Anarchokapitalista Urza před časem vzbudil pozornost tím, že mu lidé na Startovači přispěli na jeho knihu o anarchokapitalismu více než 2,7 milionu korun. Urza říká, že anarchokapitalismus je myšlenkový směr založený na soukromém vlastnictví, svobodě, dobrovolných směnách a volném trhu, v důsledku čehož odmítá stát coby agresora. To hlavní, na co se Urza soustředí, je tedy společnost, ve které by stát neexistoval.

Co mu na státu tolik vadí, stručně vysvětlil v jednom textu: "V současné společnosti existuje jeden typ organizací, které značně odporují anarchokapitalistickým principům. Jsou to státy. Ty svou neúctou k vlastnickým právům jednotlivců, která hrubě porušují –zákony upravujícími, jak si kdo může postavit vlastní dům na vlastním pozemku počínaje, výběrem daní konče– bez ustání den za dnem více a více, šlapou po jejich svobodě. Z tohoto důvodu vnímají anarchokapitalisté státy jako kořen většiny současného zla".

Zdá se, že pro stát Urza nemá žádné pochopení. Odporuje totiž anarchokapitalistickým principům a přes ty nejede vlak. Urza odmítá násilí, a právě stát člověka nutí k celé řadě věcí násilím či pod jeho pohrůžkou. Aby stát mohl prohlásit za zbytný, snaží se dokázat, že funkce, které vykonává, je možné naplnit i bez něj, a to prostřednictvím volného trhu.

Anarchie jako vrcholné vyjádření kapitalismu

Urza má problém se samotnými principy, na kterých je stát založený, z toho důvodu pro něj nemá smysl stát nějakým způsobem reformovat. Špatná je podle něho už sama jeho podstata založená na násilí. Uznává jediné řešení, kterým je nahrazení státu volným trhem, o němž se domnívá, že by lidské potřeby mohl zajišťovat lépe.

Netřeba s Urzou polemizovat, že uspořádání společnosti, ve kterém dominují státy, je jediné možné. Že to celé může fungovat i jinak, o to není nutné se přít. Potíž je v tom, že stejně jako státní zřízení má své výhody a nevýhody, má je i společenské nastavení, o kterém hovoří Urza. Ten se však jeho negativa snaží zakrýt či upozadit s poukazem na to, že se to všechno nějak udělá, a i když místy přiznává, že mohou nastat problémy, mávne nad nimi rukou s tím, že stát je má přece také.

Takže společnost, ve které vše určuje volný trh, mu stále přijde jako ráj ve srovnání se zlem, které představuje stát. Je tomu jednoduše proto, že si na piedestal postavil konkrétní principy, v první řadě nedotknutelnost soukromého vlastnictví a podle nich posuzuje vše ostatní. Volný trh je pak pro něj všeorganizujícím a všeprostupujícím zákonem, který směřuje k jakési ideální harmonii, v níž neexistuje žádná nespravedlnost, pouze svoboda jednotlivců. 

Zajímavé je srovnat, co říká Urza, s tím, co tvrdí anarchisté z Anarchistické federace, kteří ho podrobují nelítostné kritice. Ti pro změnu zdůrazňují, že stát "již ze své historické podstaty slouží především privilegované menšině k ochraně jejího bohatství a zájmů". Jde tedy o pravý opak toho, co tvrdí Urza. Tam, kde on státu vyčítá, že narušuje soukromá vlastnická práva, anarchisté mají za to, že chrání bohatství privilegované menšiny.

Anarchisté se proto rozčilují, že "anarchokapitalismus je prostě blbost už z etymologického hlediska. Je to něco jako suchovoda". Urza naopak kapitalismus považuje za vrcholné vyjádření anarchie a anarchii za vrcholné vyjádření kapitalismu, kdy jedno bez druhého nemůže existovat. To se ale anarchistům nelíbí, protože za základ anarchie považují odmítnutí autority na základě kolektivního řízení společnosti a v základu kapitalismu vidí právě autoritu odvozenou ze soukromého vlastnictví a námezdní práce.

Můj anarchismus, můj 

Na jedné straně tak Urza anarchii ztotožňuje s kapitalismem, na straně druhé anarchisté z Anarchistické federace se až trochu dotčeně ozývají, že si anarchokapitalisté s Urzou v čele dovolili s anarchismem operovat a tento pojem jim brát a spojovat ho s kapitalismem. Zaklínají se tím, že anarchismus je hnutím vykořisťovaných, neprivilegovaných a pronásledovaných a hnutím za lidskou důstojnost.

Působí to jako hloupé mávání pojmy, skoro jako když se dva přetahují a křičí: Můj je anarchismus, můj, nedám ti ho, vymysli si něco vlastního. Ve výsledku se ale nelze zbavit dojmu, že je mezi nimi více podobností, než by si chtěli připustit.

Urza si idealizuje volný trh a má pocit, že všechno za něj vyřeší. A většinu potíží, které jsou s neregulovaným trhem spojené, buď odmítá, nebo bagatelizuje: spekulanty tak vnímá pozitivně, protože v časech přebytků pomáhají výrobcům nezkrachovat a v dobách nouze zase dodávají nakupujícím nedostatkové zboží, čímž snižují jeho cenu. O kartelech si zase myslí, že v situaci volného trhu nemohou dlouhodobě existovat, protože se buď rozpadnou, nebo do daného odvětví vstoupí noví hráči.

Hezký marketingový trik 

Anarchisté pro změnu s růžovými brýlemi nahlíží na samosprávu, kdy se každý může podílet na záležitostech, které se ho týkají, buď přímo, nebo prostřednictvím úkolovaných a kdykoli odvolatelných zástupců. Kdo koho ale bude úkolovat? V jak velkých celcích? Jak časově náročné to bude a mají o to lidé vůbec zájem?

Nestane se základním principem samosprávných projektů, které podle anarchistů mají nahradit stát s jeho autoritou, hierarchií a mocí, ještě v mnohem větší míře, než je tomu dnes, manipulace a šíření polopravd a hoaxů?

Stát si v každém případě kritiku zaslouží a je dobré si z té anarchokapitalistické i anarchistické brát to, co může neduhy státu zmírnit. Nemělo by se však zapomínat na to, že stát jako takový se vyvíjel dlouhá staletí a jeho současné podoby, která podléhá veřejné kontrole, byť třeba nedokonalé a místy chatrné, bylo dosaženo na úkor mnohých často až krvavých peripetií a bojů.

Je proto trochu naivní a krátkozraké si myslet, že by se nějaké jiné než státní uspořádání prosadilo a ustálilo bez toho, že by tomu předcházelo turbulentní, chaotické období, které by nebylo vůbec klidné a bezbolestné. A pravděpodobně by nejvíce zasáhlo ne ty, kteří dnes stojí v čele států či bohaté miliardáře, ale ty, kterým anarchisté i anarchokapitalisté chtějí zajistit více svobody, ať už si pod ní představují cokoli.  

Uvažovat o konci státu, jak to dělá Urza, tak může být hezký marketingový trik, kterým k sobě přitahuje pozornost a získává podporovatele, jež mu neváhají přispět na jeho knihu. Pokud by se ale chtěl stát něčím víc než jen módní ikonou, musel by své myšlenky formulovat trochu jinak.