Od pradávných ohnišť až po moderní rodinné stoly se po tisíce let lidé scházeli v malých i velkých skupinách, aby si pochutnali na jídle. Tato tradice je tak univerzální a běžná, že se nad ní jen zřídka zamýšlíme. Proč nám společné stolování připadá tak důležité a proč v něm neustále pokračujeme?

Když se uvolní endorfiny: Biologické pouto

Společné jídlo je zvláštní lidská univerzálie: od šálku kávy s přáteli, přes slavnostní večeře, kde si pravidelně dopřejeme i příliš mnoho jídla, až po každodenní oběd. Když se v titulcích objeví zpráva o úpadku rodinných večeří, ukazuje to, že společné stolování není jen zvyk, ale má na nás hluboký vliv. Biologická antropoložka Robin Dunbar z Oxfordské univerzity naznačuje, že podstatou tohoto jevu je čistá chemie: „Jídlo aktivuje endorfinový systém v mozku, hlavní farmakologický základ pro budování vztahů u primátů a lidí,“ říká Dunbar.

Podobně jako společné běhání, i společné stravování ve skupině zdvojnásobuje účinek endorfinů díky synchronizované aktivitě. Není divu, že tato prastará činnost je spojena s vyšší pohodou a větší spokojeností v životě, jak zjistila Dunbar ve své studii z roku 2017. Častější společné stolování korelovalo i s větším počtem přátel, na které se lidé mohli spolehnout.

Kořeny u táboráku a síla důvěry

Sdílení jídla sahá pravděpodobně až před vznik našeho druhu, protože i naši nejbližší příbuzní- šimpanzi a bonobové- se dělí o potravu. Sociolog Nicklas Neuman z Uppsalské univerzity však zdůrazňuje, že lidé přidali k tomuto aktu složité sociální vrstvy. Představte si první společné jídlo: u táboráku. Vaření jídla, které sahá až 1,8 milionu let do minulosti, naznačovalo existenci sociální skupiny pomáhající s lovem a přípravou. Sedět u ohně, teplého, jasného majáku ve tmě, znamenalo zůstat vzhůru déle a využít tyto hodiny navíc k navazování společenských vztahů u jídla.

Tato intimita přežívá dodnes. Jíst stejnou věc ve stejnou dobu jako někdo jiný automaticky zvyšuje důvěryhodnost. V investiční simulaci dali více peněz někomu, s kým předtím jedli stejnou sladkost. Podobný vkus mohl být v dřívějších dobách jasnějším ukazatelem sdílených hodnot.

Kde hostina znamená kontrolu a dominanci

Společné jídlo ale není jednoduchý a konzistentně pozitivní akt. Skrývá v sobě i stín: rituály moci a kontroly.

Zatímco lidé rádi jedí s přáteli a blízkými, sociolog Neuman připomíná, že takové jídlo „může být i hrozný zážitek“. Místo spojení se stává prostorem pro kontrolu a dominanci. Pomyslete na situace, kdy někdo pravidelně kritizuje vaše rozhodnutí nebo vaši váhu- takové jídlo stěží pomáhá vaší pohodě. Stejně tak hostiny (jídla s nadměrným množstvím potravy) mohou být choreografickým způsobem, jakým vlastník půdy projevuje štědrost, nebo naopak firemní večírek, kde se zkoumá štědrost zaměstnavatele, či její nedostatek.

Samota u stolu: Překvapivý klid

Zajímavé překvapení přinesl Neumanův výzkum postojů starších lidí ve Švédsku. „Záměrně se jich ptáme, zda jim vadí, když jedí sami. Většině z nich to nevadí,“ říká. Rádi sice jedí s ostatními, ale osamělost u stolu pro ně nemusí být akutní ztrátou, jak by se dalo čekat.

Pokud jste člověk, který jí často s ostatními, „pak by pravděpodobně jednou za čas bylo hezké si sednout o samotě a číst si,“ uzavírá Neuman. Společné stolování je sice mocný rituál, ale tichá chvíle s jídlem a knihou může být stejně cenná.