Luisa byla původem rakouská arcivévodkyně. Narodila se do rodiny Ferdinanda IV. Toskánského a jeho druhé ženy, princezny Alice Bourbonsko-Parmské v Salcburku. Luisin otec byl sice toskánským velkovévodou, v podstatě mu už ale zbyl jen titul. Velkou část svého života prožil právě v Salcburku.

Rodina to byla početná - Ferdinand zplodil s Alice 10 dětí. A z prvního manželství s Annou Saskou, která zemřela v roce 1859 na tyfus, měl také dceru Marii Antoniettu. Ta byla později jmenována abatyší Tereziánského ústavu šlechtičen na pražských Hradčanech. Žena, kterou dlouhodobě soužilo křehké zdraví, se nikdy nevdala a zemřela v pouhých 25 letech. Zato její mladší sestru čekala jiná budoucnost. A dlouhý i dost rušný život.

Stěhování do Drážďan

Jako sedmnáctiletá měla půvabná Luisa dost urozených nápadníků, nakonec se však provdala za Fridricha Augusta, synovce tehdejšího saského krále Alberta. Fridrich August byl o pět let starší než Luisa a též docela fešák. Opulentní svatba se uskutečnila 21. listopadu 1891 ve Vídni.

Luisa se pak přestěhovala na saský dvůr a už krátce po svatbě otěhotněla. Synek Fridrich August Georg přišel na svět v lednu 1893 a ještě v témže roce porodila Luisa i dalšího syna, Fridricha Christiana. Během dalších let pak přišli na svět Ernst Heinrich, Maria Alix Karola, jež zemřela jako nemluvně, Margarete Karola Wilhelmine a Maria Alix Luitpolda.

Luisa byla velmi populární mezi obyvateli Saska. Byla známá také tím, že moc nedodržovala striktní dvorskou etiketu. Mimo jiné požadovala i to, aby mohla sama vychovávat své děti, což jí nebylo dopřáno. Nekonvenční chování se prý nelíbilo jak jejímu tchánovi Jiřímu, tak některým zástupcům místní politiky i Luisině švagrové Mathilde. Ta byla pro změnu známá jako „nejméně populární členka“ saské královské rodiny, byť jí k tomuto nepříjemnému titulu zřejmě dovedlo opakované ponížení.

Mathilde, již od Luisy dělilo sedm let, se kdysi měla provdat za rakouského korunního prince Rudolfa a dalším potenciálním ženichem byl František Ferdinand d’Este. Obě partie se však sňatku se saskou princeznou vyhnuly. Mathilde se stáhla do sebe a z laskavé princezny se prý stala kritická, jízlivá paní, která navíc začala pít, kvůli čemuž jí obyvatelé Saska posměšně přezdívali „Mathilde Schnapps“. Byla ale také talentovaná malířka a řada jejích děl se později prodala a vynesla peníze na charitu.

Ani Luisa Toskánská se prý na drážďanském dvoře necítila dobře. Život jí údajně komplikovaly drobné i závažné dvorské intriky a pomluvy. Kolovaly o ní drby, že měla poměr s jistým zubařem nebo s francouzským učitelem svých dětí André Gironem. Když mu poslala telegram, bylo psaní zachyceno tajnou policií a zveřejněno. Luisa si nakonec s Gironem opravdu začala. A poté, co jí její tchán údajně pohrozil, že ji pošle do „ozdravovny“, vyděsila se, že skončí v psychiatrické léčebně, a rozhodla se pro radikální krok.

Skandál jako řemen

Psal se 9. prosinec 1902, když dvaatřicetiletá, opět těhotná Luisa uprchla z Drážďan za pomoci svých dvou služebných, sester Sidonie a Marie Beegerových. Ženy zamířily k Ženevskému jezeru, kde na ně čekal Giron. Saská královská rodina si nejdříve myslela, že Luisa narychlo odjela jen na zdravotní dovolenou, princezna si však domluvila schůzku se svým bratrem, arcivévodou Leopoldem Ferdinandem Rakouským. I ten měl v té době závažný rodinný problém.

Jeho milenkou totiž byla jistá Wilhelmine Adamovicová, prostitutka a dcera pouhého poštmistra - pro arcivévodu tudíž naprosto nevhodná nevěsta. Leopold se s ní však odmítal rozejít a brzy se s ní i oženil. Když už začínalo být jasné, že princezna prostě utekla, nastražil Giron falešnou stopu, která vedla Sasy do Belgie. Oba sourozenci i Giron však zůstali ve Švýcarsku a v Ženevě byli nakonec i vypátráni. Vypukl skandál. Konzervativní šlechtici a šlechtičny byli pobouřeni, že Luisa odešla od pěti dětí a manžela. Pro tisk pak byla celá aféra šťavnatým soustem. Příbuzní se Luisu pokoušeli dostat zpátky do Drážďan i s pomocí policie, ale marně.

Čí je to dítě?

