kamaráda Adama. Už bez něj nedokážu žít.“

Zůstala jsem na ni hledět s naprostým nepochopením. „Tak se rozejdi s Tomášem a nemuč ho,“ řekla jsem jí naprosto vážně. Přikývla. Slíbila, že to vyřeší. Jenže pak se stalo něco, s čím nepočítala.

Tomáš ji požádal o ruku. A co víc – za svědka si vybral právě Adama. V tu chvíli jsem ji prosila, ať s tím okamžitě skončí. Varovala jsem ji, že jakmile to praskne, bude to katastrofa.

„Já mu nemůžu ublížit, Adél. Nechci mu říct ne před oltářem,“ špitla. V té chvíli jsem měla chuť s ní zatřást. „Neříkej mu to před oltářem. Řekni mu to teď. Dokud je čas, Elí.“

Podívala se na mě se slzami v očích a tiše mě objala. „Prosím, nezraď mě.“

Svatba byla jedna velká lež

V den svatby mi bylo do pláče. Tomáš měl v očích štěstí, které si zasloužil, ale u mé sestry jsem ten samý výraz neviděla. Všechno kolem vypadalo jako z pohádky. Dokonalá výzdoba, úsměvy, a manželské sliby, kde si řekli: ,,budeme spolu navždy”. Jenže já věděla, co se skrývá pod povrchem, a to mi svíralo srdce.

Eliška vydržela jako vdaná paní zhruba čtrnáct dní, než se rozhodla, že to takhle dál nepůjde. Oznámila Tomášovi, že odchází. A když zjistil, s kým se ve skutečnosti spustila, myslela jsem, že je snad oba zabije. Bylo to těžké období plné ticha, výčitek a zklamání. Nejvíc to ale odnesl právě Tomáš. Dobrý muž, který miloval naplno a bez podmínek. A kterému možná už žádná další žena nebude umět vrátit důvěru.