Týden po teroristickém útoku na vánočním trhu v Berlíně stále zůstává řada nezodpovězených otázek. Měl Tunisan Anis Amri komplice, jak se mu podařilo uprchnout a co se vlastně odehrálo v kabině ukradeného polského kamionu?

Pod peticí požadující udělení Spolkového kříže za zásluhy Lukaszi Urbanovi přibývají další podpisy. Teorie, podle níž polský řidič zabránil ještě větší tragédii, ale mezitím dostala povážlivé trhliny. Podle výsledků pitvy byl Urban zasažen do hlavy už před půl šestou večer a ztratil hodně krve. Je sice možné, že v době atentátu o dvě hodiny později byl ještě naživu, podle lékařů ale rozhodně neměl dost síly na to, aby mohl útočníkovi strhnout volant.

Vedle pokračujícího vyšetřování tragédie, která si vyžádala 12 životů, se už objevily i výsledky prvních průzkumů veřejného mínění. Podle institutu YouGov si asi tři čtvrtiny Němců přejí zpřísnění bezpečnostních opatření. "Lidé musí pragmaticky uznat, že bezpečnost je základní potřebou," řekl v rozhovoru pro německý list Die Welt am Sonntag švýcarský psychoanalytik a filozof Carlo Strenger.

Osmapadesátiletý profesor přednášející na univerzitě v Tel Avivu sice odmítá slepou důvěru státu, fungující stát je však podle něj podmínkou svobody.

"Svobodní budeme jen tehdy, když se nebudeme muset pořád ohlížet, jestli nám nechce někdo vrazit nůž do zad," říká a zdůrazňuje, že v Evropě vyrostly téměř čtyři generace, které nepoznaly skutečnou hrozbu a mají spíše tendenci zpochybňovat veškerou autoritu – státní, akademickou i profesní. Na tom by sice nebylo v zásadě nic špatného, ale Evropané se prostě zapomněli bránit.

Přísné bezpečnostní kontroly ještě neznamenají policejní stát

Stenger situaci na starém kontinentě srovnává s Izraelem, kde je kolektivní myšlení formováno pocitem existenční hrozby. Velký vliv na to měla především vlna sebevražedných atentátů v roce 1996 a druhá intifáda v letech 2000 až 2005. Tou dobou byly sebevražedné útoky v Izraeli prakticky na denním pořádku.

Tamní společnost se ale naučila zacházet s krizovými situacemi a schopnost obrany se stala jednou z jejích základních hodnot. Lidé si prostě zvykli na to, že jim v kině, muzeu, obchodním domě nebo na univerzitě prohlížejí tašky.

"Evropané si něco podobného spojují s policejním státem. Ale už po atentátech v Nice jsem říkal, že Evropa musí začít se zabezpečením veškerých větších veřejných akcí. Atentátům jako v Nice nebo v Berlíně se dá zabránit. Chce to jen pár betonových bariér, uzávěrky a viditelnou přítomnost policie," říká Strenger. V Izraeli se konají masové akce a k žádným podobným útokům tam nedochází. Je zkrátka třeba se teroru postavit s chladnou hlavou a položit si otázku, jak lze nebezpečí minimalizovat.

Lidé přirozeně podléhají emocím a nejsilnějšími emocemi jsou zřejmě strach a zlost. Přesně na ně cílí teroristé, což velmi dobře funguje. Strenger ovšem odmítá výroky francouzských či německých politiků, že po atentátech jsou jejich země "ve válce".

Existuje obrovský rozdíl mezi několika teroristickými útoky a válečným stavem a podobná slova jsou podle něj jen snahou využít situaci. Někteří politici tak činí z cynických důvodů, jiní tím zase chtějí mezi občany vzbudit dojem, že jejich politická reprezentace je odhodlána je ochránit.

