Strana svobodných občanů dala před říjnovými volbami najevo, že se chce také zapojit do přerozdělování hlasů voličů, kteří stále ještě nevědí, komu dají svůj hlas, a váhají mezi více subjekty. Takových lidí, jak upozornila ve svém předvolebním průzkumu společnost Behavio, je asi 50 procent. Velké množství voličů se tak rozhoduje na poslední chvíli a uspět mohou i strany, se kterými se ještě nepočítá. Stačí, když zaujmou a přesvědčí své potenciální voliče, že mají šanci.

O politické strany, které v Poslanecké sněmovně nejsou, ale rádi by v ní byly, není nouze. Od Pirátů, Zelených, Realistů Petra Robejška přes ODA miliardáře Pavla Sehnala, Zemanovu SPO až po hnutí STAN nebo SPD Tomia Okamury, které sice mají své poslance, ale samostatně do dolní komory kandidují poprvé. Svobodní tak mají těžkou konkurenci a jejich šance se zdají mizivé. V první řadě své případné voliče musí přesvědčit, aby k volbám vůbec přišli.

Při pohledu do mapy voličů zmíněné společnosti Behavio zaujme, že 40 procent potenciálních voličů Svobodných váhá, zda k volbám půjde, což je mnohem větší procento než u ostatních stran. U Pirátů to je 28, u TOP 09 17 a u ODS 23 procent. Hlavní úkol Svobodných se zdá být jasný: vyburcovat voliče, aby dorazili k volebním urnám.

Můžeme a nemůžeme 

Aby na sebe předseda Svobodných Petr Mach přitáhl pozornost, rezignoval na svůj mandát poslance Evropského parlamentu. Zdůvodnil to tím, že se chce plně soustředit na domácí politiku a sněmovní volby. Svobodní nejprve vedli kampaň pod heslem "Nemůžeme", ke které se přihlásili až zpětně, a nyní naopak přišli se sloganem "Můžeme".

Ohánějí se tak spoustou prázdných vět bez ohledu na to, zda v nich figuruje "nemůžeme" ("Čím dál více věcí nemůžeme. Žijeme v době zákazů, příkazů a omezení ze strany státu. Je obtížné podnikat, nemůžeme mít kvůli daním vyšší mzdy, je takřka nemožné svobodně žít bez dohledu.") či "můžeme" ("Jsme přesvědčeni, že něco dělat můžeme a že je ten pravý čas. Můžeme volit podle svého přesvědčení. Můžeme společně povolit šrouby. Svobodní nabízejí program s heslem Můžeme být svobodnou zemí.")

Při zběžném pohledu tak není jasné, proč by měl volič, který se rozhoduje například mezi Svobodnými a ODS, dát přednost Machově partaji, u níž nemá jistotu, zda se do sněmovny vůbec dostane, když mu v podstatě nabízí něco dost podobného. Petr Mach tvrdí, že Svobodní chtějí, aby ve sněmovně byly konečně zastoupené myšlenky "svobody, skutečné demokracie, úsporného státu a respektu vůči jeho občanům". Opět fráze a vyprázdněné pojmy. Chce se dodat: A co tam máte dál?

Možná by ta hesla a velká slova zněla jinak, kdyby si za nimi člověk mohl představit něco konkrétního, o co Svobodní usilují a co se jim povedlo. Jejich největším úspěchem byl výsledek v evropských volbách v roce 2014, ve kterých získali 5,24 procenta hlasů. Svobodným a jejich europoslanci Machovi se však nepodařilo mandátu využít a být v českém prostředí více vidět.

Rušení úřadů

Mach jako by se ztratil někde na cestě mezi Prahou, Bruselem a Štrasburkem a teprve teď se vynořil s tím, že chce dostat Svobodné do českého parlamentu. Nejvíc se tak blýskl tím, že měl čtrnáct asistentů placených z evropských peněz. Dodejme, že částku na asistenty a expertízy má přitom každý europoslanec stejnou, takže nejde o to, že čím více asistentů, tím více peněz vysosaných z eráru.

