Podivné jméno, řekne si asi leckdo. Ve skutečnosti jde o zkomoleninu německého jména Günther. Šumavský poustevník totiž pocházel z durynských šlechtických kruhů, spřízněných údajně se samotným císařem Jindřichem II. O jeho životě před vstupem do kláštera mnoho nevíme, neznámý však rozhodně nebyl. Obšírné zmínky o Vintířovi najdeme v dílech hildesheimského kanovníka Wolfhera i řezenského mnicha Arnolda z 11. století, kteří se s naším světcem setkali i osobně. 

Günther-Vintíř (asi 955 až 1045), narozený kolem roku 955, patřil mezi předky staré rodové šlechty z Käfernburg-Schwarzburgu. Jako jiní urození té doby byl cvičen ve zbrani, dobyl si potřebných zásluh a zastával vysoké úřady. Byl ovšem "illiteratus", neuměl tedy číst ani psát, což ovšem tehdy nebylo neobvyklé ani u císařského dvora. Zato velmi dobře ovládal slovanský jazyk.

Dík příbuzenským vztahům s císařem se dostal i do přízně panovníků uherských, to když se za uherského krále Štěpána provdala císařova sestra Gisela. Vintíř zde býval hostem, a dokonce prý Štěpána pohnul k založení kláštera Bakonybel. Znal se ovšem i s českými Přemyslovci Jaromírem a Oldřichem, přičemž Oldřichův syn Břetislav měl být navíc jeho kmotřencem.

Životní obrat

Vzájemné přátelství snad vzniklo již v době Oldřichova pobytu na řezenském dvoře, kde se ještě coby světský velmož pohyboval i Vintíř. Tradičně známý je pak světcův příspěvek k Oldřichovu omilostnění při věznění v Říši. Jak vidno, budoucí poustevník byl skutečně významným mužem.

Ve zralém věku se ovšem úspěšný šlechtic rozhodne pro životní změnu a stává se mnichem. Zbaví se majetku a v padesáti letech vstupuje do benediktinského kláštera Niederaltaich (Dolní Altaich) na německé straně Šumavy, který již v 8. století založil při dunajském břehu bavorský vévoda Odilo.

S významným klášterem, kolonizujícím šumavské pralesní končiny, měly české země čilé styky, jak dokládá např. zasvěcení starobylého kostelíka "Na Mouřenci" (Mouřenec- Mauricius-Mořic) u Annína. Tento neobvyklý světec byl i patronem niederaltaišským. Také do českého kláštera Ostrov u Davle přišli první řeholníci spolu s opatem Lambertem, žákem svatého Gotharda z Niederaltaichu, právě odtud.

Klíčové setkání

Opata Gotharda (960 až 1038), později svatořečeného niederaltaišského reformátora, obdivoval i Vintíř. Právě on měl na našeho poustevníka velký vliv, a setkání s ním se pro Vintíře stalo klíčovým. Již ne nejmladší šlechtic se svěřuje pod Gothardovo vedení, ovšem zpočátku má dost velké problémy se změnou životního stylu. Zbaví se sice majetku, ale ztráta rozhodování mu už činí potíže. Nakonec mu Gothard musí dát na výběr - přestane si nárokovat výhody nebo natrvalo odloží řeholní roucho. Vintíř volí první možnost. 

Odchází do poustevny na nedalekou horu Ranzingerberg, posléze hledá samotu v místech dnešního Rinchnachu. Natolik odlehlou, že následující zimu zde málem zahyne. Když přichází několik dalších bratří, stává se z Rinchnachu samostatný malý klášter. Mniši tvrdě pracují, mýtí prales a kolonizují odlehlé oblasti.

