Muž s fotoaparátem se potloukal kolem ministrovy vily v pražských Dejvicích a podle vyjádření členů ochranky dokonce budovu fotografoval. Chovanec tvrdí, že ve stejnou dobu byl doma. Když zpravodajce ochranka chytla, vydával se nejprve za studenta. Když na místo dorazila policie, vytáhl muž odznak armádní rozvědky.

Z okolí ministra ihned uniklo, že agent sledoval právě Chovance. Ministr obrany Martin Stropnický to prohlásil za absurdní, šéf vnitra se podle něj chtěl jen zviditelnit před nadcházejícím volebním sjezdem sociální demokracie. Akce prý byla legální, agent plnil schválený úkol a sledoval zcela jinou stavbu, která se nachází poblíž vily generála Eliáše, kterou využívá Chovanec.

Přímo ve Fetrovské, kde se budova nachází, je rezidence švýcarského velvyslanectví. Za rohem se nachází arménské velvyslanectví. 

Nemístné a křečovité žertování kolegy Stropnického prozrazuje buď jeho nervozitu nebo že dostal špatný scénář.

— Milan Chovanec (@Milan_Chovanec) March 8, 2017

Šéf Vojenského zpravodajství Jan Beroun v podstatě zopakoval to, co řekl jeho nadřízený. Sledování Chovance kategoricky vyloučil. Další podrobnosti médiím nesdělil ani Stropnický, ani Beroun a ani Chovanec, protože vše je v režimu utajení.

V pátek se tím ovšem zabývala sněmovní komise, výsledek šetření byl jednoznačný – agent plnil jiné úkoly, Chovancův dům nesledoval. Sám Chovanec si stěžoval, že na komisi nemohl přijít, protože byl na volebním sjezdu ČSSD. Výsledky vyšetřování ale nijak nerozporoval.

Jeho podezření, že by vojenské zpravodajství pracovalo na politickou objednávku, se tedy nepotvrdilo. Naopak předseda komise Bohuslav Chalupa si postěžoval, že informace o případu unikly do médií vinou Chovance a vyšetřování tak probíhalo "v přímém přenosu".

Chovanec možná doufal, že se z toho dají vytřískat nějaké politické body. Jestliže se ukázalo, že jeho podezření byla lichá, šlo jen o plané plácnutí do vody.

Maléry vojenských zpravodajců

Vojenské zpravodajství se každopádně už poněkolikáté ocitlo v parádním maléru. Agenti vojenské rozvědky kdysi sledovali Radku Nečasovou, manželku tehdejšího premiéra Petra Nečase. Kvůli tomu jsou dnes před soudem duo bývalých šéfů této zpravodajské služby a jeden operativec. Už tehdy se strhla politická debata mimo jiné i na téma zneužitelnosti vojenského zpravodajství. Jak je možné, že tajnou službu úkolovala Jana Nagyová, toho času šéfka premiérovy kanceláře, dodnes řeší nepříliš úspěšně soud.

Ze strany politiků tehdy zaznívaly hlasy po zrušení vojenské rozvědky, protože ztratila ve zpravodajské komunitě jakoukoliv vážnost a navíc čelí podezření, že pracuje na politickou objednávku.

Ve známé kauze Čechů unesených v Libanonu rovněž hrálo jednu z hlavních rolí vojenské zpravodajství, které jednak špatně vyhodnotilo situaci kolem výjezdu Čechů, jednak zřejmě špatně komunikovalo se svými partnerskými tajnými službami.

Neschopnost nikoli politický komplot

Jako vrchol toho všeho vyslalo do akce po boku čtveřice Čechů svého agenta Martina Psíka, který byl následně s celou skupinou v Libanonu unesen a vrátil se domů až po sedmi měsících. Psík jako tajný agent pochopitelně skončil, místo se pro něj našlo ve Spojených státech.

Pro vojenské zpravodajství byla tato záležitost nepříjemná tím spíš, že Psíkovu totožnost nedokázalo (a vlastně se ani nijak nesnažilo) utajit. Novináři našli jeho fotografii i se jménem přímo na webových stránkách vojenského zpravodajství.

I tehdy se mnozí ptali, co je to za rozvědku, která jména svých unesených agentů vyvěšuje na veřejnosti přístupný web. A jak to, že vůbec byl tajný agent unesen? Nepříjemné otázky opět díky režimu utajení nemusel nikdo veřejnosti vysvětlovat. Stejně tak nikdo nic nevysvětloval ani nyní.

Jak je například možné, že se příslušník vojenské rozvědky "bezprizorně" potloukal kolem objektu vnitra, aniž by věděl, co je to za budovu a raději se jí tak vyhnul? Nebo proč se vlastně legitimoval policii? Není základním nástrojem tajných služeb právě utajení? A proč je o vojenském zpravodajství v čele s Berounem tolik slyšet? 

Dobrá zpráva je, že k politickému zneužití rozvědky nedošlo. Vojenské zpravodajství ovšem stále více připomíná jakýsi bizarní spolek nadšených amatérů, kteří se čas od času nechají chytit či unést.