Vaňásek se narodil na svátek Všech svatých 1. listopadu 1877 v Praze - Holešovicích. Pocházel z dělnické rodiny, otec byl konduktérem tramvajových vozů, matka zůstala v domácnosti. Nadaný Josef se nejprve dostal na malostranské Nerudovo gymnázium, po maturitě pak pokračoval studiem práv na České univerzitě. Studentská léta ukončil v roce 1904 a v témže roce také vstoupil do policejních služeb.

Nadmíru schopného Josefa Vaňáska si v roce 1918 vybírá do svého týmu tehdejší vládní rada Josef Knotek, o pět let později je holešovický rodák jmenován vrchním policejním radou a zařazen na Policejní ředitelství. Ve svých šestačtyřiceti letech se stává šéfem pražské "mordparty". Po odchodu rady Knotka do důchodu v roce 1930 zaujme jeho místo právě Vaňásek, který ve vysoké funkci vládního rady nakonec setrvá až do své smrti.

Kariéra policejního rady Vaňáska

Jakožto přednosta slavné pražské Čtyřky, tedy IV. bezpečnostního oddělení sídlícího v Bartolomějské ulici číslo popisné 4, má pod sebou veřejnou bezpečnost, policejní věznice, Všeobecnou kriminální ústřednu, mravnostní policii, ale také ztráty a nálezy. Z titulu své funkce navíc často cestuje po Evropě, i když prý nepříliš nadšeně, jak dokládají rodinné vzpomínky.

Ve dvacátých letech se Josef Vaňásek stává československým zástupcem v Interpolu. Ve stejnou dobu proniká do našich zemí nelegální obchod s drogami, konkrétně s kokainem. Pan rada proti "bílému moru" tvrdě bojuje. Při pražském Policejním ředitelství vzniká 22. září 1928 Ústředna pro potírání nedovoleného obchodu s omamnými prostředky v ČSR, vlastně jakýsi první předchůdce dnešní Národní protidrogové centrály. Ta se mimochodem od roku 2006 o hrob slavného policejního rady na Malvazinkách stará.

Josef Vaňásek zemřel 8. února 1938 v pražské Všeobecné nemocnici v pouhých jedenašedesáti letech. Příčinou předčasného úmrtí byla vnitřní sepse, kromě permanentního stresu k němu ale zřejmě přispěla také neblahá situace konce třicátých let s nástupem nacismu. Pohřeb mezinárodně uznávaného kriminalisty se uskutečnil o čtyři dny později na hřbitově v Malvazinkách, kde pan vládní rada dodnes odpočívá spolu s Jakubem Arbesem či Janem Jánským, objevitelem krevních skupin.

Marvan jako by Vaňáskovi z oka vypadl

A jak vlastně opravdový rada Vacátko vypadal? Zdá se, že se Jaroslavu Marvanovi skutečně hodně podobal, což dosvědčuje i Vaňáskův syn (pan rada měl dceru Adélku a syna Josefa), který slavnému herci vyjádřil velké uznání tvrzením, že chvílemi vidí svého tatínka i s jeho gesty a dikcí. Holešovický rodák odpovídal prý Vacátkovi také povahou. Přísný, spravedlivý, dnešním žargonem workoholik, snažící se neřešit případ z kanceláře, ale chodit do terénu osobně. Puntičkář a milovník kulečníku.

"Byl to takový vysoký statný pán, velice přísný na své podřízené, ale přitom nesmírně spravedlivý. Žil jako všichni ostatní, chodil na kartičky, hrával kulečník," popisoval jej bývalý podřízený Josef Lebeda.

V proslulých Hříšných lidech města pražského z šedesátých let provádí režisér Jiří Sequens své diváky případy prvorepublikové "mordparty" kriminálního rady Karla Vacátka. Po třinácti padesátiminutových černobílých dílech vznikly ve stejném obsazení - již v barevném provedení - další čtyři celovečerní filmy (1970 - 1971): Pěnička a Paraplíčko, Partie krásného dragouna, Vražda v hotelu Excelsior a Smrt černého krále.

Kdo byli skuteční členové mordparty?

