Teroristy nespojuje islám, ale zvrácená mužská frustrace

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Po teroristickém útoku, který před týdnem otřásl Londýnem, jsme opět byli svědky obvyklých reakcí a ohlasů. Jako podle šablony přicházeli komentátoři s odhalováním příčin atentátu a média se předháněla v sestavování čehosi na způsob útočníkova profilu. Při zoufalé snaze nakukat lidem, že bychom možná mohli být schopni včas odhalit potenciálního teroristu, se ale opomíjí jeden aspekt, který často bývá pachatelům podobných atentátů společný a zdánlivě s terorismem nesouvisí: minulost poznamenaná domácím násilím a s tím související misogynií, tedy chorobnou nenávistí k ženám.

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: ThinkStock

Po útoku britského konvertity Khalida Masooda pomalu vyplouvaly na povrch střípky z jeho života, vzpomínky spolužáků a sousedů, konstatování, že byl v hledáčku tajných služeb, nebo úvahy o tom, kdy že se to vlastně radikalizoval a zda šlo útoku předejít. Nejčastěji se hledala vina v migraci a islámu, a nechybělo žádné z obvyklých klišé: vždycky se choval slušně, pocházel z normální rodiny, jednou se jako teenager opil...

Britský deník Guardian ale píše, že útočící "osamělí vlci" typu Masooda mívají leckdy jeden společný rys: dopouštějí se domácího násilí. Masoodova bývalá žena Farzana od něj například po pouhých třech měsících manželství utekla. Choval se k ní prý násilnicky a kontroloval ji na každém kroku – co měla na sobě, kam šla a podobně.

Domácí násilí se projevovalo i u Mohameda Lahouaieja Bouhlela, který vjel loni náklaďákem do davu v Nice a usmrtil přes 80 lidí. A záznamy o domácím násilí měl i Omar Mateen, který loni v létě pozabíjel v nočním klubu v Orlandu na Floridě na pět desítek lidí. Jeho bývalá žena Sitora si například postěžovala, že ji po příchodu domů leckdy zbil jen proto, že neměla vypráno. Za domácí násilí seděl i Tamerlan Carnajev – jeden z pachatelů pumového útoku na bostonský maraton v dubnu 2013.

To však zdaleka neznamená, že misogynie je vlastní pouze muslimské kultuře, potažmo muslimským vrahům. Svou manželku zneužíval i otec Dylanna Roofa, který v roce 2014 postřílel devět černochů v kostele v Charlestonu. Útočník tedy vyrůstal v prostředí, kde domácí násilí bylo na denním pořádku.

A cizí nebylo ani evangelíkovi Robertu Lewisi Dearovi, který předloni zastřelil tři lidi na klinice plánovaného rodičovství v Coloradu. Z pronásledování a obtěžování spolužaček byl obviněn také Jihokorejec Čo Sung-hu, který před deseti lety při masakru na polytechnickém institutu ve Virginii postřílel 32 lidí. Domácí násilí mohlo sehrát určitou roli také u Zdeňka Kováře, který před dvěma lety v Uherském Brodě zastřelil osm lidí, byť v tomto případě byly hlavní příčinou jeho psychické problémy.

Mužská frustrace jako možná příčina terorismu

Bylo by snadné říct, že všichni jmenovaní byli prostě zločinci, kteří neměli problém pozabíjet spoustu jim neznámých lidí, a proto není žádným překvapením, že během svého života terorizovali ženy. Ale ono to tak není - a vlastně je to dokonce obráceně.

Domácí násilí je často způsob, jakým si muži chtějí na své partnerce vynutit tradiční rozdělení mužských a ženských rolí. Násilí je pro ně prostředek, jak se zbavit vlastního pocitu nejistoty. Je proto téměř nevyhnutelné, že tito muži věří jakémukoliv systému, který hájí restriktivní genderový postoj, a schvalují patriarchální systémy, které podporují muže v tom, aby trestali ženy za svá vlastní selhání. A je vlastně jedno, jestli v případě tohoto systému jde zrovna o Islámský stát, evangelickou církev nebo fundamentalistickou variantu prakticky jakéhokoliv velkého náboženství.

Pokud má někdo za sebou domácí násilí, může to podle expertů pomoci odstranit přirozené lidské zábrany při páchání násilných činů. Nebo jinými slovy řečeno: ženy a přítelkyně jsou něco jako perfektní zkušební terč.

