Těžko hledat na světě místo, které by bylo tak okázale britské. Vlajka Union Jack visí téměř z každého domu nebo ji najdete v oknech a ve výlohách, v mnoha obchodech narazíte na portrét královny a středem města se každou sobotu pochoduje v britských uniformách na oslavu památného vítězství nad Španěly.

Řeč je o Gibraltaru, koloniální perle na pomezí Atlantiku a Středozemního moře, a o jednom z malých, ale hrdých pozůstatků britského impéria. Jeho obyvatelé jsou natolik loajální ke své vzdálené "mateřské zemi", že už několikrát odmítli byť jen sdílenou vládu se Španělskem.

Přestože je však malý Gibraltar kolébkou britské kultury a nezdolné loajality k ostrovnímu království, v jednom se s britskými nacionalisty nikdy neshodne: v otázce členství Spojeného království v Evropské unii.

Zastánce tzv. Brexitu v Gibraltaru téměř nenajdete. Odpor ke španělským nárokům se totiž snoubí s vědomím potřeby spolupráce s mnohem větším sousedem. Ne náhodou se tedy právě gibraltarský premiér Fabian Picardo stal jedním z hlavních obhájců setrvání v unii, za které intenzivně lobbuje prakticky ve všech důležitých britských médiích.

"Naší ekonomiky se týká jedna jediná existenční hrozba," prohlásil například pro Financial Times, "a to pokud budeme proti naší vůli vypuzeni z Evropské unie a přijdeme o přístup ke společnému trhu".

Obavy ministerského předsedy a téměř bez výhrady všech jeho krajanů jsou opodstatněné. Gibraltar býval mohutnou, věčně obleženou pevností, skutečně militarizovanou výspou v permanentním ohrožení ze strany nepřátel Jejího veličenstva. Jenže za posledních třicet let se změnil k nepoznání.

Z chudého, ale strategicky významného kusu skály, se stala lákavá turistická metropole s životní úrovní srovnatelnou s Londýnem s každoročním růstem ve výši osmi procentních bodů. Od britského a následně španělského vstupu do EU spolu hospodářství sousedících oblastí znatelně prorostlo. Zhruba sedm tisíc Španělů jezdí denně do Gibraltaru pracovat.

Na deset tisíc gibraltarských Britů, tedy polovina všech dospělých, naopak vyjíždí za prací do Španělska, kde může využít příležitostí mimo oblast cestovního ruchu.

Gibraltarští Britové se stali nedílnou součástí kontinentální Evropy, kde můžou volně cestovat a pohybovat se mimo svůj jinak omezený prostor. A svoboda pohybu je možná ještě důležitější pro turismus, ze kterého dnešní Gibraltar žije a bohatne – statisíce návštěvníků Andalusie přejedou hranice do malého britského ostrůvku ve španělském moři, a naopak Britové cestující přímo do Gibraltaru vyráží za jeho hranice.

Obě strany se navzájem potřebují, jak ostatně dokazují zděšená vyjádření starostů sousedících španělských měst a vesnic nad možností Brexitu. Staletá nenávist se zkrátka přeměnila v přátelské pošťuchování, vždyť gibraltarské Brity a sousední Španěly dnes často pojí i vzájemné sňatky.

Vystoupení z Evropské unie by mohlo rozervat smíšené rodiny, narušit léta budované vzájemné vztahy mezi dvěma národy a především vrátit místní hospodářství zpět do dob obležené chudoby. Pro představu o alternativě členství v EU stačí připomenout nedávnou minulost.

Mezi lety 1969 a 1985 zavedlo Španělsko vůči nárokovanému území doslova totální blokádu: hermeticky uzavřelo hranice, zastavilo dodávky vody a potravin, odstřihlo telefonní linky a přes svoje území nedovolilo až na výjimky ani přepravu mrtvých příbuzných z Británie zpátky domů.

Vláda Jejího veličenstva musela vzdálený výběžek draze dotovat ze státního rozpočtu a vydržovat početnou vojenskou posádku, nemluvě o permanentní hrozbě vojenského konfliktu. A to bylo v době, kdy Gibraltar prakticky žádné spojení se Španělskem stejně neměl. V dnešní době by taková blokáda měla ještě drtivější dopady.

Že to není jen apokalyptická vize, dokazují výroky vysoce postavených španělských politiků. Třeba ministr zahraničí José Manuel García-Margallo se s evidentně škodolibou radostí nechal slyšet, že o nároku na Gibraltar se začne jednat v momentě úspěšného referenda o vystoupení a prohlásil, že v případě Brexitu by Gibraltar neměl přístup k jednotnému trhu ani jiným výhodám členství.

Margallovy výhružky nejsou plané – je známo, že hned po nastoupení do ministerského křesla se u svých podřízených zajímal, jak znovu uzavřít hranice s Gibraltarem. Zabránilo mu v tom pouze společné členství v unii, které také v roce 1985 přineslo konec totální blokády.

I kdyby převážil umírněnější kurz, Španělsko bude mít možnost zablokovat případné dohody mezi Británií a zbývajícími členy EU, což mu dává mimořádně silnou vyjednávací pozici v otázce Gibraltaru. Dost možná by se opět na stůl dostala otázka společné vlády nad územím, což místní obyvatelé vášnivě odmítají.

Samozřejmě, Gibraltar je jen malá, vzdálená a pro většinu Britů nevýznamná součást Spojeného království, i když v případě těsného souboje v referendu může mít rozhodující význam i jeho pouhých třicet tisíc obyvatel. Gibraltar ale není sám.

V podobně nezáviděníhodné pozici se přímo u francouzských břehů nachází Normanské ostrovy. A životně ohroženi Brexitem se cítí obyvatelé Skotska, Walesu či Severního Irska, kde by snadno mohl napomoci obnovení již vyhaslého konfliktu. Právě proto skotští a velšští nacionalisté nebo právě gibraltarští Britové žádali separátní referenda v různých částech království, přičemž Brexit by vešel v platnost jedině v případě většiny pro vystoupení ve všech hlasováních.

Bohužel nejen pro Gibraltar k tomu nedojde. Za menší části společného státu tak v červnu rozhodnou především zdaleka nejpočetnější Angličani.