Maria se stará. Tak nějak by mohl znít překlad jména Mariasorg. Někdejší poutní místo se v polovině 20. století proměnilo v pracovní lágr Mariánská. Krycí označení "B", kapacita 700 vězňů. Zprovozněn 4. června 1949, zrušen ke dni 1. dubna 1960.

Místo samotné má dlouhou historii. Ve čtrnáctém století tu poustevničil Jan Niavius, předvídající vznik nového města, rozuměj Jáchymova, jeho pád a následnou slávu. Za dvě stě let zde byla zde osada Neue Sorg, pozdější Mariasorg. Poustevna se proměnila v dřevěnou kapli, kam za milostnou soškou Panny Marie proudili stále noví poutníci, poté na kamenný kostel, zbudovaný hornickým bratrstvem v roce 1699. V polovině 18. století přišli kapucíni. Vylepšili starý chrám a vystavěli kostel druhý, zasvěcený sv. Františkovi. A samozřejmě klášter. Řada představených neboli superiorů pocházela z blízkého okolí. Pečovi o poutníky, zřídili školu. Poutní Mariasorg vzkvétalo po celé 18. i 19. století.

V tom dalším jej čekaly krušné časy. Dvě války nepřinesly nic dobrého. Následoval odsun německých řeholníků, zůstali jen dva Češi, a ne nadlouho. Zatčení kněze Baslera a zahradníka Kvíčaly počátkem září 1948 "pro podezření z přechovávání zbraní" bylo záminkou pro uzavření a zrušení kláštera, kterému se dostalo překvapivého využití.

V područí komunistů

Čtvrtého června 1949 byl nedaleko kapucínského kláštera otevřen druhý jáchymovský pracovní lágr, nejprve na Staré Mariánské, později v místech dnešního Domova pro osoby se zdravotním postižením (tzv. Nová Mariánská). Zestátněné budovy posloužily příslušníkům SNB coby kasárna (oddíl Jeřáb měl pod dozorem těžbu uranu) a vyšetřovna. Z kapucínského kostela se stala cvičná střelnice. Když si soudruzi dostatečně zastříleli na sošky andělíčků, hodila se kostelní loď pro garáže Ministerstva vnitra. V roce 1951 vznikl na venkovním prostranství i pěkný psinec s padesáti kotci.

Sklepní kobky se proměnily v obávané vězeňské cely - nejprve pro samotné příslušníky SNB za závažné přečiny, poté pro vězně, kteří se pokusili o útěk. Vyslýchaným přidělovali celu od čísla jedna až po sedmičku, od nejlepší k nejhorší. Jednička měla kavalec s dekou a prosklené okno, sedmička byla holá kobka bez oken. Po vlhkých zdech věčně stékala voda.

A jak vypadal takový zdejší zostřený výslech? Kopání, bití gumovými kabely, výjimkou nebylo připoutání na mříž či dveře na celé hodiny a dokonce i na dny, přičemž se obviněný stěží dotýkal nohama podlahy. Odpírání jídla a spánku, jindy neustálá chůze. Vyšetřovací metody byly zmírněny teprve v době všeobecné nejistoty po smrti Stalina a Gottwalda.

Ruský autobus v laně a muklobus

Tábor Mariánská byl určen ke kratším trestům, odsouzení pracovali na dolech Adam a Eva. Na Jáchymovsku nepanovaly právě nejpříznivější klimatické podmínky, v zimě bývaly v téměř osmi set metrové nadmořské výšce i dvacetistupňové mrazy. Političtí vězni - profesoři, kněží či rolníci měli plnit normy zkušených horníků. Při nesplnění se ztenčil příděl již tak nekvalitní stravy. Nástupy třikrát denně, mnohdy i několikahodinové, často mimořádné ve formě trestu.

Specialitou Mariánské a Nikolaje byl tzv. "ruský autobus" či "chození v laně" (ojediněle "Koťátkův pochod" dle jeho "vynálezce" poručíka SNB Koťátka). Muži v několikastupech byli omotáni ve výši prsou drátěným lanem, které se na konci uzamklo visacím zámkem. Balík z lidských těl mohl vyrazit na pracovní směnu.

