Rakouská vláda nikdy nespí – zvlášť v boji proti radikálním muslimům. Tak alespoň lze číst vystoupení kancléře Sebastiana Kurze, který v pátek hned po ránu napochodoval před novináře a oznámil, že jeho vláda uzavře sedm mešit a vypoví ze země i několik imámů financovaných ze zahraničí. "Paralelní společnosti, politický islám a radikalizační tendence nemají v naší zemi místo," zdůraznil s tím, že Rakousko je zemí rozmanitostí a náboženskou svobodu považuje za velký výdobytek.

Nový zákon, nová práva, nové povinnosti

Pravda je, že postup Vídně vlastně nijak zvlášť překvapivý není. Boj proti islamismu a migraci patří k hlavním tématům pravicově konzervativní vlády lidovců (ÖVP) a svobodných (FPÖ). V tomto případě ale jde vlastně pouze o prosazování zákona z roku 2015, přijatého už za předchozí velké koalice lidovců a sociálních demokratů (SPÖ). Jen zatím existoval víceméně jen na papíře.

Zákon přinesl rakouským muslimům nová práva, ale samozřejmě i povinnosti. Zavedl například vysokoškolské teologické studium islámu, muslimové díky němu mají právo na duchovní péči v armádě, ve věznicích nebo v nemocnicích. Islámské náboženské spolky ale také mají povinnost zbavit funkcí své hodnostáře, pokud jsou odsouzeni nejméně k ročnímu vězení. Svou funkci nesmějí vykonávat ani v případě, že "trvale ohrožují veřejnou bezpečnost, pořádek, zdraví a morálku či práva a svobody druhých". A zákon také zakazuje islámským spolkům přijímat finance ze zahraničí.

O načasování pátečního kroku rakouského kabinetu lze samozřejmě diskutovat a jistě by bylo možné najít pro toto rozhodnutí lepší termín. V Turecku se totiž 24. června konají prezidentské a parlamentní volby a prezident Recep Tayyip Erdogan tohoto momentu nepochybně využije v kampani. Však také jeho mluvčí obratem označil Kurzovo oznámení za odraz islamofobní, rasistické a diskriminační vlny v Rakousku. To vyznívá dost směšně vzhledem k tomu, že v alpské republice s jejími 8,7 milionu obyvatel je více než 400 muslimských modliteben a mešit a každý dvanáctý obyvatel je muslim. Převážná většina z nich má kořeny v Turecku, což je v zemi prince Evžena Savojského obzvlášť paradoxní.

Turci žijící v Rakousku si jednou provždy musí uvědomit, že tady prostě platí západní hodnoty a rakouské zákony a že jejich spolky tu nemohou vytvářet paralelní společnosti. Nehledě na to, že tím vlastně škodí sami sobě, protože kdo se odmítá integrovat, brání tím automaticky tomu, aby se v Rakousku mohly cítit doma příští generace Turků. Prostě začarovaný kruh,

Už loni v létě se v Rakousku vyšetřovaly muslimské spolky kvůli podezření, že jsou financovány ze zahraničí. Pak se objevily snímky z jedné z vídeňských mešit, na nichž děti převlečené do uniforem zinscenovaly bitvu z osmanských dějin.

Nenávistné projevy skryté pod pláštíkem víry není možné trpět. K radikálnímu kroku rakouské vlády lze proto říci jediné: No konečně! Stát, který nedokáže chránit své hodnoty a netrvá na dodržování svých zákonů, je pro smích. Zvlášť tváří v tvář autokratům typu tureckého prezidenta Erdogana.

Stejně důležité jako tvrdý postup je ale ujištění všem muslimům, že náboženská svoboda je součástí západních hodnot a že islám je v Rakousku uznané náboženství. Zákony státu ale zároveň stojí nad náboženskými tradicemi a zvyky. Vůči náboženským vůdcům, hlásajícím obraz světa odporující rakouské ústavě, prostě musí být nulová tolerance. Přes to nejede vlak. A je jedno, kdo je platí – zvlášť když lze takových náboženských sdružení zneužít jako politického předvoje cizího státu. Politický islám i Erdoganovy fankluby jsou v Rakousku nežádoucí. Tečka.

Úřady nyní prověřují několik desítek muslimských duchovních, u nichž panuje podezření, že zmíněný zákon z roku 2015 porušili. Jde hlavně o imámy tureckého spolku ATIB, který je přímo navázán na turecký úřad pro náboženské otázky Diyanet a zastřešuje desítky muslimských spolků v Rakousku. Podobně jako jeho německý protějšek DITIB je ATIB považován za prodlouženou ruku turecké vlády. Úřady se zaměřily na 60 z celkových 260 imámů v Rakousku a zavřít bude muset i mešita ve Vídni, která je spojována s tureckým spolkem Šedí vlci, považovaným za krajně pravicový.

