Mám pocit, že společnost tleská siláckým výrokům, říká exministryně Valachová

ROZHOVOR - Magazín autor: Jaroslav Bican

Rozhodně musím odmítnout, že by se sociální demokracie měla stát jakousi hnědnoucí partají, vysvětluje mimo jiné v rozhovoru pro Tiscali.cz bývalá ministryně školství a dvojka na kandidátce ČSSD ve Středočeském kraji Kateřina Valachová.

Kateřina Valachová

Kateřina Valachová,zdroj: Petr Hloušek / Právo / Profimedia

  • V září to byly už dva roky, co jste v sociální demokracii, jaké jsou vaše dojmy z ČSSD? Překvapila vás něčím?

Asi velkou rozmanitostí členů. Já jsem skutečně hodně vnímala pozitivní energii, která v těch lidech je. Vystihují to ostatně tři slova, která má sociální demokracie ve svých kořenech: svoboda, spravedlnost a solidarita. Jsou to všechno pozitivní hodnoty. A z mé zkušenosti jsou členové sociální demokracie především pozitivní lidé. Druhý moment je určitá neochvějnost. To podle mě souvisí s tradicí. Sociální demokracie je tady 140 let a celou dobu zastává v principu stále stejné ideje.

V této zemi strany přicházejí a odcházejí, ale sociální demokracie zůstává. Protože to je ideová strana, nevzniká každou chvíli s jiným názvem za nějakým konkrétním účelem, proti něčemu. To se odráží v tom, kdo jsou její členové. ČSSD sdružuje velké množství lidí všech možných profesí, kteří jsou úspěšní ve svých oborech a kteří myslí velmi pozitivně. Ať jsou to zdravotní sestry, učitelky, ředitelé škol, technici, účetní, školníci, podnikatelé, živnostníci.

  • A negativní zkušenost?

Samozřejmě ani sociální demokracie není selanka. Máme zde jistý specifický stranický život, stranické struktury a způsob utváření vůle, který je velmi často složitý a byrokratický. Pokud se má v sociální demokracii něco rozhodnout, prochází to přes všechny jednotlivé místní organizace, okresní organizace, krajské organizace, Ústřední výkonný výbor a velmi pomalu se formuje finální výsledek. Připadá mi to strašně těžkopádné.

Přiznám se, že tohle mě překvapilo, bylo to pro mě něco úplně nového, ale je to daň za to, že sociální demokracie je demokratická strana a pokud má dvacet tisíc členů, nic lepšího asi vymyslet nejde, než když se jakékoli rozhodnutí utváří, postupně je protáhnout a prodiskutovat přes všechny možné orgány.

To byla část sociální demokracie, která mně doposud zůstala zcela utajena. Musím říct, že obdivuji všechny spolustraníky, kteří jsou v sociální demokracii mnohem, mnohem déle než já a díky své pozitivní energii zvládají i tento aspekt politiky. Ale zase je přitom vidět, že pro většinu není členství věc stranické knížky, nýbrž skutečně životní postoj.

  • Jak v této souvislosti vnímáte vnitrostranické primárky, kdy letos v červnu proběhly poprvé pro sněmovní volby. Není tady trochu rozpor, když popisujete ty pozitivní aspekty a pak se člověk podívá na volební účast v primárkách, která zrovna ve Středočeském kraji, kde kandidujete, byla 32 procent, tedy druhá nejnižší. Nejnižší byla v Moravskoslezském kraji, kde kandiduje váš volební lídr Lubomír Zaorálek. Není to spíš zpráva o tom, že strana je vevnitř unavená, frustrovaná, a ne úplně živá?

Primárky probíhaly v době, kdy ve straně existovalo velké vnitřní napětí. Byla z různých stran snaha toto napětí překonat, byla i snaha překonat napětí silou. Myslím, že výsledkem byla i nízká účast v primárkách. Druhým jevem byla určitá únava ze struktur. To se podle mě přihodí každé větší politické straně.

