Pařížská předměstí: Falešný argument v debatě o uprchlících

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

V debatě, zda přijímat nebo nepřijímat uprchlíky v Česku se objevuje řada nepodložených nebo přímo nesmyslných argumentů. K nejpopulárnějším tvrzením patří, že přijetí velkého počtu migrantů především z islámských zemí jako Sýrie, Libye či Eritrea, může způsobit, že v Praze nebo v jiných částech republiky začnou vznikat komunity podobné banlieus, problematickým předměstím Paříže a jiných velkých měst ve Francii. 

Clichy bez klišé, výstava fotek v nechvalně proslulé pařížské čtvrti uspořádaná po smrti dvou přátel Zyeda a Bouny, která vyvolala nejhorší protesty v Paříži od 60. let

Clichy bez klišé, výstava fotek v nechvalně proslulé pařížské čtvrti uspořádaná po smrti dvou přátel Zyeda a Bouny, která vyvolala nejhorší protesty v Paříži od 60. let,zdroj: Profimedia.cz

Není asi třeba zdůrazňovat, že zdaleka ne všichni ilegální imigranti jsou uprchlíci žádající o azyl, tedy o právní ochranu podle Ženevské konvence. Jak tedy souvisí banlieus s uprchlíky? Problém je, že vůbec nijak.

Dnešní pařížská předměstí, jako třeba neslavné Clichy-sous-Bois, kde začaly velké nepokoje z roku 2005, nabýval dnešní podoby od 70. let, kdy svého vrcholu dosáhlo několik vln legální imigrace organizované francouzskou vládou kvůli rekonstrukci druhou světovou válkou zničené země a posléze kvůli 30 letům prosperity a bezprecedentního růstu, tzv. Trente Glorieuses.

Touha po levné pracovní síle a nízký růst obyvatelstva přiměly Francii nastavit benevolentní pravidla lákající do země statisíce zahraničních pracovníků, zpočátku především Italy, Belgičany, Španěly a Portugalce, od konce francouzského koloniálního panství však ve stále větším množství také obyvatele z Magrebu.

Nejčastěji šlo o Alžířany, ať už berbery nebo Araby, kteří měli jako integrální součást Francie dříve možnost v zemi pracovat bez omezení a často se jich ostatně ve francouzské historii využívalo, třeba v továrnách v zázemí během první světové války.

Hromadná pracovní imigrace během zmíněného období růstu byla považována za vládní prioritu a mezi jejími proponenty byly takové osobnosti, jako ekonom Jean Monnet, jeden z architektů Evropské unie, nebo demografický expert Alfred Sauvy.

K převážně mužským zahraničním pracovníkům se brzy začaly připojovat jejich rodiny v rámci tzv. regroupement familial (sloučení rodin), původně zamýšleného pro Portugalce a Italy.

Rodinná imigrace byla zastavená stejně jako celková řízená imigrace nařízením z roku 1974, avšak o čtyři roky později soud část o rodinných příslušnících prohlásil za neplatný. Příchod rodin od té doby tvořil největší část imigrace z oblasti Magrebu.

Nutno dodat, že pařížská banlieus původně zdaleka neobývali jen neevropští imigranti – to bylo spíše výjimkou. Kvůli tristnímu nedostatku bydlení se do nově projektovaných bytových jednotek stěhovaly i rodiny z dětmi ze středních vrstev.

Tehdy šlo o symbol modernity poskytující vlastní koupelnu, záchod nebo centrální vytápění. Stále početnější chudí imigranti z oblasti Magrebu žili především ve slumech ještě na mnohem vzdálenějším okraji společnosti než dnes, často za hrozných hygienických podmínek připomínajících latinskoamerické favely.

Počátkem 70. let francouzská vláda slumy srovnala se zemí a nuceně vyklidila, zatímco jejich obyvatelé byli přestěhováni na předměstí, podobně jako se to stalo třeba Romům z osad v Československu. V tu samou dobu odešla většina původních obyvatel, především díky štědré podpoře na bydlení v  rodinných domech.

Brzy však začaly mizet také pracovní příležitosti pro imigranty. Skončilo "třicet tučných let", začala tvrdá ekonomická krize, řada továren zkrachovala, zatímco nezaměstnanost prudce stoupla – dnes v těchto oblastech dosahuje až 40 procent.

Ukázalo se také, že banlieus byla špatně naplánovaná. Postrádala spojení s centrem města a kvalitní dopravní infrastrukturu vůbec. Jeden z důvodů, který francouzští zaměstnavatelé uvádějí pro nepřijímání obyvatel z pařížských předměstí, jsou pravidelné ranní zácpy na dálnici. Na předměstí zpravidla nejezdí vlak ani metro.

Chybějí také možnosti zábavy a kulturního vyžití. "Není tu kino, bazén, pobočka úřadu práce, kavárny nebo bary," prohlásil Yousseff Sbai pro Christian Science Monitor o rodném Clichy-sous-Bois. To je obzvlášť nepříjemné vzhledem k neobvykle mladé populaci předměstí, přímo v Clichy je více než polovina obyvatel ve věku do 29 let.

A centrum Paříže se zdá skoro nedostupné, většina místních obyvatel v něm byla jen několikrát za život.

Ale zpět k uprchlíkům. Ty samozřejmě Francie přijímala také, ačkoli v menší míře než pracovní imigranty a jejich rodinné příslušníky. Ochrana pronásledovaných je zakotvená ve francouzském právu už od revoluční ústavy z roku 1793, která říká, že "francouzský lid poskytne azyl cizincům pronásledovaným ve svých zemích kvůli svobodě" a samozřejmě ústavami z let 1946 i 1958.

Tuto zásadu Francie uplatňovala při všech velkých vlnách uprchlíků. Přijala desetitisíce Arménů po genocidě v Osmanské říši, pronásledované ruské a posléze německé a rakouské židy. Azyl dostalo víc než milion utečenců před Frankovým režimem ve Španělsku, sto tisíc Vietnamců po vítězství komunistického severu, tisíce Chilanů kvůli Pinochetovi.

V současné době jsou hlavními žadateli o azyl lidé z Demokratické republiky Kongo nebo Haiti, nikoli lidé z Magrebu tvořící drtivou většinu obyvatel předměstí.

Uprchlíci ani jejich potomci však nežijí na pařížských předměstích a na nepokojích se nijak nepodíleli. Ostatně právo azylu není uznáno zdaleka každému, francouzské úřady odmítají v průměru 80 procent žadatelů, jejichž důvody musí být politické a humanitární, nikoli ekonomické.

Strašení uprchlíky ve spojení s nedobrou sociální situací banlieus nedává smysl. Ostatně sama Česká republika v minulosti tisíce uprchlíků přijímala, ať už to byli Rusové po první světové válce, Řekové po druhé nebo převážně muslimští Bosňáci v 90. letech.

Každý ať si odpoví sám, jestli jejich přijetí způsobilo vznik podobných lokalit, jakými jsou některá nechvalně proslulá francouzská předměstí.

Tagy: Francie zahraničí migrační politika dějiny a fakta francouzská politika uprchlická krize

Zdroje: Vlastní