Proč právě jeho? Jan Kříženecký (1868 až 1921) se narodil 20. března roku 1868 na pražském Novém Městě coby čtvrtý potomek do rodiny magistrátního úředníka Norberta. Maminka pocházela ze Splitu, kam se otec Norbert dostal spolu s armádou, jejíž řady byl po účasti v revolučních bouřích roku 1848 nucen nedobrovolně rozšířit. V chorvatském Zadaru se oženil s Giovannou Enricou, po tatínkovi české, po matce neapolské krve.

V Zadaru také přišel na svět Rudolf, Janův starší bratr a známý český architekt, mj. autor nemocničního areálu Ústavu pro matku a dítě v pražském Podolí.

Rodina se později stěhuje do Prahy, která se tak stane domovem Janovi, budoucímu tvůrci prvních českých filmů. Zpočátku tomu ovšem nic nenasvědčuje. Po studiích na reálce se mladík po vzoru staršího Rudolfa zapisuje na techniku. Úplně nadšený ale není, zvláště s dynamikou a statistikou má problémy. V pátém ročníku tak opouští školu bez akademického titulu.

Klíčová návštěva restaurace

Z Jana se stává úředník, přesněji revident stavebního úřadu města Prahy, což věru nezní příliš dobrodružně. Kdesi v hloubi však dřímá umělecká duše, a mladý muž se začne věnovat fotografování. Sice pouze amatérsky, nicméně jeho díla jsou oceňována, třeba na výstavě fotoamatérů roku 1897.

Je členem Klubu fotografů amatérů, a navíc pověřen městským archívem, aby před plánovanou asanací zdokumentoval cenné historické stavby a pražské ulice. Jan tak postupně pořizuje na čtyři tisíce snímků staré Prahy.

Od fotografie je to už jen krůček k filmu. S trochou nadsázky by se dalo říci, že klíčovým zážitkem byla Kříženeckého návštěva restaurace. Koncem roku 1896 je totiž obecenstvu v Hotelu de Saxe v Hybernské ulici předvedena úžasná novinka, tedy filmové ukázky z dílny bratří Lumièrů. Nutno ovšem dodat, že první promítání se v českých zemích konalo o něco dříve, 15. července téhož roku. A kde jinde, než v Karlových Varech.

Bratři August a Louis Lumiérové experimentovali s filmem ve Francii už od počátku devadesátých let. První veřejné představení se uskutečnilo jen o rok dříve než pražské, 28. prosince 1895 v pařížském Grand Café. Zahajoval je pětačtyřicetisekundový film s nepříliš lákavým názvem - Dělníci odcházející z Lumièrovy továrny (klasický Příjezd vlaku do stanice La Ciotat se promítal teprve v lednu následujícího roku).

Filmy vyvolával ve vaně, sušil je na pavlači

Jan je filmařinou uchvácen a pouští se do zkoumání tajů kinematografické techniky. Nejprve pouze teoreticky dle zahraničních článků. Roku 1898 zakoupí spolu s dalším nadšencem, přítelem ze studií Josefem F. Pokorným (za štědrého finančního přispění jeho otce továrníka) Lumiérův "Cinématographe" plus šest kotoučů neexponovaného filmu. První české filmy mohou spatřit světlo světa.

Zpočátku ovšem kratičké a pouze dokumentární. Negativy zasílá Kříženecký nejprve do francouzského Lyonu, později je schopen samostatné práce, tedy přesněji řečeno vyvolává filmy ve vaně a suší ve větru na pavlači.

Roku 1898 hostí pražská Stromovka Výstavu architektury a inženýrství. Jan Kříženecký se podílí na přípravě, a právě zde nalézá vhodný prostor pro prezentaci svých filmových děl. Dojde k tomu v tzv. Českém kinematografu, jednoduché dřevěné boudě pro sto padesát diváků, s plátnem na dřevěné konstrukci a malou oplechovanou projekční kabinou.

Promítání pod širým nebem začíná okolo deváté hodiny večerní, vstup je bezplatný. Diváci mohou shlédnout dílka jako Polední výstřel z děla na baště sv. Tomáše, Svatojanská pouť v česko-slovanské vesnici či záběry z Výstaviště.

Ovšem nezůstává jen při tom. Další dokumenty následují – Výjezd parní stříkačky k ohni, Rychlovlak v Podbabí, Cvičení s kuželi Sokola malostranského či populární Výjev z lázní žofínských, těšící se zvláštní oblibě kvůli skokům plavců do Vltavy.

První české hrané filmy

Kromě kinematografu, Maroldova panoramatu či Křižíkovy fontány přitahovaly návštěvníky výstavy i "lety balonové" a "pravá indiánská vesnice". Mezi umělci pak došla zvláštní obliby kuriózní krčma U Nesmysla se zrcadlově psanými nápisy, věží zakončenou drátěnou klenbou ve tvaru myší pasti a plastikami nejrůznějších příšer.

Tento hostinec poskytl kulisu jednomu z prvních Kříženeckého hraných filmů - Výstavnímu párkaři a lepiči plakátů. Lepič v podání Kříženeckého švagra Ferdinanda Gýry lepí na stěnu "Nesmysla" plakát na Český kinematograf. Vylije lepidlo do nádoby s uzeninami párkaře Josefa Švába-Malostranského, načež následuje oblíbená pranice všech kolemjdoucích.

Téhož roku natočí Kříženecký ještě další dva hrané snímky - Dostaveníčko ve mlýnici a Smích a pláč, všechny o jednotné délce jedné minuty. Hlavní role – Josef Šváb-Malostranský (1860 -1932), vyučený pekař, později knihkupec a vydavatel, oblíbený bavič a ochotník, který se Kříženeckému sám přihlásil, když hledal herce do svých filmů.

V nastoupené herecké kariéře pokračoval až do konce svého života, a natočil ještě nemalý počet snímků. Zlaté srdéčko, Sen pátera Ondřeje, Kantor Ideál, Vdavky Nanynky Kulichovy, Dobrý voják Švejk a mnoho dalších. Občas byl i scénáristou, režisérem či autorem námětu. Role dostával menší, zato výrazné a humorně laděné. V Mostecké ulici vlastnil v domě U Šteiniců malý krámek, který po něm zdědil syn Josef, za války popravený nacisty.

Náskok české kinematografie zhatil nedostatek peněz

Avšak zpět ke kinematografu. Ten se na holešovické Výstaviště vrací ještě roku 1908 při Jubilejní výstavě obchodní a živnostenské komory. O dva roky později zřizuje Kříženecký na Výstavě ovocnicko-zahradnické v Královské oboře Grand Royal Bio de Prague. Výtěžek je však nevelký a filmový průkopník se na léta zadluží.

Kino Louvre, Kříženeckým vedené od roku1912, padne později za oběť 1. světové válce. Zde Jan působí coby ředitel a promítač zároveň, to vše ve svém volném čase a po pracovní době. Následně dohlíží na technické vybavení nového biografu Elektra, dnes Světozoru na rohu Vodičkovy ulice a Václavského náměstí. V něm nakonec řediteluje až do konce života, který nastává v třiapadesáti letech 9. února roku 1921 následkem choroby po dávném úrazu při fotografování.

Slibný náskok, který právě díky Janu Kříženeckému česká kinematografie získala, byl bohužel ztracen kvůli nepříznivým finančním poměrům i nedostatku vlivných sponzorů. S rychlým světovým vývojem náš tehdejší film krok neudržel a načas zaostal umělecky i technicky. Další hvězdné časy měly teprve přijít.