Nicméně je už asi všem jasné, že cesta primárek a znovuobnovení jasného a přímého dialogu s členskou základnou je správná a koneckonců jediná. Vzhledem k tomu, že se to teď v podstatě udělalo poprvé, určitě to má ještě své nedostatky. To holt musíme překonat a věřím, že příští primárky se budou těšit mnohem větší pozornosti členské základny. Primárky jsou moderní a pozitivní způsob, takže nepochybuji o tom, že se stanou pevnou součástí moderní a pozitivní sociální demokracie.

  • Jste spokojená s tím, jak jsou kandidátky nakonec sestavené? Mluvila jste o aktivních lidech, například velmi výrazná osobnost v Praze předseda spolku Idealisté.cz Radim Hejduk, jehož kampaň na sociálních sítích má velký dopad, je třeba na šestém místě na kandidátce, které není úplně volitelné. Nezasloužily by si některé podobné osobnosti být trochu výš?

Radima Hejduka jsem si samozřejmě všimla. Také jsem si všimla jeho opravdu velmi úspěšné komunikace na sociálních sítích. Myslím si, že představuje takový ten nový sociálně demokratický směr třeba i k jiným voličským skupinám a buďme pozitivní, je dobře, že je šestka na kandidátce. A navíc v tom vidím určitý posun. Je otázka, zda by se něco takového mohlo podařit v minulosti, před předchozími volbami. Především ale není dobře, pokud se jde do voleb s tím, které místo je volitelné a které už ne.

  • Ale to je realita, některá místa nejsou volitelná…

Jistě, ale bylo by fajn, kdyby kandidátka opravdu fungovala jako tým lidí od prvního do posledního místa, kteří se podporují a kteří jdou skutečně na vítězství a na co největší následný programový úspěch strany. Programový úspěch se odvíjí od počtu poslanců, což platí v koalici, ale ve skutečnosti i v opozici. Musím říct, že nemám pocit, že by kandidátky takhle fungovaly, ovšem tohle zase není záležitost jenom sociální demokracie. Úplně stejně to podle mě mají všechny ostatní politické strany.

  • Přesto je to napětí v sociální demokracii cítit?

Má to i pozitivní rozměr. Troufám si říct, že v sociální demokracii je velké množství sociálních demokratů a demokratek, kteří mají zájem na mnohem větším zapojení do aktivního politického života strany, na mnohem rychlejším vyjadřování se k aktuálním politickým tématům, které zrovna třeba hýbají politickou sférou nebo životy lidí v daném čase, a mnohem rychleji, než se to daří přes jednotlivé stranické orgány nebo struktury.

Vnímám velkou poptávku ze strany sociálních demokratů, aby měli větší možnost ovlivňovat rychleji v čase první linii, s jakými tématy jde sociální demokracie do konkrétního společenského problému. Tam si myslím, že je velký potenciál a zase na druhou stranu jsem životní optimistka. Sociální demokracie podle mě takové lidi mezi sebou má, chci zlomyslně říci, že u některých stran o tom pochybuji.

V parlamentu jako štika ve vodě

  • Co se týče Středočeského kraje, kde kandidujete, nemůže na voliče působit negativně, když se podívá na kandidátku a teď vás tam uvidí na druhém místě, bydliště Brno?

Důležité je to, jestli voliči mohou uvěřit a uvěří tomu, že kandidát, který má trvalé bydliště mimo kraj, je skutečně někdo, kdo poctivě už za kraj a jeho problémy bojoval a bude dál úspěšně bojovat. Středočeský kraj je krajem, který na jednu stranu má velkou radost, velké množství dětí, a to jak narozených ve Středočeském kraji, tak sem přistěhovaných. Na druhou stranu je to samozřejmě starost pro všechny starosty obcí, měst, kterých je tady mimořádné množství.

Proto je zde silné a velké téma škol, udržení škol, dostatečné kapacity mateřských a základních škol, kvality vzdělávání, dostupnosti středního a vysokého školství. Domnívám se, že jsem v tomto směru byla velmi aktivní a bez ohledu na to, že jsem neměla poslanecký mandát za Středočeský kraj, za poslední dva roky jsem udělala hodně a jsou to konkrétní věci, na které si mohou Středočeši, zejména mladé rodiny, sáhnout. Mohou si ověřit už teď, do jaké míry jsem schopna nebo nejsem schopna něco prosadit. To je první věc.

