Prof. ThDr. Josef Jaroslav kardinál Beran (1888 až 1969), arcibiskup pražský a primas český, se narodil 29. prosince 1888 do učitelské rodiny v Plzni. Po maturitě odchází na bohoslovecká studia do Říma, kde je roku 1911 vysvěcen na kněze, o rok později zde získává doktorát z teologie.

Po návratu z kosmopolitního Věčného města pak působí v letech 1912 až 1917 nejprve coby kaplan (Chyše u Žlutic, Prosenice, pražský Prosek), poté jako učitel a katecheta v ústavu sv. Anny. Stává se ředitelem škol Kongregace chudých školských sester de Notre Dame ("noterdamek"), zaměřujících se na výuku a výchovu dětí, a od roku 1932 má na starost formaci budoucích kněží – je ustanoven rektorem pražského kněžského semináře.

V rukou nacistů

V době okupace se o oblíbeného kněze, neskrývajícího odpor k nacismu, počne intenzivně zajímat gestapo. Po zakázané české bohoslužbě v Praze - Dejvicích 6. června 1942 (říšský protektor Heydrich zemřel na následky atentátu jen o dva dny dříve) si pro něj přijdou přímo do kostela.

Domovní prohlídku následuje tvrdý výslech v obávané Pečkárně, a Josef Beran se pomalu připravuje na popravu. Místo toho je převezen do Terezína. Tady jej přidělí k úpravě trati, spolu s židovskými spoluvězni rozbíjí na štěrk lomový kámen.

Následuje koncentrační tábor Dachau, kam Beran přijíždí 4. září téhož roku. Jako politického vězně č. 35844 jej zařadí na kněžský blok. Kromě něj se v Dachau nachází na tři tisíce dalších duchovních z dvaačtyřiceti národů. Křesťané všech možných vyznání, socialisté, liberálové, komunisté, spojeni utrpením i společným nepřítelem, udržují solidaritu napříč stranami i konfesemi a vytvářejí přátelství, která by za jiných okolností nevznikla.

Beran koncentrační tábor přežil, přestože se zde nakazil tyfem. Pamětníci vzpomínají na jeho statečnost i obětavost, snahu dodávat odvahu ostatním. Jako strážce zeleninového skladiště se otáčel zády, aby příchozí měli možnost odnést si trochu brambor.

Po více než rok vystavoval denně o 250 lístků na chleba navíc pro tzv. uzavřený blok. Kdo ví, kolik lidí se dožilo konce války právě díky tomu! Osvobození Dachau americkou armádou 29. dubna 1945 se nakonec dočkal i budoucí český arcibiskup.

Kardinál Beran | zdroj: Repro Katolický týdeník Církev měla po válce ve společnosti vysoký morální kredit. Duchovní se účastnili odboje, byli perzekuováni, vězněni, přes sedmdesát českých kněží zahynulo při popravách či v koncentračních táborech.

Malý doušek svobody

Těžkými zkouškami prověřený Josef Beran se stává na sklonku roku 1946 novým mužem v čele církve, v pořadí již 33. arcibiskupem pražským. Snaží o celkové usmíření i obnovu válkou zdecimovaných křesťanských hodnot. Zapojuje se do veřejného života, a stává se tak trochu "celebritou", oblíbenou mezi křesťany i nevěřícími.

Nabytá svoboda však nevydrží dlouho. Přichází Vítězný únor a komunisté snaží získat kontrolu i nad církví. Arcibiskup se odmítá podřídit další nastupující totalitě, vzdoruje i snahám o vytvoření tzv."národní církve", řízené kolaborujícími duchovními.

Exkomunikuje katolického kněze Josefa Plojhara, přijímajícího přes přísný zákaz ministerský post v komunistické vládě. Nastává doba církevních monstrprocesů, zatýkání duchovních i laiků a likvidace řeholních řádů.

Beran se nesmí oficiálně zúčastnit pohřbu Edvarda Beneše, vykoná tedy aspoň smuteční obřad nad Benešovou rakví v Sezimově Ústí, načež je vyloučen z řad Svazu osvobozených politických vězňů.