"Do práce jsme chodili pěšky 'v balíku': seřazeni v pětistupech, kolem dokola svázáni lankem jako u stavebního vrátku a v poslední řadě byl mukl, který nesl na kšandách vrátek a celý balík utahoval. Po stranách šli dozorci se samopaly a psy. Bylo to 1,5 km a chodili jsme to kolem jedné hodiny," vzpomíná v knize "Se štítem a na štítě" Karel Komárek. "Nováčkům, postávajícím před strážnicí, se naskytl pohled, na který se nikdy nezapomíná. Otevřený vchod do tábora zaplnilo čelo zvláštního, stěží definovatelného útvaru. Podvědomě se vybavil Repinův obraz Burlaci na Volze. Muži předklonění dopředu se usilovně opírali do ocelového lana, které se jim ve výši pasu zařezávalo do těla." (paměti Oldřicha Klobase "Jak se chodí v laně")

Kvůli vyloučení možnosti útěku bývali později vězni převáženi tzv. muklobusem (mukl = muž, určený k likvidaci).

Smrtící útěk

Nechvalně proslulým se stal pokus o útěk z Mariánské 5. září 1950. Pětice mladíků ve věku od osmnácti do jednadvaceti let zkusila své štěstí. Úspěšně odzbrojili strážné, které spoutali a spustili do hloubení. Jedenadvacetiletý Jaroslav Janouch si oblékl uniformu člena ostrahy a vedl čtveřici "zajatců" směrem do Merklína, kde mladíci doufali získat dopravní prostředek. Daleko se nedostali. Svázaní dozorci se záhy osvobodili, spustili poplach, a stíhací oddíl dostihl uprchlíky mezi Merklínem a Hroznětínem. Pronásledovatelé spustili palbu a při útěku zastřelili dvacetiletého Daniela Štěpána. Jako jedinému se podařilo uprchnout Václavu Tipplovi (ročník 1930), druhého dne byl však zadržen v Karlových Varech.

Nastalo rozsáhlé vyšetřování. Výslechy se konaly ve sklepeních vily poblíž kláštera. Jelikož se o útěk Tipplovy skupiny začali zajímat soudruzi z nejvyšších míst, následný proces vypadal podle toho. Zvoleno bylo veřejné soudní líčení za účasti příslušníků SNB a široké jáchymovské veřejnosti.

Státní soud, zasedající od 10. do 11. října 1950 v jáchymovském biografu, vynesl čtyři rozsudky smrti. Tři z nich náležely dvacetiletému Václavu Tipplovi, osmnáctiletému Jaroslavu Kyselovi a dvacetiletému Jaroslavu Janouchovi. Čtvrtý pak jednadvacetiletému Jiřímu Kodetovi, přiřazenému k procesu Tippl a spol. za předchozí pokus o útěk spolu s Oldřichem Vogelem, odsouzeným na doživotí. Doživotní trest obdržel i devatenáctiletý Miroslav Kronus, poslední z pětice uprchlíků z Mariánské. Na 25 a 20 let za spoluúčast a pomoc byli odsouzeni A. Macek a V. Vejmělek, ti, co "věděli a nepověděli". Odvolání bylo zamítnuto a prezident Gottwald nevyslyšel prosbu mladíků o milost (rozuměj o doživotí). Poprava se konala 21. října 1950.

K mírnému uvolnění poměrů došlo na Jáchymovsku po roce 1954. Nastal útlum těžby, klesl i počet vězňů. Na jaře 1960 se začalo s demontáží tábora. Lágr Mariánská byl oficiálně zrušen ke dni 1. dubna 1960. Původní dřevěné budovy byly o dva roky později využity pro Ústav pro mentálně postižené dívky.

A klášter? Ještě chvíli sloužil coby skladiště. "Po stránce kulturní a umělecké nemá klášter s oběma kostely zvláštního významu," píše se v posudku k vydání demoličního výměru PhDr. Jana Urbana z října 1962, navíc "chátrající budovy celého komplexu působí neesteticky na návštěvníky Krušných hor… mezi návštěvníky jsou i hosté ze zahraničí, a je tu i nebezpečí, že by tito mohli poukazovati na současný stav bývalých sakrálních budov."

Co dodat? 31. května 1965 byl klášter i s oběma kostely odstřelen.