Druhá věc, vím, že to tak nemusí třeba všichni vnímat, ale je důležité si uvědomit, že ačkoli jsme voleni za jednotlivé kraje, nakonec jsme všichni v jednom týmu poslanců a poslankyň, kteří hlasují, prosazují a také píší a vymýšlí zákony.

Já jsem především právnička, mám zkušenosti s legislativou. Středočeši si mohou být jisti, že jejich hlas, pokud mi to umožní, bude v parlamentu slyšet, protože jestli opravdu něco umím, je to pohybovat se mezi paragrafy, ovládat je, popisovat, psát a prosazovat. V parlamentu se cítím jako doma, jako štika ve vodě. A je to tedy celostátní věc, to už není otázka krajská, není to otázka komunální. 

  • Ke svému dvouletému členství v sociální demokracii jste napsala text Moje sociální demokracie, kde zmiňujete to, že pravolevý střet ustoupil do pozadí. Píšete, že sociální demokracie musí hledat nové cesty, jak být znovu nejsilnější, velkou stranou. Dá se jednoduše říct, co má ČSSD dělat, aby se pravolevému konfliktu vrátil význam?

Osobně se domnívám, že správná cesta pro sociální demokracii je být mnohem větším, halasnějším, víc slyšícím hlasem mezi jednotlivými politiky, politickými stranami u sociálních práv. Sociální práva nejsou žádné sprosté slovo. Někdy mám pocit, že to je takové dědictví ještě předchozích vlád pana Nečase a pana Kalouska, kdy tady v podstatě každý, kdo chtěl pomoci druhému, slabšímu nebo zranitelnějšímu, ať to byla mladá rodina, zdravotně postižený, seniorka, samoživitelka, byl obviněn, že to nemá v hlavě v pořádku.

Byla bych ráda, kdyby sociální demokracie dokázala dostat sociální práva mezi lidi tak, že právo na důstojnost, na důstojné podmínky v práci, na spravedlivou mzdu, rodinný život, zajištění rodiny, na přístup ke vzdělání, kvalitní vzdělávání dětí, na důstojné zabezpečení ve stáří jsou práva, která má každý člověk.

Možná si toho občané úplně nevšimli třeba v dobách, kdy sociální demokracie byla v opozici, ale já jsem si toho jako občanka všimla, že to byla právě sociální demokracie, která zabránila v minulých dobách, a možná jsme to zapomněli připomenout, zavedení karty sociálních systémů, destrukci podpory pro zdravotně postižené děti, ale také pro zdravotně postižené z hlediska různých průkazů ZTP.

Byli jsme to právě my, kteří skrze ministerstvo práce a sociálních věcí znovuobnovili tuto podporu. Byla to sociální demokracie, která nenechala zničit průběžný důchodový systém, jež je otevřený všem. Byla to sociální demokracie, která udeřila, byť teď v posledním volebním roce, ale udeřila proti agenturnímu zaměstnávání.

Přijde mi, že udělala velký kus práce, ale možná se z veřejné debaty ztratilo to, že to je sociální demokracie, kdo má silný hlas v sociálních právech a že to je záruka toho, že tato práva, která má každý, nebudou jenom na papíře. Myslím si, že jsme jako občané zapomněli na to, co se dělo osm, deset let předtím, než přišla tahle vláda.

  • Zaznívá mnoho kritických hlasů, které sociální demokracii obviňují z toho, že co se týče sociálních práv, není úplně pro všechny, respektive, že u ní najdeme stále větší hnědnoucí tendence. Jak byste někomu vyvrátila to, že sociální demokraté jsou spíše národní socialisté, kdy ministr Chovanec pózuje s flintou a i sociální demokraté používají rétoriku zaměřenou například proti lidem na sociálních dávkách?