Pod nelidskou "ochranou" tajné policie

Na slavnost Božího Těla 19. 6. 1949 slouží arcibiskup mši v katedrále sv. Víta. Vchody obsazuje policie, která vrací příchozí pod záminkou, že katedrála je zaplněna. Přístup ke Hradu kontrolují hlídky SNB, vpouštějící pouze účastníky plánované provokace, označené barevnými špendlíky v klopě. Chrámový interiér je obsazen příslušníky Lidových milicí a StB v civilu, údajnými pobouřenými věřícími.

Vyzbrojeni holemi a deštníky, spustí při arcibiskupově kázání mohutný křik a pískot, tlučou holemi o kostelní lavice i do podlahy. Když varhaník spustí svatováclavský chorál a hymnu, přehluší je Internacionálou. Nakonec musí Beran odejít. V Arcibiskupském paláci už na něj čeká tajná policie, od nynějška "pečující o jeho bezpečnost". StB se zmocní i arcibiskupské pečeti, kterou pak užívá na podvržených dopisech.

Počínajíc tímto dnem začíná Josefu Beranovi těžká doba čtrnáctileté internace – nejprve v Arcibiskupském paláci, později na různých místech republiky (Roželov na Rožmitálsku, Růžodol, Myštěves u Nového Bydžova, Paběnice u Čáslavi, Mukařov u Prahy, Radvanov).

V přísné izolaci a v podmínkách podobných vězeňskému režimu neví arcibiskup, kde se nachází, jak bude dlouho vězněn, chystá-li se proces, nemá žádné spojení se světem ani s rodinou. Nelegální internace je komunistickou propagandou vydávána navenek za dobrovolný projev podivínství církevního představitele.

Místa se mění, stejná zůstává odlehlost internačního objektu. Mimo obec, trvale uzavřená  zamřížovaná okna, skla zatřená bílou barvou, ohrazený malý prostor pro denní hodinový pobyt venku, hlídky StB se psy.

Arcibiskup je odposloucháván, fotografován, dokonce sledován špehýrkami ve zdech. Tajná policie touží po kompromitujících materiálech, a tak po určitou dobu dokonce přidává Beranovi a řeholní sestře, která o něj pečuje, do nápojů a jídla afrodisiaka. Akce ovšem končí neúspěšně, navíc je příslušník StB, filmující tajně na přistaveném žebříku, arcibiskupem odhalen.

Muž obávaný i po smrti

Teprve počátkem šedesátých let se začíná mluvit o udělení milosti, ačkoliv pražský metropolita ve skutečnosti nikdy pravomocně souzen nebyl. Podmínky se lehce uvolňují, nicméně Beran nadále nesmí vykonávat svůj úřad a má zakázáno zdržovat se v Praze.

V roce 1965 papež Pavel VI. uděluje Josefu Beranovi kardinálskou hodnost. Po dlouhých vyjednáváních povolí vláda arcibiskupovi účast na slavnostním jmenování, vrátit se z Říma už ale nesmí. Jeho odjezd komunistická média navíc vydávají za výslovně vyžádanou emigraci.

Nový kardinál ovšem působí potíže i ze zahraničí. Hovoří do rozhlasu, zakládá České náboženské středisko Velehrad, zasazuje se o vydávání knih a časopisů pro krajany. Jeho poslední rozhlasový projev zazní z Vatikánského rozhlasu po upálení Jana Palacha. Srpnem 1968 končí naděje na změnu poměrů. Těžce nemocný Josef Beran si přeje zemřít ve své vlasti, není mu to však dovoleno. 17. května 1969 umírá na rakovinu plic v římském Nepomucenu.

Vrátit se domů nesmí ani po smrti. Československá vláda se obává silných nepokojů a odmítá přijmout kardinálovo tělo. Papež Pavel VI. tedy - zcela netradičně - rozhodne o Beranově pohřbu v kryptě Svatopetrského dómu. Jako jediný Čech zde odpočívá vedle jednadevadesáti papežů a svatého Petra.

Roku 1991 byl Josef Beran vyznamenán řádem T. G. Masaryka I. třídy in memoriam. A o sedm let později byl zahájen proces jeho blahořečení.