Problémem není islám nebo jeho zvrácená interpretace, ale spíše zvrácená mužská frustrace. Koneckonců 98 procent hromadných vražd páchají muži a mnozí z útočníků hovoří o ženách z majetnické pozice.

"Znásilňujete naše ženy. Musíte zemřít," řekl například Roof svým budoucím obětem před tím, než spustil střelbu. A kdo tvrdil, že jeho otčím byl "sexuální zvíře", že současné ženy jsou jen poběhlice a že jeho sestra a matka dělaly ostudu jemu i jeho rodině – rodině, která "byla rozložená kvůli feminismu a sexuální revoluci"? To jsou slova Anderse Behringa Breivika – norského masového vraha, který v létě 2011 v Oslu a na ostrově Utöya pozabíjel 77 lidí.

O domácím násilí se v souvislosti s terorismem příliš nehovoří

O uvedených aspektech se přitom prakticky nemluví. Neexistuje dostatečná politická vůle k tomu, aby se vina svalila spíše na zvrácenou mužnost než na muslimy. Domácí násilí je koneckonců problém vlastní všem kulturám. A kdyby Donald Trump například namísto muslimům zakázal do Spojených států vstup mužům obviněným z domácího násilí, přišel by o některé klíčové spolupracovníky v Bílém domě.

V roce 1996 byl například z domácího násilí obviněn Trumpův hlavní poradce Steve Bannon, soud byl ale zastaven. Na pozici ministra práce si zase Trump vybral Andrewa Puzdera, který ale svou nominaci stáhl – mimo jiné i proto, že ho bývalá manželka obviňovala z fyzického zneužívání.

Samotného Trumpa z fyzického napadení obvinila už v roce 1990 jeho první manželka Ivana, byť později svou výpověď zmírnila. Všichni tři zmínění muži vinu popírají, nikdo ale nemůže popřít Trumpovy oplzlé sexistické řeči o ženách na známé nahrávce z roku 2005.

Trumpův přístup k terorismu se ale přesto zaměřuje na myšlenku, že hlavní riziko představují muslimové, kteří přitom loni v Americe spáchali jen jednu třetinu procenta všech vražd. Naproti tomu šestnáct procent všech masových vražd ve Spojených státech v letech 2009 až 2015 spáchali útočníci, kteří byli předtím obviněni z domácího násilí.

Domácí násilí považují za běžné tři čtvrtiny obyvatel EU

Podle výroční zprávy o rovnosti pohlaví Social Watch vydané k letošnímu Mezinárodnímu dni žen zůstává násilí vůči ženám vážným problémem i v Česku. Zkušenost s ním má 28 procent žen nad 18 let, tedy více než jeden milion. Zpráva poukazuje i na sexuální násilí a počet znásilnění. Podle zjištění se policii ohlásí ale jen asi desetina těchto činů.

Podle listopadových výsledků průzkumu Eurobarometr si téměř tři čtvrtiny obyvatel Evropské unie myslí, že domácí násilí na ženách je v jejich zemi běžné. Skoro pětina Evropanů se domnívá, že oběť agresora mnohdy vyprovokovala, a více než čtvrtina si myslí, že nedobrovolný sex může být za určitých okolností ospravedlněn.

Východoevropské země, jako je například Rumunsko či Maďarsko, se v průzkumu provedeném na vzorku skoro 30 000 obyvatel EU ukázaly jako nejvíce shovívavé. Naopak severské státy byly v tomto ohledu nejkritičtější.

Více než pětina obyvatel EU si také myslí, že ženy často přehánějí, když tvrdí, že byly znásilněny. Valná většina (96 procent) Evropanů ale domácí násilí na ženách považuje za nepřijatelné. Na druhou stranu si ale 12 procent obyvatel unie myslí, že by se všechny případy nemusely trestat podle zákona.

V Rusku podle zprávy OSN z roku 2010 každoročně zemře po útoku manžela či jiného příbuzného 14 000 žen. Každoročně je pak fyzicky napadeno 26 000 dětí, 2000 z nich se uchýlí k sebevraždě, 10 000 k útěku z domova. Na úřady se o pomoc obrací jenom 40 procent napadených žen. Ruský prezident Vladimir Putin přitom v únoru podepsal zákon, který zmírňuje postih pachatelů domácího násilí. Podle kritiků zákon povede ke zvýšení počtu případů podobných násilností.

Tagy: Velká Británie zahraničí atentátník Spojené státy domácí násilí Charleston terorismus a násilí útoky a atentáty bostonský atentát

Zdroje: The Guardian,vlastní