Proč tajemný? Vrázův původ je dodnes obestřen mnoha nejasnostmi. I jeho jméno je pouze pseudonymem. Skutečný Vráz byl chorvatský básník, žijící v první polovině 19. století, účastník pražského Slovanského sjezdu roku 1848 a přítel českých vlastenců. Proč si český cestovatel vybral právě jeho, je poněkud nejasné.

Také historii svého původu Vráz pravidelně obměňoval. Většinou tvrdil, že se narodil v roce 1860 do rodiny diplomata či důstojníka v bulharském Tarnovu, vystudoval kadetní školu a po jakési rodinné tragédii odjel z Evropy. Jindy byl jeho rodištěm venezuelský Caracas či americké Chicago. Matka Češka, otec Rus. Nebo také ne.

Později se v jeho osobě hledal ztracený básník Illichman či nemanželský syn hraběte Thurn-Taxise. Anebo syn hraběte Kinského, který v souboji zabil soka (samozřejmě kvůli lásce) a prchl před trestem k lidojedům.

Věty jako: "Mluvím-li o svém mládí, lžu!", případně "Ať Vás ani nenapadne, že bych Vám někdy řekl své pravé jméno!", přičemž druhá byla adresována budoucí manželce, mluví za vše.

Skutečností zůstává, že od svých dvaceti let cestoval severní Afrikou. Jeho touhou bylo proniknout do tajemného Timbuktu v srdci Sahary, kde prý žilo 333 svatých. Mnohý z cestovatelů se o to snažil a mnohý se nevrátil. Kdysi tábořiště Tuaregů se rozrostlo na město muslimských učenců s významnou univerzitou.

Ovšem ještě lákavější byly legendy o místním nesmírném bohatství. Úspěch měl teprve René Caillié, vydávající se za Egypťana, vracejícího se z francouzského zajetí. Jemu se na rozdíl od svých předchůdců podařilo i vrátit.

Vráz ovšem úspěšný nebyl. Snažil se připojit k nějaké karavaně v arabském přestrojení. Nejprve z Maroka, později přes Gambii, avšak onemocněl. Při léčení v misijní stanici Christiansborg na Zlatém pobřeží si od místních misionářů zakoupil první fotoaparát.

Pobýval mezi Dahomejci a byl zajat Ašanty, odkud se mu naštěstí podařilo uniknout. Ašanti byli obávaní válečníci, jejichž království se rozkládalo na území dnešní Ghany a bylo proslulé bohatými nalezišti zlata. Z tohoto kovu byl zhotoven i ašantský posvátný trůn, dodnes zdobící jejich vlajku.

Když se Ašanti cítili něčím ohroženi, obětovali zlatému stolci. I oběti lidské. A cítili se ohroženi často...

Dahomejci byli neméně drsní. Ve svém vojsku měli velké množství žen-bojovnic, které v době kolem poloviny 19. století tvořily skoro třetinu armády. Dahomejské amazonky byly majetkem krále, kterému ostatně dělaly tělesnou stráž. Poslední z nich zemřela až v roce 1979!

Po návratu z Afriky se Vráz dohodl se svými přáteli Jaroslavem Brázdou a polským knížetem Adamem Woronieckým na společné cestě do Venezuely. Polák ovšem záhy po příjezdu umírá na žlutou zimnici a zbylí přátelé si musí vydělávat na další cestu sběrem balaty. Míza ze stromu podobného kaučukovníku byla náhražkou gutaperči, užívané např. k izolaci podmořských kabelů.

Teprve po dvou letech vyráží proti proudu Orinoka. Nejprve parníkem, poté na kanoi jménem Praga až do brazilského Manausu. Odtud proti proudu Amazonky k peruánským hranicím, do And a nakonec až ke břehům Tichého oceánu. Roku 1894 se Vráz vrací do Prahy s množstvím fotografií i sběrů. Stává se členem Náprstkovy vlastenecké společnosti a přednáší po českých a moravských městech o svých cestách.

