Slovo integrace dominuje politické debatě v Německu dlouhá léta, zvláště pak po roce 2015, kdy do země přišel milion migrantů. Však také spolková vláda po čtyři desítky let jmenuje odborníka, který se otázkou integrace cizinců zabývá. Ponechme stranou, zda úspěšně. Název funkce se měnil, náplň zůstává.

Vánoční gratulace bez Vánoc

Úřad německé státní ministryně a vládní pověřenkyně pro integraci zastává nyní dvaapadesátiletá katolička a členka vládních křesťanských demokratů (CDU) Annette Widmannová-Mauzová. Její resort si pro letošek vymyslel něco speciálního: rozesílá vánoční gratulace, na nichž se vůbec slovo "Vánoce" nevyskytuje.

Vůdčí myšlenkou této stupidity je neurazit lidi jiného vyznání a nepolekat ty, kdo se ještě dostatečně neorientují v místních kulturních tradicích. Přání šťastných a veselých Vánoc by si totiž prý židé, muslimové a hinduisté mohli vyložit tak, jako že do země nepatří a že je Německo nechce. V přáníčku stojí něco ve smyslu "bez ohledu na to, v co věříte, přejeme vám pohodové dny a dobrý začátek nového roku".

Je skoro jedno, co paní zmocněnkyni k takovému kroku vedlo. Zda to byla přehnaná politická korektnost, kulturní zapomnětlivost, předpos*anost nebo vědomé odmítání tradic. Každopádně je výsledkem trapnost. Ještě by scházelo, aby ke každému přáníčku přibalila hranatou čokoládu Toblerone. Pokud to totiž nevíte, tak ta je už od dubna halál a má také příslušnou certifikaci. Přál si to tak americký majitel firmy vyrábějící nyní tuto tradiční švýcarskou dobrotu.

Jsme zkrátka křesťané – ať chceme, nebo nechceme

Vánoce patří k nejkrásnějších svátkům v roce, kdy do kostela chodí i ateisté. Říkají, zpívají a dělají věci, které jinak v běžném životě vlastně považují za nesmysl. Přesto tak o Vánocích činí s dojetím, láskou a v tu chvíli i upřímně - a ještě to vštěpují svým dětem.

I když si v tu chvíli někteří z nich mohou připadat tak trochu jako pokrytci, nedělají to vesměs proto, že by se nechávali unést vánočním kýčem, ale proto, že i jako bezvěrci uznávají a respektují křesťanství jako své náboženství a jako základ celé západní civilizace a světa kolem nás. A kdo v tomto světě chce žít, musí to zkrátka vzít na vědomí.

Nebýt křesťanství, nebyl by náš každodenní život takový, jak jej známe. Formovalo prakticky všechno: rodinu, sociální vztahy, práci, právo a zákony, literaturu, hudbu, výtvarné umění, architekturu, politiku - a ve finále i naši svobodu.

I u nás máme zemi plnou kostelů, které už ani zdaleka nejsou plné tak, jako před sto lety, A to, že smějí být prázdné (tedy až na Vánoce, kdy se chodí na půlnoční) a že víra smí být terčem kritiky či dokonce leckdy i posměchu, je přece také výraz svobody, kterou nám přineslo právě křesťanství.

I když leckdy porušujeme křesťanskou morálku, jejímž základem je Desatero, uvědomujeme si, že děláme něco nesprávného, a tak nějak v hloubi duše cítíme jisté provinění. Boha respektujeme, stejně jako pan farář nadále zůstává pro drtivou většinu lidí váženou osobou. A vůbec přitom nezáleží na tom, zda věříme, či nikoliv.

Odstranit Ježíška se nepovedlo ani komunistům a ani tlustému Santovi. A nepovede se to ani bezvěrcům a jinověrcům.

Tedy na závěr dlužno konstatovat: Sláva na výsostech Bohu, na zemi pokoj lidem dobré vůle a veselé Vánoce všem. Ale fakt lautr všem.