Za sebe rozhodně musím odmítnout, že by se snad sociální demokracie měla stát jakousi hnědnoucí partají. Takhle to není a znovu připomínám začátek rozhovoru, kdy si lidé opravdu mohou koneckonců ověřit ve svém okolí, protože znají sociální demokraty právě v profesích, jak jsem jmenovala, jestli to je skutečně sociální demokrat nebo sociální demokratka a jak to je. Sociální demokraté mezi nimi žijí, není to nějakých horních deset tisíc, lidé, kteří by byli schovaní někde na Olympu.

K tomu, co zmiňujete a co se někdy opravdu v médiích objeví a za co je potom třeba sociální demokracie kritizována, bych skoro řekla, že to je celkově na společenskou debatu, nastavit si zrcadlo, jestli do určité míry, a to nejenom od sociální demokracie, ale od všech politických stran, si společnost takové ty silné výroky tak trochu neobjednává. Někdy mám pocit, že tady společnost většinově tleská siláckým výrokům: sebereme všem sociální dávky, jsou to darmožrouti a nebudeme vůbec nikomu pomáhat ani u nás, ani v zahraničí.

To je samozřejmě velmi krátkozraké. Kdyby lidé měli víc informací, a někdy se mi zdá, že informace nemají, přece jenom tempo života je rychlé a informacemi jsme všichni přehlceni, potom by podle mě už moc netleskali politikům, kteří by jim řekli, víte, když mi sebereme ty dávky, víte, že důchod je dávka, že by se všem seniorům sebrali důchody nebo snížili, to, co se dělo za předchozích vlád, nebo víte, mateřská je nějaká moc drahá, to je rovněž dávka, tu také zrušíme.

Takhle to lidé vnímají, ale přitom je mateřská samozřejmě částka, kterou si maminky odvádí napřed jako pojištění, pokud chodí do práce, a potom, když jsou doma se svým dítětem, pobírají mateřskou. Kdyby se to takhle lidem rozklíčovalo, velice rychle by podle mě křičeli, kdepak, kdepak, my to se zrušením dávek úplně vážně nemyslíme.

Jenže společnost tak trochu vyžaduje černobílé zkratky, které potom vedou k hnědnoucím výrokům. Těch se nedopouští ani zdaleka jenom sociální demokracie. Jenže sociální demokracie je jako strana a idea postavena opravdu jako záruka svobody, solidarity a spravedlnosti, takže jakékoliv uhnutí je daleko více nápadné, je vidět a silně zazní.

Takže my musíme naopak stále připomínat, že bez důstojných životních podmínek není žádné svobody. Není to tak populární, ale je třeba to opakovat směrem ke stranám, které se tváří, že přestanou vybírat daně a potom nevím z čeho, zaplatí lidem dostupnou zdravotní péči nebo právě důchody či dostupné a bezplatné školství.

  • Když mluvíme o pravolevém konfliktu, o sociálních právech, daří se tu debatu takto vést i ve školství? Například váš politický oponent Václav Klaus mladší oproti pravolevému konfliktu zdůrazňuje střet kulturní, a i ve školství má tendenci tímto směrem debatu strhávat.

U Klause juniora především musím říct bohužel to, že jsem ho ještě neslyšela nikdy říct jasné řešení, co by tedy opravdu konkrétně udělal a jak by to udělal a jak by to třeba zafinancoval. Co by změnil, aby vzdělávání dětí bylo skutečně kvalitní a úspěšné a aby učitelé měli lepší podmínky.

Proti tomu já jako sociální demokratka nepolitikařím, netahám ideologii do škol a snažila jsem se opravdu dva roky, a myslím si poctivě, přesně ukázat společnosti a ostatním politickým stranám, co je všechno za pokrytectví pod kobercem školství zameteno a že je to zkrátka věc, kterou musíme začít řešit.

