Jak může stát kontrolovat (radikální) muslimy a jejich financování, když ani neví, kolik jich na svém území má? Loni mezi svátky se proto opět v sousedním Německu oprášila debata, která se jinak vede už řadu let: Měla by se po vzoru církevní daně zavést i daň pro muslimy? Ta by totiž umožnila domácí financování mešit, jež jsou nyní závislé jen na dobrovolných příspěvcích a darech, z velké části ze zahraničí. Téma je v poslední době živé hlavně kvůli napjatým turecko-německým vztahům.

Německá vláda usiluje o co největší nezávislost mešit na svém území na penězích ze zahraničí především proto, aby zamezila vlivu cizích států na muslimskou komunitu v Německu. Nekontrolované cizí finance totiž mohou ovlivňovat nejen výklad víry, ale i postoj věřících k politickým tématům, což činí převážně Turecko nebo Muslimské bratrstvo. Cílem Berlína je dostat financování pod kontrolu a především zastavit příliv peněz pro salafisty, tedy přívržence radikálního výkladu islámu.

Kromě toho se německá vláda snaží přimět některé blízkovýchodní státy, aby přistoupily na spolupráci tajných služeb při prověřování odesílatelů a příjemců těchto peněz. Od roku 2017 už funguje podobná spolupráce s Kuvajtem.

Jak to vypadá dnes?

Velkou roli při financování německých mešit hraje vedle států Perského zálivu dlouhodobě především Turecko. Vlivná německá muslimská organizace Ditib (Turecko-islámská unie pro náboženské záležitosti), která zastřešuje činnost stovek islámských spolků, je pod kontrolou tureckého úřadu pro náboženské otázky Diyanet, jenž vysílá a platí imámy zhruba v tisícovce německých mešit.

Zamýšlenou daň, kterou by povinně platili němečtí muslimové a která by umožnila domácí financování provozu mešit, považují jedni za dobrý nápad, druzí za nesmysl, který z právního ani teologického hlediska vůbec není možný.

Islám totiž nezná instituce nebo členské struktury jako třeba křesťanské církve. To například znamená, že přihlásit se k muslimské víře, či se jí naopak vzdát, není vázáno na instituci mešity jako takové. Muslimové nejsou nikde registrováni, tudíž není ani možné evidovat ty, kdo by měli příslušnou daň platit. Vodítkem nejsou ani seznamy těch, kdo se do jednotlivých mešit chodí modlit, protože muslimové nemusejí být vedeni v žádné mešitě, ale zároveň třeba i v několika současně. Podle německého práva kromě toho nemusejí být náboženské asociace registrovány vůbec.

Islám je navíc velmi různorodý a jeho známé spolky reprezentují jen malou část německých muslimů (odhaduje se, že maximálně čtvrtinu). Nehledě na to, že spousta z nich se náboženského života neúčastní vůbec a označení "muslim" takto vyjadřuje spíš jejich původ než vyznání.

Dokud stát neví, kdo přesně za náboženským společenstvím stojí, nesplňuje toto společenství potřebnou podmínku pro to, aby mohlo být dle německých zákonů uznáno jako veřejnoprávní instituce, jako tomu je například v případě křesťanských církví. A veřejnoprávní status je naopak podmínkou pro to, aby toto společenství mohlo vybírat vlastní daně. Stát jako takový mu podle ústavy daň nařídit nemůže a ani přímé financování náboženských obcí státem není kvůli odluky církve od státu možné.

Další komplikací je fakt, že v islámu (na rozdíl třeba od křesťanských církví) neexistuje centrální místo, které by mohlo peníze rozdělovat a které by případně bylo partnerem státu pro jednání.

Je daň správná volba pro to, aby se utlumil zahraniční vliv?

Počet muslimů v Německu se odhaduje zhruba na 4,7 milionu, počet praktikujících věřících ale je mnohem nižší. Zatímco kostely a synagogy lze jasně spočítat, v případě mešit nikdo neví, kolik jich v zemi vlastně je. Ty velké, které si západní svět pod tímto pojmem představuje, samozřejmě spočítat lze. Výraz "mešita" ale v islámu označuje jakékoliv bohoslužebné místo, může tedy jít třeba o pouhý modlitební pokoj nebo dvůr.

Odpůrci úvah o zavedení "mešitní" daně rovněž namítají, že Německo přece také financuje církve a jejich struktury v zahraničí, a naopak v Německu působí náboženská společenství, která jsou - podobně jako v případě muslimů - financována z ciziny a působí v nich i zahraniční duchovní. Analogicky by se tedy prý mělo zakázat i to.

Dalším argumentem je, že i kdyby se daň zavedla a v zemi přestali působit imámové ze zahraničí, nebylo by těch domácích dost. V Německu je odhadem kolem 2700 mešit a v necelé polovině z nich působí cizí imámové - většinou z Turecka, ale i z arabských zemí. Islámskou teologii přitom lze v Německu studovat teprve necelých 10 let. Bude tedy trvat ještě dlouho, než si země vychová dostatek "vlastních" imámů.

Existuje i jiné řešení?

Financování muslimských sdružení je dnes zcela závislé na dobrovolných příspěvcích a darech, z nichž se platí nejen stavba mešit, ale i jejich provoz.

Variantou takového financování by mohlo být třeba zakládání nadací, které historicky v muslimských komunitách vždy existovaly, a tak zvaný zakát, čili islámská náboženská daň určená k dobročinné pomoci. Vede se ovšem velká teologická diskuse, zda je tato daň určená jen potřebným jednotlivcům, nebo i zařízením typu mešit. Nicméně zakát (de facto almužna) je jedním z pěti pilířů islámu, a je tudíž povinností každého muslima.

Jinou variantu nabízí třeba liberální mešita Ibn Rushd-Goethe, která financuje svou činnost výhradně z darů a je organizována jako obecně prospěšné s.r.o. V létě byla kromě toho v Berlíně zřízena nadace Stiftung Islam in Deutschland, jejímž cílem je právě financovat vedle integračních projektů i mešity.

Koncem loňského roku ohlásilo německé ministerstvo vnitra program, v jehož rámci mohou mešity obdržet od státu peníze na integrační projekty, což by jim případně umožňovalo financovat i imámy. Pro letošek jsou v rámci programu k dispozici dva miliony eur, do konce roku 2021 se počítá se 7,5 milionu eur.

Německo na jedné straně argumentuje tím, že je sekulárním právním státem, který se nesmí vměšovat do vnitřních záležitostí náboženských obcí. Na druhé straně by vytvoření podmínek pro zavedení "mešitní" daně, tedy vynucené zavedení jakýchsi církevních struktur, které jsou islámu cizí a které by státu usnadnily kontrolu, nebylo podle odpůrců takového opatření ničím jiným než právě vměšováním.

Je pravda, že napojit náboženství na daňový systém vede v jistém smyslu k určité postupné sekularizaci. To je sice chvályhodné, pokud tím lze mít pod kontrolou násilný potenciál. Přesto by zřejmě bylo naivní očekávat, že takové opatření může regulovat víru, a hlavně pak věřící. Ve finále by se mohlo dokonce stát, že daň prospěje naopak těm radikálním směrům v islámu, proti nimž chce vláda v Berlíně tímto opatřením bojovat.

Zdá se tedy, že debata o dani pro muslimy jenom zvířila prach, který se usadí a zase bude chvíli ticho po pěšině. Jak říkají Arabové: Psi štěkají, ale karavana táhne dál...