Sobotka přišel s návrhem progresivního zdanění, lidé s příjmem nad 48 955 korun hrubého měsíčně zaplatí na daních více, naopak devadesát procent zaměstnanců s nižšími příjmy si polepší. Sociální demokraté se tak snaží prezentovat jako levicová strana hájící zájmy drtivé většiny zaměstnanců.

Hnutí ANO si to ale nechce nechat líbit. Babiš kontroval návrhem, že sníží daně všem, kteří vydělávají méně než 113 tisíc korun, ostatním je ponechá ve stávající výši.

Ministr financí zatím neřekl, jak přesně by jeho úprava vypadala, nakolik by se daně snížily, z čeho by takovou změnu financoval, ani jaký dopad by měla na státní rozpočet. Záleží, co konkrétně Babiš občanům nabídne. Je možné, že nakonec couvne a svůj návrh upraví, prozatím se ale zdá, že s čímkoli ČSSD přijde, Babišovo uskupení přebije a k tomu přidá něco navrch.

Sobotka sice usiluje o radikální sociální politiku, ale předseda hnutí ANO jeho návrhy neutralizuje a brání tomu, aby se sociální demokraté vůči němu úspěšně vymezili zleva. Babiš od sociální demokracie neopisuje, jen se pokouší zamlžit rozdíl mezi hnutím ANO a ČSSD, aby nebylo možné jednoduše říct, že miliardář jako on nikdy nebude dělat politiku výhodnou pro většinu zaměstnanců.

Progresivní zdanění z dílny sociální demokracie ale vyvolalo tak silné a z velké části rovněž velmi emocionální reakce, že rozdíl mezi Babišovým uskupením a sociální demokracií v daňové oblasti nelze přehlédnout. V mediálním prostoru se Sobotkova snaha přidat chudším na úkor bohatších výrazně zapsala.

Pohyb na pravolevé ose nestačí

Sobotka a spolu s ním i jeho strana tak mohou proti Babišovi dále používat strategii, kdy půjdou v uplatňování levicové politiky a progresivního zdanění natolik daleko, že pro Babiše bude nemyslitelné je následovat.

Sice bude předstírat, že hnutí ANO se tímto směrem rovněž ubírá a dělá politiku výhodnou pro většinu lidí s nižšími přijmy, ve skutečnosti se však v určitý moment zarazí, protože jinak by začal škodit sám sobě, ale také podnikům, které vybudoval. Připomeňme, že progresivní zdanění, které navrhuje předseda ČSSD, se kromě zaměstnanců týká i firem.

Přesto si však sociální demokracie ani takovýmto vymezením se proti Babišovi na pravolevé ose nemusí pomoci. Progresivní zdanění ČSSD může narazit na to, že ne všem, kterých se tento návrh dotkne pozitivně, se podoba zdanění zamlouvá. Kdyby si tak sociální demokracie získala významnou část ze čtyř milionů zaměstnanců, kteří si nově polepší, nebylo by o čem diskutovat.

Přitom v minulých sněmovních volbách ČSSD dostala jen lehce přes milion hlasů. Už jen z toho je patrné, že sociální demokracie má mnohem méně voličů, než pro kolik je výhodné ČSSD volit. Těžko se to změní návrhem na progresivní zdanění nebo dalšími změnami ve prospěch této voličské skupiny.

Iracionální volič

Co se týče daňových úprav navrhovaných Sobotkou, problém není v tom, že by občané nevěděli, co je pro ně dobré, a nechovali se dostatečně racionálně, ale jejich názor na progresivní zdanění se nutně nemusí odvíjet jen od toho, co je pro ně výhodné, nýbrž také od jejich dalších hodnot.

Často zaznívá, že sociální demokracie trestá za úspěch a demotivuje zaměstnance, aby usilovali o vyšší plat. Hlavní potíž spočívá v tom, že mzdy v České republice jsou obecně velmi nízké. ČSSD se správně snaží pomoci těm, kteří je mají nejnižší. To, že tak činí na úkor lidí, kteří nejsou nijak zvlášť bohatí, ale v mnoha občanech vyvolává nelibost.

Člověk, který vydělává 70 tisíc korun hrubého, měl doposud 50 300 čistého. Podle kalkulačky ČSSD by dostal o pět tisíc méně, tedy 45 610 korun. Superhrubá mzda je ovšem v takovém případě 93 800 korun. Už jen na tom je vidět, jak vysoký díl nákladů na jednoho zaměstnance s takovýmto příjmem jde na odvody a daně a kolik si ve skutečnosti vydělá.

Padesát tisíc čistého je u nás jistě vysoká nadprůměrná mzda, na kterou dosáhne jen několik málo procent zaměstnanců, ovšem nelze říci, že by člověk s tímto příjmem už dnes nebyl solidární.

Vzhledem k tomu, kolik u nás vydělávají ostatní zaměstnanci, je snaha o daňovou progresi pochopitelná a vítaná, sociální demokracie však se svým návrhem vůbec nemusí bodovat u všech, kteří si polepší, jednak proto, že část z nich se do budoucna vidí mezi těmi, kteří vydělávají více než 49 tisíc korun. Druhým důvodem je to, že ČSSD na část svých potenciálních voličů působí jako strana, která jen přesouvá peníze od jedné skupiny lidí s nepříliš velkými mzdami k druhé, jež je na tom ještě hůře.

Občané chtějí něco navíc

I zevnitř sociální demokracie je tak už slyšet, že hranice pro progresi by měla být nastavena výše. Padá částka 70 nebo 80 tisíc korun. Sociální demokraté se ale musí soustředit i na opatření, kterými budou celkově zvyšovat hladinu příjmů v České republice. Úprava daní nestačí.

Babiš těží z toho, že vyvolává dojem zvyšování efektivity a výkonu, zacpávání děr a posouvání se na cestě k vyspělosti a prosperitě. Zkrátka, že nepřendavá jen peníze z jedné kapsy do druhé, ale přidává i něco navíc. Bez ohledu na to, jak moc za to vděčí svým píáristům, na voliče to zjevně působí a vysvětlujte jim, že by většina z nich vzhledem ke svým příjmům měla volit spíše levicovou ČSSD než hnutí miliardáře Babiše. Zřejmě na ně zabírá, že předseda hnutí ANO dokáže vzbudit pocit, že výsledkem jeho práce je nějaký pozitivní přínos.

Sociální demokracii se to nedaří. Nepřichází dostatečně viditelně s návrhy, jak posouvat Česko vpřed a spolu s ním i celkovou úroveň mezd. A když s něčím přijde, působí to těžkopádně a zastarale. Sociální demokraté se tak leckomu jeví jako negativní "strejci", kteří nevytváří nic nového a pozitivního. Přerozdělování prostředků a starost o sociální smír a solidaritu napříč společností je hlavním úkolem levicové strany, nelze však zapomínat na rozvoj celku, zvlášť dnes, když jde vývoj neobyčejně rychle kupředu.

Voličům nestačí, když dostanou nějakou tu stovku navíc, chtějí příslib něčeho lepšího. Navíc sociální demokracii na rozdíl od Babiše tíží to, že má v politice už leccos za sebou a mnohé zklamala. O to více se musí snažit nenechat své potenciální voliče na pochybách, že ví, kam chce naši společnost v následujících letech vést a že je ochotná pro to i něco udělat.