Sjezd sociální demokracie nakonec nepřinesl žádné vypjatější momenty či zvraty. Sobotkovi se podařilo získat mandát, který lze považovat za silný, byť místo necelých 86 procent hlasů z roku 2015 tentokrát obdržel jen 67 procent. Také o tento výsledek musel zabojovat a přednést na své poměry energický, odhodlaný a emocemi nabitý kandidátský projev. Sjezd rovněž Sobotkovi zvolil přesně takový tým, jaký si přál. 

Přesto ale 379 hlasů pro Milana Chovance a 280 pro Jeronýma Tejce v souboji o post prvního místopředsedy svědčí o tom, že významná část straníků ministra vnitra jako statutárního místopředsedu nechce. Opět stojí za připomenutí, že před dvěma lety byl poměr hlasů pro Chovance a Tejce 433:253.

Ministr vnitra svou pozici sice obhájil, výrazně si však pohoršil, navzdory tomu, že ho Sobotka opakovaně podpořil a dokonce i přímo na sjezdu delegáty poměrně emotivně vyzval, aby Chovance prvním místopředsedou zvolili. Tejc nakonec nebyl zvolen ani řadovým místopředsedou. Sobotkovi se tak splnilo, co chtěl. Sociální demokracie se zmobilizovala a demonstrovala takovou jednotu a podporu svému předsedovi a jeho lidem, jaké byla schopna.

Dvouletý mandát 

Vzhledem k tomu, že od voleb nás dělí jen několik měsíců a sociální demokraté očekávají zásadní střet s hnutím ANO Andreje Babiše, to není žádná sláva. Stranu dál vede Sobotka s Chovancem a rozhodující střet s jejich kritiky zejména s Tejcem a Jiřím Zimolou se minimálně do voleb odkládá a stejně tak i odpověď na otázku, jakým směrem se bude sociální demokracie vyvíjet po Sobotkovi.

Kdyby dokázal dokončit svůj už čtvrtý předsednický mandát, stal by se spolu s Milošem Zemanem nejdéle sloužícím šéfem sociální demokracie v její polistopadové historii. Hlavní souboj o to, zda se mu to podaří, ale bude muset teprve svést. Ačkoli Sobotka několikrát zopakoval, že sjezdem personální diskuze končí a vedení strany bylo zvoleno na dva roky, jisté nemá zhola nic.

Zatím dělal vše pro to, aby měl co nejlepší vnitrostranickou pozici před volbami do Poslanecké sněmovny, obklopil se svými spojenci a zvýšil vliv předsednictva ČSSD na sněmovní kandidátky. Kromě toho se také snaží politiku sociální demokracie co možná vyhranit, ČSSD jasně prezentovat coby levicovou stranu a vymezit se vůči nebezpečí, že po říjnových volbách vznikne kolem hnutí ANO pravicová vláda.

Přesto působil sjezd sociální demokracie místy rozpačitým dojmem. Velkým tématem, které se neustále vracelo na scénu, byla důvěra občanů: jak dosáhnout toho, aby veřejnost sociálním demokratům věřila. Zástupci ČSSD se snažili deklarovat zájem o obyčejné lidi na ulici.

Ztracená důvěra 

Mluvilo se o tom, jak je důležité s nimi neztratit kontakt, jak je to těžké a přitom stěžejní. Zaznívalo, co pro ně sociální demokracie musí dělat, jaké problémy je trápí a čím si je naopak nezíská. Opakovaně bylo slyšet, že se sociální demokraté musí o své voliče porvat, případně poprat. Podobných frází a floskulí padlo na sjezdu mnoho.

Přesvědčivost řečníků kolísala, ovšem nedalo se přehlédnout, že si sociální demokraté a demokratky uvědomují, že musí zabrat, že jim občané už nedají nic zadarmo. Buď dokážou veřejnost o své politice a úmyslech přesvědčit anebo mají smůlu.

Současně s tím jako by ale vystupovala na povrch i jistá bezradnost. Jak získat nazpět ztracenou důvěru? Co dělat, aby volič sociálním demokratům znovu uvěřil, že jim nejde jen o vlastní prospěch? Symptomatické je, jakým způsobem se tato nejistota, snaha dát najevo, že to zástupci ČSSD myslí skutečně vážně a jsou odhodlaní uspět, projevila navenek.

Řev a pot

Na sjezdu sociální demokracie se mluvilo hodně nahlas, sem tam se až křičelo, občas dokonce burácelo. U některých straníků to sice zvyšovalo naléhavost jejich řeči a celkový dojem byl spíše kladný, u většiny z nich to však mělo úplně opačný efekt.

O to více vystupovala do popředí prázdnota jejich projevu a jeho umělost. To, že člověk něco zařve, zbrunátní u toho a na tvářích mu vyskočí krůpěje potu, ještě neznamená, že si opravdu stojí za tím, co říká.

Někteří sociální demokraté si možná myslí, že tak mohou dát najevo svoji blízkost lidu. Stačí zvednout hlas a občané slyší, jak moc je pro ně ČSSD ochotná něco udělat. Tak snadné to ale není. Kromě toho, co sociálnědemokratičtí politici reálně dělají, je rozhodující především to, jakou motivaci ke své činnosti mají.

Co z toho je rutina, souběh okolností, potřeba se nějak živit či zištnost a co víra v sociálnědemokratické ideály a touha skrz ně zlepšovat životní podmínky lidí a činit svět lepším. Právě to je významnou složkou dojmu, kterým na veřejnost působí.

Sociální demokraté se na svém sjezdu snažili utvrdit v tom, že mají na mysli hodnoty sociální demokracie a blaho lidí, ale čím hlasitěji a urputněji tak činili, tím více se vnucovala otázka, koho o tom vlastně chtějí přesvědčit. Kolegy v sále, přítomné novináře anebo snad sami sebe? Nezbývá než sociálním demokratům popřát, aby si to v sobě ujasnili a příště už nemuseli namáhat své hlasivky.