Před třiceti lety přestala být tato země lágrem obehnaným plotem s ostnatým drátem. V prosinci 1989 začaly mizet zátarasy na hranicích s Německem a Rakouskem.

V té době si také Češi a Slováci začali připomínat ty, kteří při pokusu o útěk zemřeli. A tak se otevřela debata o odpovědnosti za střelbu na hranicích.

Trvalo však dlouhých třicet let, než policie začala stíhat pohlaváry, kteří za ni nesou odpovědnost – Lubomíra Štrougala (95), Miloše Jakeše (97) a Vratislava Vajnara (89).

Ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher stříhají 23. prosince 1989 hraniční plot mezi Československem a Bavorskem. O šest dnů dřív, 17. prosince, stříhal Dienstbier plot se šéfem rakouské diplomacie Aloisem Mockem na československo-rakouské hranici | zdroj: Profimedia

Biologické hodiny se ale nedají zastavit, proto je nepravděpodobné, že někdo z této trojice bude obžalován. Kromě toho je téměř vyloučeno, že někdo předstoupí před soud, natož aby se při rychlosti české justice dožil verdiktu.

Nade vší pochybnost se pak dá vyloučit, že by někdo ze zmíněných staříků nastoupil trest.

Proud, miny a projektily

Je přitom nasnadě, že za zvěrstva na hranici by měli být potrestání zejména strůjci hraničního systému a ti, kteří ho udržovali. Bilance železné opony na západní hranici Československa je otřesná.

Z údajů, které v archivech sesbíral historik Martin Pulec a které nemusí být kompletní, vyplývá, že na československých hranicích zemřelo v letech 1948 až 1989 při pokusu o útěk 282 lidí.

Pohraničníci zastřelili 145 z nich. Další zabil proud v elektrickém plotu, případně nášlapná mina. Jiní se utopili. Šestnáct lidí spáchalo sebevraždu, než by se nechalo zatknout, a jeden člověk byl roztrhán služebními psy.

Na hranicích sloužili především vojáci základní služby ve věku devatenáct až jednadvacet let. Byli pod tlakem, politruci jim vymývali mozky, velitelé jim vtloukali do hlav, že přes hranice utíkají zrádci a nebezpeční zločinci, a přikazovali jim střílet.

Sotva však lze tyto záklaďáky ve všech případech omluvit. Třeba v případu z roku 1977, kdy pohraničníci dopadli při pokusu o přechod československé hranice do západního Německa rodinu Schmidtových z NDR. Jeden z vojáků před očima manželky a dětí zastřelil hlavu rodiny, Gerharda Schmidta. Od velitele dostal pochvalu a mohl odjet na 'opušťák' (dovolenou).

Byl to kladný hrdina, zatímco na druhé straně byli za všech okolností záporáci – agenti a vnitřní nepřátelé. Tento komunistický výklad světa zveršovala Marie Majerová, kterou marxistický režim pasoval na národní umělkyni:

"… Kdys atlantický val, dnes atlantický pakt, být špión, zběh, a vrah a prodávat svůj stát – hanební emigranti. Nevědí, čí jsou, toho, kdo dá víc, vrah z Koreje, vrah od Lidic… hanební emigranti."

Hanební papaláši

Přívlastek 'hanebný' by se samosebou měl vztahovat na komunistické papaláše, kteří tvořili a udržovali pravidla pro střelbu na hranicích a kteří bránili lidem svobodně opustit zemi.

Je zjevné, že hraniční ploty dali postavit právě za tímto účelem, ne proti diverzantům a západním agentům, jak tvrdili.

Němci je postavili před soud ještě v devadesátkách. Jako prvního tam jejich justice pohnala dlouholetého šéfa NDR a německých komunistů Ericha Honeckera. Proces však byl zastaven pro jeho pokročilou rakovinu.

Procesu a trestu však neunikl Honeckerův souputník z politbyra a jeho následovník Egon Krenz – dostal šest a půl roku vězení. Spolu s ním poslal soud za mříže i další dva stranické funkcionáře.

Pravda, Štrougal už byl vyšetřován za smrtící proud, který komunisté zavedli do drátů v plotech. Obžalován však nebyl.

Trest za střelbu a za zabití dostal jen pohraničník Pavel Čada, který v roce 1986 tak usilovně pronásledoval narušitele, až čtvrt kilometru v německém vnitrozemí zastřelil houbaře. Soud mu udělil tříletý nepodmíněný trest, protože vědomě porušil tehdy platné předpisy.

V Německu ale dostávali tresty i pohraničníci, kteří zabili uprchlíky, a přitom předpisy neporušili. Od soudu ale zpravidla odešli s podmínkou, zatímco ti, kteří za právní stav odpovídali, dostali trest natvrdo.

Paragrafy vs. selský rozum

Německý soud zvolil právní přístup, který se nedržel komunistického výkladu komunistických paragrafů. Proto mohl dospět k závěru, že představitelé státu i jejich podřízení překročili meze, které jsou v civilizované společnosti "dány obecným přesvědčením".

Pohraničníci střežící západní hranici v sedmdesátých letech | zdroj: Profimedia

Kromě toho justice vzala do úvahy i to, že NDR byla od roku 1976 vázána Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Tento dokument obsahoval právo svobodně opustit zemi.

Ve východním Německu, obdobně jako v komunisty vedeném Československu, neměl pakt přednost před vnitrostátním právem. Jenže němečtí soudci dali přednost 'legitimnímu očekávání' obyvatel, že stát své závazky dodrží. Jinými slovy, že se režim bude chovat civilizovaně.

Česká justice dosud pokládala komunistické paragrafy za posvátné. Že by se teď dala německým přístupem zviklat?

Třicet let po stříhání plotů se k tomu dá říct jediné: 'Pozdě bycha honit' – v tomto případě 'pozdě komunisty honit'.