Julie Hrušková (1928-2017) se narodila 18. května 1928 v moravském Boskovštejně. Otec sloužil u hraběte Trauttmansdorffa, v hájovně na samotě vyrůstal s Julií ještě bratr a dvě sestry. Po válce se rodina přestěhovala do Vranova nad Dyjí a dospívající Julii čekala tzv. knedlíkárna, rodinná škola ve Znojmě. Později pracovaly spolu se sestrou v západočeské Aši coby švadleny ("šily jsme tam dokonce i výbavu Martě Gottwaldové"). Protože stipendium na vytouženou malířskou školu Julie nezískala ("sdělili mi, že když nejsem v ČSM ani v KSČ, mám smůlu"), nezbývalo než nastoupit do gumárny Matador.

Tady se seznámila s Rudolfem Honkem, který měl v plánu opustit republiku, a požádal tedy dceru vranovského hajného o pomoc. Dvacetiletá Julie, známá svým protikomunistickým naladěním, souhlasila a bez vědomí rodičů se také rozhodla pro emigraci. Měla v plánu se připojit k osvobozenecké armádě, o níž se trochu naivně domnívala, že vzniká v zahraničí. "Byla jsem tenkrát strašně naštvaná a současně jsem měla dost dobrodružnou povahu."

Společně s Rudolfem a dvěma přáteli překročila úspěšně hranice, členové finanční stráže znali jejího otce a nechali čtveřici projít. Přátelé dorazili až do americké zóny, posléze byli přesunuti k Linci do tábora pro uprchlíky. Julie se zavázala pomáhat s převáděním osob pronásledovaných komunisty.

Životní láska k americkému vojákovi

V jedné z lineckých kaváren se seznámila se svou životní láskou, americkým vojákem italského původu Frankem Fernettim. Vztah byl krátký, ale o to intenzivnější. Mladík, mající na starosti potravinové sklady, zařídil české přítelkyni bydlení u rakouské rodiny a oba plánovali svatbu. Problémy nastaly, když Frank pozapomněl na své vojenské povinnosti, a týden se neobjevil v kasárnách. "Chodili jsme na procházky a tancovat," vzpomínala paní Hrušková. Údajná péče o nemocnou Češku jej stála převelení do Německa na dvoutýdenní manévry. Ještě před odjezdem se dověděl, že je jeho milá těhotná. Netušil, že ji vidí naposled.

Julie vyhověla následné žádosti o převedení několika odbojářů a odvážně, leč poněkud lehkomyslně se vrátila do Československa. "Kdyby stáli vedle sebe, tak mezi nohama jim prolezu," podceňovala nebezpečí. Nedbala varování o vydaném zatykači a počítala s rychlým návratem za Frankem. Společně s kamarády Honkem a Františkem Vošickým dorazila v pořádku domů. Pak odjela vyhledat slovenského kurýra Berežného, který o sobě už nějakou dobu nedával vědět. Po zjištění, že je v pořádku, absolvovala zpáteční přechod, přičemž přibyla ještě Honkova snoubenka Libuše. Julie se měla postarat o Vošického kufřík s důležitými dokumenty. Nevěděla, že je na ni na žádost brněnské StB nasazen "kontráš" Eichler. Muži prošli, ale obě ženy byly předány Sovětům. Ti o Julii věděli téměř všechno, třeba o vztahu s americkým vojákem. Ostatně plány amerického letiště by se jim bývaly náramně hodily, nabídku spolupráce však Julie Hrušková důrazně odmítla.

Následovaly výslechy a nakonec deportace zpět do Československa. Nejprve se zdálo, že Julie, která úspěšně zatloukala a dokola opakovala, že se domů vypravila pouze pro požehnání, vyvázne s menším trestem. Po přesunu na brněnskou StB bylo jasné, že se tak nestane.

Tvrdé výslechy ji připravily o dítě

Tady bylo zle. Přes vědomí, že dívka je v jiném stavu, zacházel vyšetřovatel s Julií hrozně. "Chytil mě za vlasy a mlátil se mnou o stůl, o zeď, o všechno. Já jsem se snažila hlavně neupadnout, protože jsem se bála, že ze mě vykopou dítě." A to se také stalo. V důsledku tvrdých výslechů Julie Hrušková potratila. "Teprve po třech dnech, to už jsem byla mimo sebe, nastoupil službu jeden starý bachař, a ten mě na své triko nechal odvézt do nemocnice. Prohlédli mě a řekli, že dítě se už nedá zachránit. Byl by to prý syn."

Soud se konal v Brně 16. a 17. ledna 1950. Julie byla se "skupinou Vošický a spol." obžalována za úmysl zničit lidově-demokratické zřízení. Verdikt? Konfiskace veškerého majetku a "těžký žalář v trvání patnácti roků, zostřený jedním tvrdým ložem pololetně". Z patnáctiletého trestu si mladá žena odseděla jedenáct roků a prošla celkem patnácti kriminály.

Ve vězení obdržela číslo 176 a vysloužila si přezdívku Komár. Setkala se s mnoha statečnými ženami, z nichž jmenujme alespoň Dagmar Šimkovou, Františku Zemínovou, Ninu Svobodovou nebo herečku Jiřinu Štěpničkovou. Podmínečně propuštěna byla při tzv. velké amnestii v roce 1960. Když ve vězeňském mundúru dorazila domů, ptala se matka hned ve dveřích: "Jsi tu na stálo, nebo jenom na chvílu?" "Vypadá to, že na stálo, ale mám podmínku na deset let," odpověděla dcera. Dlužnou částku 1500 korun nedoplatku za nesplnění normy jí vězení nakonec neochotně prominulo.

Za mřížemi pomohla víra

Po propuštění pracovala Julie jako švadlena a vystudovala uměleckoprůmyslovou školu. StB jí samozřejmě ze zřetele nepouštěla. "Já vím, kdo mě tady v obci hlídal," vzpomínala Hrušková. V uvolněnějších osmdesátých letech pořádala srazy bývalých vězeňkyň. "Jezdily sem ze Šumavy, z Liberce, z Prahy. Vždycky jsem si říkala, že fízlové mají co dělat."

Paní Julie překvapivě nezatrpkla. Pocházela z věřící rodiny a víra jí pomohla i ve vězení. "Se vším jsem se smířila. Nemám v sobě nějakou nenávist nebo trpkost. Když jsem přišla ve dvaatřiceti letech z kriminálu, chtěla jsem mít dítě, ale už to nešlo… Už jsem se taky nikdy neprovdala. Zůstala jsem sama, stále věrná svému Američanovi".

Franka po Juliině zmizení kdosi "informoval", že jeho snoubenka se vrátila domů za jiným mužem. Julie se mu pokusila ozvat z vězení, ale samozřejmě marně. Její dopis zůstal v jejím vězeňském spisu. Po návratu domů poslala přes obavy z naplnění desetileté podmínky Frankovi knihu "Putování Československem". Byla v ní i fotografie Věstonic, kde Julie tehdy bydlela. "Here is my home," napsala k ní. Kniha se vrátila za tři měsíce. Teprve v devadesátých letech se dozvěděla, že Frank Fernetti zemřel roku 1991. Paní Julie jej následovala 27. února 2017 ve svých devětaosmdesáti letech. Předtím se ještě stihla stát místopředsedkyní břeclavské pobočky Konfederace politických vězňů a obdržet Řád TGM II. třídy.