Děti nemají stranické knížky, je to naše budoucnost a musíme společně pracovat na tom, aby vzdělání bylo dostupné, kvalitní a bezplatné pro všechny děti, a naopak ho ještě rozvíjet, aby byl dostatek míst ve školních družinách a volnočasových aktivit v rámci školních družin, které nejsou zpoplatněny a které znamenají rozvoj všech dětí a zároveň jsou také vstřícné směrem k rodičům z hlediska slaďování jejich pracovního a rodinného života.

Řekla bych, že sociální demokracie naopak ukazuje cestu práce proti ideologickým zkratkám a politikaření, protože zanadávat si třeba s učiteli, to já rovněž dovedu. Vím, co je žere, mohla bych s nimi brblat, nadávat, ale zvolila jsem složitější cestu. Vím, co je štve a chci to změnit. A to je samozřejmě těžší, ale myslím si, že to je správná cesta.

Stále náročnější úloha učitele

  • Dovedete si představit, jakým směrem by se české školství, vzdělávání mohlo ubírat, kdyby byl Václav Klaus mladší ministrem školství?

Snažím se být férová vůči všem svým politickým oponentům, ale musím říct, že si to radši ani nepředstavuji, protože to si skoro představit nelze. Je to pozoruhodné, ale v podstatě mám pocit, že by to nevedlo vůbec k ničemu. Nestalo by se vůbec nic, akorát by se nepracovalo na tom, že se musí zlepšit podmínky pro učitele a jejich ohodnocení.

Všechna silácká prohlášení, která mnohdy slyším, podle mě pracují jenom s emocemi, které samozřejmě ve školách jsou. Být učitelem je stále náročnější a to bez ohledu na politiku jedné konkrétní vlády. Děti, které máme ve třídách a ve školách, potřebují mnohem víc pozornosti, protože se něco děje ve společnosti, něco se děje v rodinách a čím dál tím víc výchovnou, nebo řekněme socializační funkci opravdu přebírají na svá bedra učitelé, učitelky a škola.

A k tomu je zde množství problémů: není dostatečně zajištěna dětská psychiatrická péče, chybí nám kliničtí logopedové, nemáme dostatečnou sociální práci s rodinami, prevenci. Tohle všechno se samozřejmě promítá do osudů jednotlivých dětí a toho, v jaké kondici jsou. A jak to také všechno dopadá na učitele. Takže ve výsledku zde máme čím dál tím náročnější úlohu učitele, který se dostává pod tlak.

Potom je samozřejmě velmi jednoduché pracovat s takovou emocí, ale myslím si, že je nefér se tvářit, že je možné to změnit nějakým prásknutím proutku, jako že takové děti zmizí ze škol, nevím kam, rodiny se stanou dokonalejšími, rodiče začnou vnímat vzdělávání svých dětí jako hlavní prioritu.

Tohle se nestane. Nic z toho se nestane. Co se ale musí stát, a to dokážou politici, pokud to opravdu myslí vážně, po velké snaze zařídit, aby učitelé byli za svou náročnou práci ohodnoceni. Musíme jim zajistit lepší podmínky a byla bych velmi ráda, kdyby se díky změnám financování škol, které jsme prosadili během dvou let, opravdu významně snížily a zafinancovaly počty dětí ve třídách, protože to je konkrétní věc, kterou by učitelé ocenili.

  • Když se čím dál víc mluví o tom, že vzdělávání by se mělo přizpůsobit tomu, že doba se velmi rychle mění: digitalizace, umělá inteligence atd. a školství by mělo připravovat děti na svět v druhé polovině 21. století, dá se s tím něco dělat, když například Václav Klaus mladší říká, že vlastně vůbec nevíme, co bude, a tím pádem se na to nemůžeme připravovat?

Samozřejmě se na to připravovat musíme. Nemůžeme nedělat vůbec nic, protože to bychom zůstali v Evropě zcela na chvostu a já si tedy představuji to, aby moje, naše děti byly naopak na špici Evropy. Takže rozhodně nemůžeme mít ruce v klíně, ale řekla bych, že jsou důležité dvě věci, zaprvé podstata, obsah, základ vzdělávání, aby byl skutečně co nejlepší, ten se nemění.