Slavný kriminalista ovšem nepracoval sám. V seriálu jsou jeho nejznámějšími pomocníky detektivové Bouše, Mrázek a Brůžek. Inspektor Bouše (Josef Vinklář) byl ve skutečnosti Františkem Dlaskem (1889-1957), inspektor Mrázek (František Filipovský) představoval detektiva Jiřího Tučka (1891-1969), mimochodem rovněž majitele čtyřnohého přítele, předlohou detektiva Brůžka (Josef Bláha) byl inspektor Petr Salač (1897-1945), pozdější aktivní odbojář, zatčený v roce 1942 gestapem kvůli vydávání krycích dokladů pro uprchlíky a uvězněný v koncentračním táboře. Zemřel pouhý měsíc před koncem války při pochodu smrti z Oranienburgu do Sachsenhausenu. Tuček s Dlaskem válku přežili, po změně politického systému v osmačtyřicátém roce však svou službu u policie ukončili.

Trojice Tuček, Dlask a Salač tvořila tak zvanou Kapsářskou brigádu - známý postrach nenechavých pražských zlodějíčků, oceňovanou prý i samotným Scotland Yardem. Kromě nich s Vaňáskem pracovali ještě třeba méně známí Jan Macek, Alfréd Suchý či Zdeněk Borkovec.

Tělo Otýlie Vranské | zdroj: Profimedia

A skutečné případy pana rady? Pomníkem – tedy nevyřešeným případem – jinak velmi úspěšné Vaňáskovy kariéry se stala vražda dvaadvacetileté prostitutky Otýlie Vranské, patřící dodnes mezi nejznámější případy české kriminalistiky. Na nádraží v Bratislavě a v Košicích byly 2. září 1933 nalezeny dva kufry s částmi lidského těla. Zjistilo se, že zavazadla den předtím kdosi odeslal z Prahy - jedno z Masarykova, druhé z Wilsonova nádraží. Během - bohužel neúspěšného - vyšetřování obdržela policie na pět tisíc většinou anonymních dopisů a informací. Mimo jiné byl takto obviněn známý pražský chirurg, přátelící se s prezidentem Masarykem. Poslední anonym dorazil v roce 1966, tedy třiatřicet let po spáchaném zločinu. Otýliin vrah nebyl nikdy dopaden.

Nejzajímavější případy policejního rady 

Zajímavé informace o radovi Vaňáskovi i jeho spolupracovnících nalezne případný zájemce v knize Blanky Kovaříkové Rada Vacátko a jeho hříšní lidé (nakladatelství Brána, 2007/2016) nebo z téhož nakladatelství Zločin a vášně za rady Vacátka (Blanka Kovaříková, Miloš Vaněček, 2012).

Do několika skutečných případů pražského policejního rady (Bílý jed, Smrt oznámila kukačka, Smrt na inzerát) se můžete zaposlouchat v seriálu Historie českého zločinu, mapujícím nejzajímavější případy české kriminalistiky, který vysílá Český rozhlas-Dvojka od loňského roku.

Bílý jed představuje případ z r. 1937, kdy byla před pražským Borůvkovým sanatoriem (v němž později zemřel Jan Palach a farář Toufar) nalezena mrtvá dívka, předávkovaná kokainem. Román Karavana mraků od jejího podezřelého milence, spisovatele Václava Petříka, pojednával právě o "bílém moru". Smrt oznámila kukačka řeší vraždu hodináře a jeho manželky.

Smrt na inzerát se zabývá kauzou z roku 1928, kdy byl ve svém bytě nalezen mrtvý důchodce Neumann. Vaňásek s Knotkem z vraždy surově ubitého muže, který sliboval zájemkyním o seznámení finanční zajištění, usvědčili Marii Volfovou. Ta zřejmě měla na svědomí i vraždu cukráře Pekelského. Očekávaný trest smrti změnil prezident Masaryk na doživotí. V roce 1953 byla Volfová - poněkud kuriózně - propuštěna po vhodně formulované žádosti o milost: "Čin jsem spáchala pod vlivem tehdejšího buržoazního režimu a po propuštění se chci ze všech sil zúčastnit budování nové socialistické společnosti."