Nezdrží se však dlouho. Tentokrát je jeho cílem Severní Amerika. Pořádá tam přednášky pro českou menšinu v Chicagu a New Yorku a poté se vydává do Japonska. Na Borneu chce lovit orangutany a pobývá nějakou dobu mezi Dajáky, "lovci lebek".

"Balík lebek, zabalených v listí, visí nad ohništěm. Nejedna dívka v Evropě i jinde klade titul doktorský nebo aspoň profesorský za podmínku svého svolení; na dálném Borneu dobře vychovaná Dajačka nepřipustila by za chotě, kdo by nemohl pochlubiti se aspoň jednou čerstvou lebkou ulovenou v boji, neb na 'čekání'. Vezmi, kde vezmi!"

V Nové Guineji se setkává s kanibaly kmene Hatamů a ze Siamu, dnešního Thajska, přiváží do Čech první tropické rybky.

Další rok ho čeká jiné dobrodružství - svatba. S Vlastou Geringerovou, dcerou chicagského nakladatele a vydavatele krajanských novin "Svornost", se poznal v Praze u Náprstků, kam dívka přijela s delegací amerických krajanů na Národopisnou výstavu. Na Nový rok 1898 se oba vydávají na svatební cestu do Mexika, kde svorně zdolávají horu Popocatepetl. Manželé poté střídavě pobývají v Chicagu a v Praze.

Když se roku 1901 vydává Vráz do Číny, vrcholí tam tzv. boxerské povstání. Jako jeden z prvních Evropanů se prochází Zakázaným městem, ve kterém i fotografuje. Po nějakou dobu je hostem korejského prince. Poté cestuje přes Sibiř a Moskvu zpět do Evropy.

A jen o dva roky později opět Střední a Jižní Amerika. Brazílie, Argentina, Chile, Peru, Kuba... Účastní se archeologických vykopávek mayského města Chichen Itzá. Pražská Národní rada ho zplnomocňuje k založení své odnože v USA s cílem spojit všechny Čechoameričany. Stává se tak roku 1911 a Vráz je zvolen předsedou.

Mimoto spolupracuje na předvolební kampani budoucího prezidenta Wilsona.

Do Čech se spolu se ženou natrvalo vrací až roku 1921. Pořádá přednášky po celé republice a k tomu promítá "světelné obrazy", tedy skleněné diapozitivy ze svých cest. Vystupuje i v českém rozhlase. Zdraví mu už ale neslouží tak jako dřív. Je nucen podstoupit amputaci levé paže, v níž mu byla diagnostikována rakovina. Cesty si vybraly svou daň. Alespoň že si v Poděbradech, kam jezdí na léčení, může vyměňovat zkušenosti s dalším cestovatelem Josefem Kořenským.

Bohužel ani finančně na tom není nejlépe. Usiluje o místo v Náprstkově i Národním muzeu, ale není mu vyhověno. Zřejmě se jim nezdá dostatečně dobrým uchazečem? Žije tedy pouze ze svých přednášek a literárních honorářů, proto si také může dovolit pouze byt v dělnických Holešovicích. Trpí depresemi a léčí se v podolském sanatoriu. Nakonec roku 1932 umírá ve věku dvaasedmdesáti let.

Po jeho smrti se manželka Vlasta vrací z Čech do Chicaga za svou rodinou, kde umírá až o třicet let později a je pohřbena na tamním Českém národním hřbitově. Vrázova dcera si pro změnu volí Čechy, kam přijíždí v roce 1945. Organizuje rozdělování zásilek potravin, šatstva i lékařských přístrojů z darů dobročinné organizace American Relief for Czechoslovakia a pomáhá, kde může.

Roku 1947 jí Jan Masaryk uděluje Řád Bílého lva. V USA se snaží získat další pomoc pro rodnou zemi. V roce 1948 je ovšem v Československu zatčena, obviněna ze špionáže a několik měsíců vězněna na Pankráci. Na zákrok amerických diplomatů je nakonec propuštěna a bez omluvy vypovězena ze země. Tak svět odplácí...