V době Luisina útěku byl její tchán už několik měsíců saský král - v červnu 1902 totiž zemřel jeho starší bratr Albert a nezanechal po sobě žádné potomky. A právě Jiří Saský, velmi rozlícený celou situací, už v únoru 1903 vyhlásil civilní rozvod manželství Luisy a Fridricha Augusta, aniž by prý vůbec vyslechl názor svého syna. Rozvod ale neuznal rakouský císař František Josef I. Luisa se nicméně do Drážďan už nevrátila. Několik měsíců po útěku zůstala v Ženevě a s Gironem se, k dalšímu pobouření nobility, ukazovala i na veřejnosti. Už v únoru 1903 se s ním však z neznámých důvodů rozešla. V květnu 1904 pak porodila dceru Annu Moniku Piu, u níž nebylo jasné, kdo je jejím otcem. Saský dvůr tehdy poslal do Švýcarska šéfa drážďanské porodnice dr. Leopolda, který si děvčátko prohlédl a prohlásil, že podle podoby by mohla být potomkem Fridricha Augusta. Posudek však nechtěl stvrdit přísahou.

I přes sporné otcovství saská královská rodina o malou Annu velmi usilovala. Král Jiří dokonce Luise slíbil možnost užívat titul hraběnky z Montignoso, ovšem pod požadavkem, že děvče bude vychováváno v Drážďanech společně se svými sourozenci. Luisa to tehdy odmítla. Král Jiří pak donutil svého syna slíbit, že Luisu už nikdy nepustí na drážďanský dvůr.

Nová etapa v Itálii

Luisa, která žila z apanáže, po narození dcery postupně bydlela na zámcích nedaleko Lyonu a na ostrově Wight, později se přestěhovala do zámku Wartegg u Bodamského jezera, který patřil její rodině, a do Florencie. Před Vánoci 1904 se sice pokoušela navštívit své starší děti, ale budovu, v níž sourozenci pobývali, obklíčila policie. Setkání se zdařilo až později. V té době byl Jiří Saský už po smrti a králem byl Fridrich August.

V roce 1907 se Luisa podruhé provdala za o 12 roků mladšího italského hudebníka Enrica Toselliho. Vlivem této svatby definitivně uznal její první manželství za ukončené i rakouský císař František Josef. Luisa a Enrico spolu měli syna Carla Emmanuela Filiberta. Krátce před svatbou také Luisa svolila, aby se Anna Monika Pia přece jen přestěhovala do Drážďan. Ani druhé Luisino manželství však nevydrželo. Manželé se odloučili už rok po svatbě a rozvod nastal v roce 1912. Synek nakonec zůstal u Toselliho.

V roce 1911 Luisa opět rozvířila společenské vody vydáním svých pamětí, v nichž obvinila saskou královskou rodinu z toho, že na ní žárlili a obávali se její popularity. Částečně se přitom připodobnila i ke své rakouské příbuzné a někdejší francouzské královně Marii Antoinettě s odkazem, že i ona byla nešťastná na dvoře, kam se přivdala. Luisa si také začala říkat Antoinette Maria.

Těžké časy

V roce 1918 Luisa nějaký čas pobývala na Mallorce u svého příbuzného, arcivévody Ludvíka Salvátora Rakouského. Nakonec se však přestěhovala na předměstí Bruselu a v Belgii také strávila zbytek života. Žila z příspěvků od příbuzných, po německé okupaci se však Luisina situace podstatně zhoršila. Zemřela 23. března 1947 v 76 letech a před smrtí se živila prodejem květin. Byla pohřbena na hřbitově u kláštera Hedingen v jihoněmeckém Sigmaringenu, poblíž nakonec spočinula i většina jejích potomků. Luisa se tak alespoň symbolicky vrátila do vysokých kruhů, na hřbitově totiž leží mnoho členů německé šlechty.

Luisa přežila oba své bývalé manžely. Fridrich August, který v roce 1918 abdikoval v důsledku porážky Německa a rozpadu císařství, zemřel v roce 1932. Enrico podlehl už v roce 1926 tuberkulóze. Společný syn Luisy a Enrica se stal v dospělosti houslistou.

V bídě nakonec zemřel i její bratr Leopold Ferdinand, který se nakonec za svůj život stihl oženit hned třikrát. Manželství s Wilhelmine se rozpadlo po několika letech a nevyšla ani další dvě.

A Anna Monika Pia, princezna, která se narodila za tak dramatických okolností? Poté, co byla vychována v Drážďanech, se v roce 1924 provdala za Josefa Františka Habsbursko-Lotrinského. Měli spolu osm dětí a rodina strávila dvě dekády v Maďarsku. Později odešli do Portugalska, kde Josef František v druhé půli 50. let zemřel. O 15 roků později se Anna Monika v Ženevě provdala podruhé za Američana Reginalda Kazanjiana. Zemřela v únoru 1976 v Mnichově.