Alexander Brandejs, mecenáš a podporovatel mnoha českých uměleckých talentů 19. století, se narodil do židovské rodiny v Hřebečníkách u Rakovníka v revolučním roce 1848. Později se rodina přestěhovala do Suchdola u Prahy, kde si otec Vilém pronajal statek od benediktinů z Emauzského kláštera.

V pětadvaceti letech se Alexander žení s Johannou Witzovou, dcerou majitele rozlehlých pozemků v Holešovicích a Tróji, a pouhý rok nato přebírá suchdolský statek, který pod jeho správou skutečně vzkvétá. A nejen to, novému hospodáři se daří shromáždit i rozsáhlé umělecké sbírky. A vybudovat v Suchdole mimopražský umělecký salon.

Na Brandejsově "zámečku" se scházeli mladí, až teprve později učebnicově známí umělci z mnoha oborů. Srdečné ovzduší mladé rodiny, družnost a nezapomenutelné "suchdolské besedy" přitahovaly více než mnohý z tehdejších známých salonů v Praze.

Takzvaná Generace Národního divadla, malíři a sochaři jako Brožík a Ženíšek, Myslbek a Mauder, Schwaiger, Chittussi i malíř romantického šerosvitu Schikaneder. A především Mikoláš Aleš. Ten spolu s Brožíkem, Ženíškem a Schikanederem členy Brandejsovy rodiny i portrétoval.

Na pohostinný statek dojížděl také lékař Josef Thomayer, činný též literárně, a spisovatelé Jaroslav Vrchlický či Julius Zeyer. S ním a se sochařem Mauderem chodíval pan statkář na nedaleký Žalov, kde dychtivě pátrali po starobylých památkách pohanského dávnověku.

Dcera Helena ještě po letech vzpomínala, kterak museli se sourozenci bojovat o rodičovskou přízeň s nečekanými uměleckými návštěvami, jež přicházely i odcházely v nejrůznější dobu. Občas se prý stávalo, že některým z příchozích připadla i jejich vlastní večeře...

Blízký vztah měl Alexander Brandejs k Ženíškovi, spolužákovi z gymnazijních let. Hlavně však k Mikoláši Alšovi, kterému pomáhal zřejmě nejvíc ze všech.

Však to také Aleš potřeboval. Hospodář si u malíře oblíbil temperament, humor i jeho dobrosrdečnou povahu. Aleš pobýval na zdejším statku v letech 1877-79 s malými přestávkami téměř nepřetržitě. Nejenže si zde kreslil koně, navrhoval pro svého hostitele zvláštní znak i kroj a účastnil se pálení ohňů na nedalekých Kozích hřbetech, ale především maloval.

Do "suchdolského období", které bylo později řazeno k nejšťastnějším v jeho tvorbě, spadá mimo jiné na 30 Alšových olejů. Brandejs s velkým zájmem sledoval jeho uměleckou dráhu a byl to právě on, kdo malíře přesvědčil zúčastnit se konkurzu na výzdobu Národního divadla.

Na ten ho ostatně rovnou odvezl bryčkou. Aleš spolu s Ženíškem získali první cenu, takže si oba mohli dovolit studijní cestu po Itálii. Mikoláš Aleš ještě k tomu svatbu se svou milovanou Marinou, která byla během italského pobytu svého muže hostem na Brandejsově statku.

Když později slavný malíř vzpomínal na příkoří, jichž se mu dostávalo v době výzdoby Národního divadla, přiznával vděčně svému příteli: "Nebýt Brandejse, byl bych musel snad zahynout. Žádný mně nepodal pomocnou ruku." Jeho rodinu pak charakterizoval takto: "Rodina vzácná, pro umění a jeho vyznavače tak zanícená, tak ušlechtile zapálená, že by druhé takové nenašel."

Brandejsova rodina byla vskutku velkorysá. Umělci opláceli přátelskou a nezištnou pomoc občasnou malbou či kresbou. A přátelstvím. Výpomoc nebývala pouze finančního rázu, ale také materiální. Suchdolský statek čítal množství hospodářského zvířectva i zemědělských plodin. Dodávkami brambor, zvláště Ženíškově a Brožíkově rodině během nevlídného zimního období si neúnavný Brandejs vysloužil přezdívku "bramborový mecenáš".

Ani suchdolská zvířena nezůstala nevyužita. Ze svých stájí posílal Brandejs koně Tygra příteli Myslbekovi na pražskou Akademii, a hřebec jménem Ardo stál modelem pro konečnou verzi svatováclavského pomníku. Sám hospodář se svou rozložitou postavou a patriarchálním plnovousem byl pak modelem pro změnu Václavu Brožíkovi pro jeho historická plátna.

"Bramborový mecenáš" zemřel nečekaně roku 1901 ve svých 53 letech. Jeho manželka ho přežila o více než třicet let, a tehdy pozůstalým kondolovaly mezi dalšími i manželka a dcera Mikoláše Alše.

Zaujetí pro umění bylo u Brandejsů pravděpodobně rodovým, neboť také nejstarší dcera Helena se věnovala malování, mimo jiné i v ateliéru Antonína Slavíčka. Provdala se za Adolfa Wiesnera, malíře známého v předválečné Praze především svými portréty, např. sochaře Suchardy, Alfonse Muchy, podnikatele Kolbena či spisovatelky Růženy Jesenské.

Wiesner byl žákem Hynaise a jedním ze zakladatelů výtvarného spolku Mánes. V letech 1900 až 1910 pobýval ve Francii a vystavoval pravidelně v Salonu francouzských umělců. Po mnoha desetiletích byla v roce 2004 některá z jeho děl vystavena znovu na výstavě s názvem Mecenáš a jeho zeť, týkající se i života Alexandra Brandejse.

Když se blížila druhá světová válka, rodině se z velké části podařilo utéci do zahraniční. Manželé Helena a Adolf však zůstali v Praze a roku 1942 byli deportováni do Terezína, kde také Wiesner ve svých 70 letech umírá. Helena přežila a po válce se odstěhovala do Velké Británie, kde se dožila požehnaných 89 let. Až do konce malovala svá oblíbená květinová zátiší.

Nesporné výtvarné nadání měla i Erika, dcera Brandejsovy mladší dcery Otýlie. Ve dvanácti letech však byla odsunuta do Terezína a poté do Osvětimi, odkud se již nevrátila. Zůstalo po ní pouze několik slibných kreseb v pražském Židovském muzeu.

Po mecenáši českých umělců, bez něhož by nejspíš nevznikla mnohá klasická česká díla, bylo roku 2005 pojmenováno náměstí v Praze 6 – Suchdole. I Mikoláš Aleš tam má ostatně "svou" školu. Jen Brandejsův "zámeček", kdysi vladycký dvorec z 10. století, založený při přemyslovské stezce na Levý Hradec, sídlo umění a kultury dnes rozhodně nepřipomíná...