Odchody ze sociální demokracie a poslední zhasne anebo svitne naděje?

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Jaroslav Bican

Sociální demokracie oslavila 139. výročí od svého založení, strana ale stále více působí upadajícím dojmem. Opouští ji někteří politici a političky a její preference klesají. Dokáže se ČSSD ještě sebrat a překonat svou slabost a ustrašenost?

Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka

Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka,zdroj: Anna Vavríková / MAFRA / Profimedia

Kolem sociální demokracie je v posledních dnech a týdnech rušno. Některé s ní spojené tváře jako třeba poslanec Jeroným Tejc či bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová ohlásily odchod z politiky.

Na kandidátce do sněmovny budou scházet i další její poslanci a poslankyně. Do svého předsednictva ČSSD pro změnu zvolila někdejšího poslance Michala Krause, který se před lety proslavil tzv. kakaovou aférou.

V Praze proběhla přetlačovaná o přední příčky na kandidátní listině a stále není jasné, zda lídrem kandidátky bude ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík, náměstek primátorky hlavního města Prahy Petr Dolínek či náměstek ministra zahraničních věcí Lukáš Kaucký.

Sociální demokracie se také rozhodla, že avizované vnitrostranické referendum k prezidentské volbě uspořádá až v listopadu, případně poskytne členům strany nějakou jinou možnost se vyjádřit k volbě hlavy státu.

Aby toho nebylo málo, objevují se průzkumy, podle kterých by sociální demokraté půl roku před volbami nezískali více než 12 procent hlasů. A do toho strana oslavila své 139. narozeniny.

Dojem úpadku 

ČSSD se ocitá v nevděčné pozici. Ti, kteří vrcholnou politiku opouštějí, na ní nenechávají niť suchou. Mnozí z těch, co zůstávají, zase bojují mezi sebou o tenčící se počet perspektivních míst na kandidátních listinách. Strana pak působí jako rozhádaná parta vyžírků, kterou nezajímá nic jiného než teplá místečka ve sněmovně.

Navíc volič ne a ne ocenit, co pro něj sociální demokracie v uplynulých letech jako hlavní vládní strana dělala. ČSSD se ohání valorizací penzí či zvyšováním minimální mzdy, ale voliče to moc nezajímá, alespoň to tak vypadá při pohledu na výsledky předvolebních průzkumů.

Strana navenek působí rozpačitě. Skutečnost, že řada politiků a političek ve svých funkcích nepokračuje, jen podtrhuje dojem úpadku. Preference strany se tenčí, takže se tady už zkrátka tolik sociálních demokratů a demokratek neuplatní. Realita je samozřejmě složitější.

Důvody odchodů se liší. Ne vždy je za tím jen ztráta volitelného místa na kandidátce do dolní komory parlamentu. Například Jeroným Tejc by se pravděpodobně do Poslanecké sněmovny znovu dostal. Kromě toho zrovna jeho odchod nemusí být vůbec definitivní. Tejc, který neoslavil ani své čtyřicáté narozeniny, může mít jako politik ještě leccos před sebou.

Začarovaný kruh 

Tak nebo tak sociální demokraté působí bezradně. Skoro se zdá, že i přes nedávné optimistické deklarace na svém stranickém sjezdu je ČSSD smířená se svým osudem. Čím jiným než známkou slabosti je odsunutí případného vnitrostranického referenda k prezidentské volbě, které strana chtěla původně uskutečnit už v první polovině roku, až na listopad?

Sociální demokracie se prý chce soustředit na říjnové volby a nerada by se rozptylovala výběrem mezi prezidentskými kandidáty, ale kdo říká, že by ČSSD nemohla obě kampaně spojit a celé situace využít?

Vyžadovalo by to po ní, aby měla svého vlastního kandidáta či kandidátku, nejlépe nějakou respektovanou osobnost, pokud by se ovšem touto cestou vydala, svědčilo by to o jejím sebevědomí, odvaze a rozhodnosti. Takhle sociální demokracie přiznává jen své obavy a neschopnost. Sám o sobě by tento taktický manévr, kdy se ČSSD nepříjemné záležitosti s prezidentskou volbou zbaví tím, že její vyřešení odloží až do doby po říjnových volbách, tolik nevadil.

Problém je, že podobných příznaků, že si sociální demokraté nevěří a tak slábnou a protože slábnou, tak si o to více nevěří, je více. I to, že se strana chystá mít pozitivní předvolební kampaň, ve které se nechce vymezovat vůči hnutí ANO a jeho předsedovi Andreji Babišovi, je dokladem obav a snahy držet se při zdi a moc neriskovat.

Jistou logiku to má, vládnout čtyři roky s koaličním partnerem, prezentovat se společnými vládními úspěchy a zároveň se proti němu vyhranit ve volbách, působí zvláštně a ČSSD by v takovém případě čelila otázce, proč tedy s Andrejem Babišem vládla, když před ním zároveň straší a útočí na něj.

Smrtící spirála 

I tak je ale zvláštní, že sociální demokraté nejprve řadu kroků proti předsedovi ANO podnikli. Silně se například angažovali v přijetí zákona o střetu zájmů, který Andreje Babiše donutil převést Agrofert na svěřenecký fond, a rovněž si žádali vysvětlení nejasností ohledně jím zakoupených jednokorunových dluhopisů, ovšem v předvolební kampani od něj chtějí dát ruce pryč.

Pokud se sociální demokracie nechce šest měsíců před volbami dostat do smrtící spirály, kdy cílová rovinka před říjnovým hlasováním bude znamenat jen další a další pokles stranických preferencí, musí dát v první řadě najevo svoji rozhodnost a víru v sebe sama a zvrátit dojem úpadku, který se šíří. Rozdíl mezi 12,5 procenta, které ČSSD nedávno obdržela v průzkumu společnosti Kantar TNS, a necelými 8 procenty, jež v roce 2013 získala ODS, není tak velký.

Stačí, když hnutí ANO vystupňuje finiš své kampaně a na poslední chvíli se ještě objeví nějaká ta kauza na vrcholné politiky sociální demokracie, která straně zasadí poslední ránu.

Sociální demokraté musí přejít do ofenzívy, netvářit se, že umírají a nedělat chyby. Voliči a voličky už ČSSD nic neodpustí. Pokud je chce získat, musí jim dát něco navíc a také něco předvést. Ze setrvačnosti už hlasy nedostane.

Tagy: ODS Česko domácí ANO 2011 sociální demokracie česká politika

Zdroje: Vlastní