Každopádně ale nemá smysl vystupovat s velkohubými prohlášeními ve stylu příštího amerického prezidenta Donalda Trumpa, který tvrdí, že Islámský stát smete bombami. Každý, kdo tvrdí, že zná jednoduchý recept proti terorismu, buď neví, o čem mluví, anebo lže. Islamismus má kořeny v hlubokých rozporech islámského, a především arabského světa. Bude trvat dlouho, než se tato základní konstelace změní, soudí Strenger.

Džihádistický teror tu bude ještě desítky let

Pro účinný boj s džihádistickým terorem je nezbytné, aby si Evropa jasně uvědomila, že konfrontace s ním bude trvat možná ještě desítky let, domnívá se norský expert na radikální islamismus Thomas Hegghammer.

V článku pro magazín Perspectives on Terrorism proto jmenuje čtyři hlavní důvody: Stoupající počet ekonomicky slabých mladých muslimů, stále více charismatických verbířů přicházejících z Iráku a ze Sýrie, pokračující konflikty v muslimském světě a svobodné působení tajných džihádistických sil na internetu.

Vojenská porážka Islámského státu nestačí. Nad zlem lze zvítězit jen tím, že se zlikvidují všechny jeho kořeny: ideologické, společenské, sociální i ekonomické. Problém ale podle deníku Die Welt představuje i neexistující společná evropská politika vůči arabským diktaturám, které vytvořily pro radikální islám živnou půdu. Nejde tu jen o Sýrii, ale třeba i o přílišnou shovívavost Západu vůči wahhábistické Saúdské Arábii.

Po atentátech ve Francii a v Berlíně dominují veřejné debatě témata jako selhání bezpečnostních sil, hrozba ze strany migrantů a volání po zpřísnění zákonů v boji proti terorismu. V Evropě se také hodně mluví o nebezpečí islamizace. Profesor Strenger ovšem připomíná, že podle demografických prognóz by podíl muslimského obyvatelstva v Evropě měl do roku 2035 činit maximálně osm procent.

Mluvit v této souvislosti o nebezpečí islamizace starého kontinentu je podle něj nesmysl, jímž se jenom vyvolává v lidech strach. Nejnebezpečnějším důsledkem chronické hrozby terorismu je podle něj to, že stále více lidí se přiklání k pravicovému populismu. Existují politické síly, které profitují z toho, že učinili zlost a strach trvalým stavem.

Nebezpečí se nesmí bagatelizovat, ale ani démonizovat

Evropská levice je ochromena politickou korektností a o islamistickém teroru vlastně ani nemluví. Všechno podle ní pramení hlavně ze sociálního znevýhodnění, což ale není pravda. Atentáty v New Yorku, Londýně nebo Madridu přece spáchaly vzdělané děti příslušníků vyšší střední třídy. Neexistuje ani souvislost mezi psychopatologií a radikalizací, která by vedla k teroristickým útokům. Nemáme zkrátka jasný psychologický profil teroristů, tvrdí Strenger.

Na druhé straně bychom podle něj neměli být tolerantní vůči pravicovým extremistům a jasně jim říct, že to, co hlásají, je věcně chybné, morálně neúnosné a naprosto iracionální. Rétorika krajní pravice je sice rétorikou síly, ale ve skutečnosti je jen vyjádřením slabosti. Je třeba zaujmout tvrdou argumentační pozici vůči silám, které ohrožují hodnoty svobody. Nejde o to, aby se nebezpečí bagatelizovalo, ale realisticky zhodnotilo a přestalo se zbytečně démonizovat.

Podle Strengera potřebuje Evropa integrační strategii. Imámové hlásající v mešitách násilí by měly být trestně stíháni a zároveň je třeba pracovat s náboženskými vůdci, aby v muslimských centrech nabádali k umírněnosti. Nápad extrémní pravice, aby se všichni jednoduše vyhnali, je pouhá floskule, která jen podněcuje zlost a nabízí falešný dojem záruky bezpečnosti.