Po letech opouští Vintíř roku 1040 i zdejší hvozdy a míří na sever k českým hranicím. Jeho stopy můžeme nalézt na skalnatém hřebeni kopce Líšná u Rabí nad údolím Otavy - zbytek kostelíka Všech svatých a Vintířovu studánku. Nejznámějším místem světcova pobytu je však bezesporu vrch Březník u Dobré Vody u Hartmanic. Tady si nedaleko pramene buduje někdejší šlechtic další poustevnu, aby v ní nakonec ukončil své pozemské putování.

Dnes se na Vintířově skále v tisícimetrové výšce vypíná železný kříž, pod skalou pak příchozí nalezne malou kapličku. Pochází teprve z roku 1992, kdy byla znovu vybudována zdejšími obyvateli a členy Vintířova spolku v bavorském Rinchnachu. Původní dřevěná byla totiž armádou vyhozena do povětří v padesátých letech.

V Dobré Vodě je samozřejmě také Vintířova studánka s léčivou vodou, pro kterou si poutníci dodnes přijíždějí. Chrám sv. Vintíře, jediný tohoto zasvěcení, uchovává v interiéru unikátní skleněný oltář, ozdobený pětatřiceti postavami českých i německých světců.

Ze skla je i zdejší betlém, křížová cesta a socha svatého patrona. Dílo vytvořila sklářka Vladěna Tesařová ze Zbraslavi, která nalezla svůj druhý domov právě v Dobré Vodě. Kostel byl po letech užívání vojskem coby stáj a skladiště roku 1995 obnoven a znovuvysvěcen k 950. výročí úmrtí blahoslaveného poustevníka.

Smrt světce

Vintíř, jehož smrt zaznamenávají některé soudobé kroniky, umírá 9. října roku 1045 ve věku neuvěřitelných devadesáti let. Pověst praví, že jej nedlouho před smrtí navštívil kníže Břetislav, lovící tehdy ve zdejších lesích.

Podle kmotrova přání nechal starce pohřbít v Břevnově, nejstarším mužském klášteře v Čechách, k němuž Vintíře vázaly silné vazby. Nejenže se zasloužil o rozvoj kontaktů mezi tímto klášterem a bavorským Niederaltaichem, ale také Meginhard, bývalý Vintířův spolubratr z Niederaltaichu a budovatel nových kamenných klášterních staveb, byl v Břevnově opatem.

Vintířovy ostatky byly uloženy na čestném místě klášterního chrámu, aby se následně staly cílem mnohých poutníků. Mohutný náhrobník se světcovou fiktivní podobou, vsazený do vnější kostelní zdi, upoutá oko příchozího i dnes. Uvnitř kostela je na bočním oltáři umístěn Brandlův působivý obraz "Poslední přijímání poustevníka Vintíře", další upomínka na svatého poustevníka se nachází na stropě zdejšího Tereziánského sálu. Jde o fresku, zobrazující tzv. zázrak s pávem.

Podle legendy se při jedné z misijních cest zastavil Vintíř u uherského krále. Štěpán nechal vystrojit hostinu a předložil světci pečeného páva. Poustevník jej ovšem kvůli svému postu jíst nemohl, nechtěl však panovníka urazit. Poprosil tedy Boha o pomoc – a páv se zvedl a odletěl.

On totiž Vintíř nebyl jen pouhým mnichem a poustevníkem, ale občas také - diplomatem. Není divu, vždyť se kdysi pohyboval v nejvyšších šlechtických kruzích. Jeho služeb užíval i "kmotřenec" kníže Břetislav, třeba zrovna k urovnání vztahů s císařem Jindřichem III.

O urovnání nejen česko-německých vztahů se ostatně Vintíř snažil během svého života často. Jistě by byl potěšen, že právě v Dobré Vodě, místě jeho posledního pobytu, se dnes snaží o totéž. Vedle kostela obklopeného hřbitovem se starými německými kříži poutník nalezne muzeum zdejšího rodáka dr. Šimona Adlera, židovského rabína a historika, umučeného v Osvětimi. A z rozpadlé fary je Dům sv. Vintíře, sloužící ke společnému česko-německému setkávání pod patronací šumavského poustevníka.