Erdogan tak navázal na alžírského prezidenta Houariho Boumedienea, který v roce 1974 ke svým muslimům hlásal: "Brzy prorazíme do severní polokoule. Budeme ji dobývat tak, že vaše území zalidníme našimi dětmi. Ovládneme ji dělohami našich žen."

Jedna z Erdoganových fanynek při oslavě jeho vítězství | zdroj: Profimedia

V populační válce by Erdoganovi nepochybně pomohl vstup Turecka do Evropské unie a úplné otevření hranice na západ. Turecko je od roku 1999 kandidátskou zemí a bere peníze z evropských fondů na předvstupní pomoc. Jsou to stamiliony eur ročně.

Erdogan tvrdí, že o členství v unii vlastně ani nestojí. "Evropská unie je křižácká aliance," hlásá. Jenže "upadající Evropa" se podle něj bez silného Turecka neobejde. Takže ji vlastně Turci musí zachránit.

Je nicméně patné, že příchod osmdesátimilionového muslimského státu by pro unii byl pověstným posledním hřebíkem do rakve.

Pryč se sultány

Erdoganův sultanát do Evropy nepatří. Už jen proto, že do ní zasahuje pouhými třemi procenty svého území, jinak se rozkládá za Bosporskou úžinou v Malé Asii.

Především však nemá kulturní základy v renesanci a osvícenství, ale v Orientu. Sám Erdogan přitom kulturním odkazem starého kontinentu opovrhuje. Šíří tezi, že "křesťanská Byzanc byla temnou kapitolou tureckých dějin".

Námitku, že do unie by muslimský stát "nezapadl", může sultán odbýt tvrzením, že toto společenství není vymezeno jako křesťanské. Jenže Evropská unie je definována jako společenství hodnot.

Ve druhém článku Lisabonské smlouvy se píše: "Evropská unie je založena na úctě k lidské důstojnosti, svobodě, demokracii, rovnosti, právnímu státu a dodržování lidských práv. (…) Tyto hodnoty jsou společné státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou..."

Poměřováno takovou definicí, nemá Erdoganovo Turecko v unii co pohledávat.

Bratři ve zbrani

Je zjevné, že Turecko (aspoň zatím) za branami Evropské unie zůstane. Patří však k našim spojencům v NATO.

NATO je sdružení pro kolektivní obranu, ve kterém je útok na jednu zemi pokládán za útok na všechny. Je založeno na mušketýrské zásadě "Jeden za všechny, všichni za jednoho", která je vepsána do Severoatlantické smlouvy (článek 5).

Z toho vyplývá, že bychom měli Erdoganovu islámskému sultanátu přispěchat ve zbrani na pomoc, pokud ho někdo napadne.

Byli byste ale ochotni takový stát bránit se zbraní? Byli byste ochotni bránit režim, který obchodoval s Islámským státem (zde), masakruje syrské Kurdy a pronásleduje politické odpůrce?

Byznys funguje

Je těžké najít kladné rysy na vůdci státu, který líčí Evropu jako zkaženou část světa prolezlou nacisty, fašisty a teroristy, anebo na jeho režimu. Jako plus se však dá zmínit aspoň byznys. Když je v sázce obchod, jde ideologie i náboženství stranou. Turecko tedy může být dobrý obchodní partner.

Jinak ale platí, že Evropa by si sultána Erdogana měla držet od těla.