Potřebujeme český jazyk jako mateřský jazyk, cizí jazyky, přírodovědné předměty, ať už je to fyzika, chemie, matematika. Tyhle tři jádra vzdělávání se nemění, troufám si říct, už od Jana Ámose Komenského přes Masaryka, takže tam neočekávám dokonce v rámci průmyslové revoluce 4.0, že by se něco změnilo. Je třeba posilovat tyhle kompetence, řekněme, matematickou a čtenářskou gramotnost a gramotnost IT. To se dostáváme k druhé věci.

Kromě základních znalostí a kompetencí, které budou naše děti potřebovat, určitě nemůžeme zavírat oči nad oblastí IT. Jsem v tom poměrně konzervativní, nejraději mám komunikaci tváří v tvář, mám ráda, pokud vidím učitele a není to žádný e-learning.

I země, které se v minulosti velmi otevřely IT technologiím třeba z hlediska vzdělávání, nebo soukromé společnosti, které tímto způsobem zefektivňovaly fungování, se vrací k tomu, že lidé musí být spolu, musí se vidět, komunikovat spolu. Vztahy jsou strašně důležité, ale myslím si, že rozhodně do našich škol bude patřit vyšší důraz na programování a IT. Otázka je, jak toho všeho dosáhnout.

Aby to nebylo takové obvyklé uplácnutí, kdy se řekne, že máme prioritu, ale ve skutečnosti nic neděláme a budeme zlomyslně čekat, jak se s tím učitelé vypořádají. Podle mě je skutečně klíčem obnovit metodické kabinety v území. Jsem ráda, že se na tom teď začalo pracovat. Hodně to chtěli kolegové a kolegyně, učitelé a učitelky pro sdílení praxe. To je nejpřirozenější věc v učitelské profesi v českém jazyce, v cizích jazycích a v IT a samozřejmě rozhodně se musíme vrátit v dalším volebním období k profesní podpoře učitelů.

Když to shrnu. Potřebujeme školu, která nabídne široké, kvalitní všeobecné vzdělání směřované k rozvoji schopností analyzovat a řešit neočekávané, neobvyklé problémy. Školu, která nynějším dětem umožní využívat ty lidské schopnosti, které z nás dělají lidi.

  • Když jste nabídla rezignaci na ministryni školství, byla jste z různých stran velmi oceňovaná, že to je krok, který přispěl k politické kultuře u nás. Vnímáte to zpětně tak, že to v dané chvíli měla být samozřejmost nebo to byl určitý nadstandard? Zaznívaly i hlasy, které říkaly, že to v takovém případě má být automatické.

Inspirací k podání demise mně byl, přiznám se, z hlediska toho, jak vnímám odpovědnost politika a ministra a k čemu ministr vlastně je, Otakar Motejl a jeho podání demise. To bylo v té době také velmi jedinečným krokem. Osobně si myslím, že to je samozřejmost, ale čtenáři asi přiznají, že to bohužel u nás samozřejmost není, možná proto vznikla ta debata o politické kultuře.

Zpětně bych to udělala znovu, ale mezi lidmi, když s nimi mluvím, se nesetkávám, přiznám se, s oceněním podání demise. Zřejmě to berou po selském rozumu, ne z hlediska politické kultury, spíše mně podání rezignace vytýkají.

Samozřejmě mě mrzí, že padl kariérní řád učitelů, ztratili jsme dvě a půl miliardy, které byly v rozpočtu už pro učitele zafixovány, a je mi líto, že to určitě zkomplikovalo i vyjednávání státního rozpočtu. Snažím se i bez funkce pomáhat tomu, aby vzdělávání opravdu byla priorita, aby to politici museli přiznat, a pomáhat ve veřejném a politickém diskurzu ministerstvu školství v tom, aby bylo úspěšné. Já jsem z toho boje neutekla. Ale už jsem ho nemohla vést na původním místě.

Tagy: ČSSD Česko domácí Parlamentní volby nacionalismus česká politika české školství uprchlíci v Česku

Zdroje: Vlastní