Machovi se ale za celé tři roky v Bruselu nepodařilo tuhle okolnost přebít a přitáhnout k sobě pozornost ještě v nějaké jiné otázce. Možná i to vysvětluje skutečnost, proč se nyní rozhodl svého mandátu vzdát a nedělat sněmovní kampaň na úkor práce, kterou by měl odvádět v Bruselu. Když se Machovi nepodařilo na sebe upozornit svou prací v Evropském parlamentu, proč to tedy nezkusit tím, že se své práce naopak vzdá?

Tím hlavním, v čem se Svobodní mohou odlišit od ostatních politických stran, je to, že jdou mnohem dále ve snaze zásadně omezit státní přerozdělování a zeštíhlit stát. Už jen jejich návrh zrušit 36 úřadů je známkou toho, že se s tím moc nemazlí. Skončil by tak například Energetický regulační úřad, Grantová agentura České republiky či Kancelář veřejného ochránce práv. Zrušení by neušla ani Správa státních hmotných rezerv, Státní fond kinematografie, Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže či Státní úřad inspekce práce.

Svobodní by rádi seškrtali a zrušili, co jde. Nezapřou v sobě libertariány, kteří by stát nejraději osekali na minimum a ponechali jen jeho základní funkce. Nyní se ohánějí tím, že by zrušením úřadů výdaje státu snížili o 50 miliard korun ročně. Zároveň voliče lákají na celkové úspory na výdajové stránce rozpočtu ve výši nejméně 97 miliard korun.

Před sněmovními volbami rovněž avizují, že zvýší slevu na poplatníka u daně z příjmu o tisíc korun měsíčně. Ve svém dlouhodobém programu dokonce mají, že chtějí zrušit daň z příjmu pro zaměstnance i živnostníky jako takovou. Podle Svobodných je to "daň nejzkaženější mnoha výjimkami".

Svoboda v džungli

Také co se týče důchodového systému a zdravotního pojištění, návrhy Svobodných směřují k tomu, aby se co nejvíce snížil balík peněz, které protékají přes systémy veřejného pojištění. Chtějí důchodovou reformu, která by snížila povinné platby do průběžného systému a vedla k jeho zeštíhlení. Průběžný systém by zůstal zachován, ale bylo by v něm mnohem méně prostředků a stát by každému vyplácel důchod úměrně jeho příspěvkům.

Něco podobného Svobodní navrhují u zdravotního pojištění. Nelíbí se jim, že dnešní pojištění je závislé na výši příjmu. Nově by chtěli, aby byla možnost výběru mezi vyšším pojistným při nízkých doplatcích u lékaře a nižším pojistným při finanční spoluúčasti.

Svobodní ale narážejí na to, že jejich nápady na ořezávání státních výdajů, rušení daně z příjmu a celé řady úřadů jsou příliš radikální, aby s jejich pomocí oslovili větší množství voličů. Zřejmě si to sami uvědomují, proto teď před volbami staví do popředí jiná témata: zachování české koruny, že zůstaneme bezpečnou zemí bez kvót, kvalitní dopravu či zrušení papírování. To všechno jsou věci, které slibuje více stran, a Svobodní v tom nejsou nijak výjimeční.

Na druhou stranu je to možná dobře. Kdyby dostali možnost realizovat své plány, byla by to docela pěkná divočina. Těžko říct, zda oni sami mají například zmapováno, jaké dopady by mělo zrušení všech jimi navrhovaných 36 úřadů. Jedna věc je totiž diskutovat o jejich smysluplné náplni a snažit se zlepšit jejich fungování a druhá je všechny zrušit.

Pro Svobodné zjevně platí úsloví, že čím méně úřadů, tím lépe. A pokud je úkolem státu, jak Svobodní uvádějí ve svém programu, především zabezpečovat individuální svobodu občanů, tak k tomu zkrátka Státní fond kinematografie asi není třeba. To, že k tomu není potřeba ani Úřad pro ochranu hospodářské soutěže či Státní úřad inspekce práce, jak se domnívá Machova partaj, už však záleží na tom, jak si individuální svobodu představujeme. I v džungli můžeme být svobodní, ovšem jen do té doby, než přijde někdo silnější.