O kněžské roucho stál Bohuslav Burian (1919-1960) už jako student reálného gymnázia v Brně. Když odmaturoval, vstoupil do augustiniánského řádu ve starém Brně, přijal řádové jméno Antonín a věnoval se studiu a také protinacistické činnosti. Ovšem v roce 1943 jej gestapo odvleklo do Osvětimi a jen těsně se zde dokázal vyhnout selekci, která by jej poslala do plynové komory.

Různě jej přemisťovali, mimo jiné byl vězněn v táborech Buchenwald a Dachau. Vězni, kteří stejně jako on genocidu přežili, shodně vypověděli, že neztrácel odvahu a odhodlanou mysl a byl spoluvězňům vzorem a autoritou. V závěru války uprchl z pochodu smrti a dočkal se osvobození oblasti sovětskou armádou.

Poprvé mu zachránila krk amnestie

Šestadvacátého května 1945 stanul opět na české půdě. Pokračoval ve svých násilně přerušených teologických studiích a v červenci 1947 byl vysvěcen na kněze. Následně nastoupil jako kaplan ve Slavonicích. Místní ho měli rádi, byl své službě velmi oddaný. Podporoval sociálně slabé, odhodlaně šířil víru i v době, kdy už se to vládnoucímu režimu vůbec nelíbilo. Podporoval osoby bez střechy nad hlavou, ubytovával je na faře, dokonce zorganizoval eucharistickou pouť.

Poprvé se nad ním začala stahovat mračna v roce 1949, kdy se na něj zaměřila StB. U příležitosti svátku Božího těla 19. června 1949 se konaly mše a slavnosti po celé zemi. Burian chtěl vystoupit v Brně a povědět věřícím o chystané pouti do Slavonic, který se měla uskutečnit o týden později.

Cestou do Brna na motocyklu navštívil mnohé fary a předal jim Pastýřské listy od arcibiskupa Berana, kde arcibiskup vystupuje proti útlaku katolické církve novým režimem. Vznikl plán přečíst přímo na brněnském Zelném trhu celý obsah "závadného" listu nazvaného V hodině velké zkoušky. Biskup Karel Skoupý váhal, a tak to udělal Burian sám. Byl obratem zatčen naslouchajícím příslušníkem StB. Odseděl si pět měsíců, poté byl díky amnestii prezidenta republiky propuštěn na svobodu.

Říkali mu pistolník

S činností, která se režimu nelíbila, však nepřestal. Navštěvoval bývalé spoluvězně, kurtizány i sociálně znevýhodněné mladé. Pomáhal těm, které se režim snažil zneviditelnit. Podporoval rodiny politických vězňů. Varovali ho, že bude znovu zatčen. Emigroval na poslední chvíli (jeho zatčení už bylo v plánu) v roce 1950 do Rakouska, kde se dále věnoval své práci, charitě, vykonával náboženské cesty a vedl naplněný život.

To mu však nestačilo. Problémy jeho milované vlasti a bratří mu nebyly lhostejné. Rozhodl se dál neskutečně riskovat a podnikal cesty za československou hranici, aby pomohl převádět kněze. Převedl za obrovského rizika nejméně 11 osob, včetně dětí. Zatčen sovětskou hlídkou a předán do rukou StB byl v prosinci 1951.

V Ruzyni jej mučili a přinutili přiznat se ke zločinům, které nespáchal. Odsouzen byl za velezradu a špionáž ke dvaceti letům vězení. Ve vězení pokračovalo jeho trýznění, všemu ale statečně vzdoroval, nikdy nesklonil hlavu. Vysloužil si za to od spoluvězňů přezdívku "Pistolník". Snažil se také nechat svůj proces zrevidovat.

Vyhrožovali zatčením starých rodičů

"…Byl jsem odsouzen naprosto neúměrně a nespravedlivě vzhledem k trestné činnosti. V době vyšetřovací vazby byl jsem přinucen vyšetřujícími orgány StB k výpovědím, které se vůbec nezakládaly na pravdě, a to k takovým výpovědím, které tvoří podstatnou a závažnou část mojí tzv. trestné činnosti. Tyto výpovědi byly na mně vynuceny fyzickým násilím, duševním i tělesným utrpením a týráním, které přesahovaly metody a trýznění gestapáckého vyšetřování, které jsem prožil za dob německé okupace. (…) Morálně bylo na mně vydíráno fingovaným lístkem od matky, vyhrožováno okamžitým zatčením starých a nemocných rodičů, jakož i ostatních členů rodiny, nepřiznám-li věci, které se nikdy nestaly. (…) Příčinou mojí tzv. protistátní činnosti jsou důvody církevně náboženské. Co jsem konal, konal jsem z lásky k bližnímu," napsal v žádosti o přezkum rozhodnutí. Ale marně.

V roce 1959 tedy z přísně střežené věznice uprchl. Byl dopaden po pěti dnech od svého útěku a týrán, v důsledku čehož dostal zápal plic, jemuž podlehl 29. dubna 1960 ve vězeňské nemocnici. Bylo mu teprve 40 let. Příbuzní nikdy nedostali ani urnu a o dalším posmrtném osudu těla není nic známo.