Nulová tolerance a nutná integrace

Častý argument, že opatřením rakouské vlády se extremisté dostanou akorát do nekontrolovatelné ilegality, je lichý. Měl by snad stát podle této logiky tolerovat nácky a podobnou pakáž? Je samozřejmě jasné, že pouhý zákaz radikály nezlikviduje, ale snad se podaří alespoň zpomalit šíření nebezpečného viru islamismu. Podezřelé mešity totiž nejsou jen místem setkání přesvědčených radikálů, ale i místem, kde se rekrutují ti noví. Nalákat někde tajně ve sklepě nové sympatizanty je přece jen trochu obtížnější, než v hojně navštěvované veřejné modlitebně.

Pravda je, že mnozí Turci se obracejí k podezřelým mešitám a náboženským vůdcům hlavně proto, že u nich hledají ochranu a blízkost. Zvlášť když jsou konfrontováni s takovými výroky, jaký vypustil například dolnorakouský zemský rada za svobodné Gottfried Waldhäusl, který má na starosti mimo jiné azyl a ochranu zvířat. Nedávno se při návštěvě v Melku nechal slyšet, že "psi s migračním původem bohužel leckdy připravují naše zvířata o místa ve zdejších útulcích".

Integrace je náročný vzdělávací i sociální projekt a rakouské úřady v ní zatím víceméně selhávají. Kvůli nedostatečné znalosti jazyka tu leckdy děti tureckých gastarbeiterů končí jako pomocné síly či nezaměstnaní, i když třeba mají potenciál k akademické kariéře. Je tedy zapotřebí sociálních pracovníků, kteří musí dát muslimským rodičům jasně najevo, že jejich děti tu budu žít šťastně jen tehdy, když budou chápat evropské hodnoty a naučí se místní jazyk. A zapotřebí jsou i na míru šité vzdělávací programy, aby si děti uvědomily, že důležitá není národnost, pohlaví nebo vyznání, ale vědění, kreativita a pracovitost.

Trpělivost došla i Italům

Nezvládnutí migrační krize a neúspěšná integrace cizinců povedou ke stále většímu růstu napětí ve společnosti – a nejen rakouské. Německo je nyní na nohou kvůli znásilnění a vraždě čtrnáctileté dívky z Mohuče, k níž se přiznal dvacetiletý Iráčan Alí Bašár, který jako žadatel o azyl žil v Německu i s rodinou od roku 2015. Skandál vyvolal i nedávno odhalený případ korupce na migračním úřadu v Brémách, jehož šéfka zajistila neoprávněné udělení azylu zhruba 1200 žadatelů.

A trpělivost došla i jižnímu rakouskému sousedovi. Italové před pár dny nenechali přistát loď neziskové organizace SOS Méditerranée s 629 migranty na palubě, které předtím nepřijala Malta. A italské přístavy zůstanou zřejmě uzavřené i dalším lodím s uprchlíky.

Evropa má samozřejmě jasno: Ti zlí jsou pravicoví nacionalisté v italské vládě, ti hodní jsou ti, kdo vyzývají k lidskosti – tedy Evropská unie a kancléřka Merkelová. Realita je ovšem složitější. Není žádné dobro a zlo, ale pouze migrační politika, která ztroskotala na polovičatosti, pohodlnosti a bezradnosti. Nejde o novou etapu nelidské a nacionalistické migrační politiky, ale o epilog mnohaleté středomořské tragédie, kdy Řím celá léta marně žádal Evropskou unii o pomoc.

Evropa se na Itálii v otázce migrační krize prostě vykašlala. Když Silvio Berlusconi kritizoval dublinský systém, nikdo ho neposlouchal. Když Matteo Renzi dělal - poněkud diplomatičtěji - totéž, ignorovali jej také. Jednou pustila Itálie migranty dále na sever, jindy je poctivě registrovala a doufala v pomocnou ruku ze strany EU. Odezva z Bruselu ale byla velmi vlažná, a tak Řím zatáhl za záchrannou brzdu a podle tureckého vzoru vyjednal dohodu o uprchlících přímo s Libyí. Ale už bylo pozdě. Příliv migrantů se sice výrazně zmírnil, ale podobně, jako Německo dodnes nese důsledky svého lehkomyslného přístupu z roku 2015, dopadla na Itálii léta před uzavřením dohody. Antisystémové strany jako Liga a Hnutí pěti hvězd to těm tradičním ve volbách spočítaly. Sestavily vládu a teď realizují staré hrozby ve stylu 'když nám EU nepomůže, pošleme migranty prostě o dům dál'.

Protiimigrační Liga, kterou vede ministr vnitra a vicepremiér Matteo Salvini, chce mimo jiné prosadit hromadnou deportaci migrantů, kteří v zemi žijí bez potřebných dokumentů. A Salvini také podpořil Vídeň v jejím pátečním rozhodnutí: "Věřím ve svobodu vyznání, ale jsem proti náboženskému extremismu. Kdo svou víru využívá k tomu, aby uvedl zemi do bezpečnostního rizika, by měl být deportován," napsal na twitteru.

Credo nella libertà di culto, non nell'estremismo religioso. Chi usa la propria fede per mettere a rischio la sicurezza di un Paese va allontanato!
Spero già la prossima settimana di incontrare collega ministro austriaco per confrontarci su linee d’azione. https://t.co/WmwpJeYJEe

— Matteo Salvini (@matteosalvinimi) 8. června 2018