Marketingový specialista Martin Jaroš pokračuje v zakládání politické strany, o které hovoří už delší dobu. V rozhovoru pro DVTV letos v dubnu prohlásil, že ji založí do roka a do dne. Nově v rozhovoru pro Reflex zopakoval, že se tak stane příští rok na jaře. Zmínil také, že uspořádá ideovou konferenci. Nejzajímavější je, s čím přesně Jaroš přichází a jak se to liší od stran a hnutí, která zde působila doposud. Své myšlenky postupně zpřesňuje, takže je stále více zřejmé, na čem svůj politický projekt chce postavit.

Ve statusu na Facebooku, kde dovysvětloval, co nakousl v rozhovoru pro Reflex, uvedl, že Andreje Babiše neporazíme demonstracemi na Václaváku, ale jedině tím, že nabídneme lepší vizi a budeme ji komunikovat ještě lépe než on. A dodal, že "touha srazit Babiše nesmí být náš primární cíl".

Toto sdělení je samo o sobě trochu zvláštní. Jaroš jím přesvědčuje někoho, jehož hlavním cílem je porazit Babiše, že jeho cíl se splní jen tehdy, když své priority přehodnotí a jako prvořadý cíl si zvolí něco jiného. Jenže proč by dotyčný měl své priority přehodnotit, aby se mu splnil cíl, který potom už jeho primárním cílem nebude?

Výsledný dojem je takový, že Jaroš by rád Babišovy odpůrce získal pro svou vizi a negativní energii a motivaci přetvořil v pozitivní. A hlavně by chtěl převzít a využít alespoň část potenciálu, který se nachází v táboře těch, kteří požadují odchod předsedy hnutí ANO z postu premiéra a pořádají jednu antibabišovskou demonstraci za druhou. Klíčová je proto vize, kterou Jaroš nabízí a která musí být natolik nosná, aby překonala i negativní snahu porazit Babiše a ideálně ho i vyštípat z české politiky.

Marketingový expert z Kataru tvrdí, že nám chybí velký příběh. Podle něj jím musí být "konečně se dostat mezi země první kategorie", aby Česká republika byla na úplné špičce světa a Evropy a byla "malou, ale sebevědomou a vnitřně spokojenou zemí, kde se dobře žije".

Na něčem podobném se zřejmě shodnou všichni a žádná politická strana by asi netvrdila, že usiluje o to, abychom byli zemí třetí nebo čtvrté kategorie, případně aby se u nás žilo špatně, cítili jsme se nespokojeně a měli nízké sebevědomí. Jarošovi by to jistě odkýval i Andrej Babiš, který dost možná usiluje o totéž.

Nebručet a neremcat

Zajímavější je, že Jaroš věnuje velkou pozornost nejen ekonomické stránce věci, ale říká, že náš úspěch má ještě druhou složku, která je nakonec tím hlavním, co by chtěl do české politiky vnést: "Je to také o vnitřním nastavení, o našem vnitřním sebevědomí, o opravdové pohodě coby nedostatku frustrace. A o tom, jak slušně a poctivě se k sobě chováme. Bez toho v té špičce nejspokojenějších zemí nebudeme. To se nedá našvindlovat, k tomu musíme dorůst," zdůrazňuje.

Právě proto se Jaroš nejvíc soustředí na školství. Jednak budoucí bohatství naší země je podle něj v hlavách našich dětí, a jednak ve školství vidí klíč k tomu, "jestli budeme vychovávat osobnosti, nebo uťápnuté a frustrované jedince, co chtějí akorát očůrat každé pravidlo".

V rozhovoru pro Reflex dokonce používá velmi silnou formulaci, kdy říká, že chce "měnit povahu národa". To se podle něj dá začít pomalu dělat právě ve školství, což je Jarošův největší sen. Nelíbí se mu, že máme tendenci být negativní, skeptičtí a neustále remcat a bručet.

Něco podobného napsal už v říjnu v jiném svém facebookovém statusu, ve kterém zmínil, že jeho skutečným snem a největší vizí je, aby "naše školství začalo pomalu, pomalounku přilévat optimismus a sebedůvěru do toho kotlíku, ze kterého se vaří naše národní povaha".

Celé to zní trochu podivně. Na optimismu a sebedůvěře není nic špatného a je dobré, když učitelé dovedou děti motivovat a pochválit je, když se jim něco povedlo, a neprohlubují v nich nikam nevedoucí pocit, že jsou hloupé a nedostatečné, když zrovna tak úspěšné nebyly. To vše je v pořádku, ale Jarošova vize působí, jako by chtěl z českého školství udělat továrnu na optimistické a sebevědomé občany, a tím se vypořádat s údajnými národními vlastnostmi, které se mu nelíbí.

Prokletá česká národní povaha

Jaroš vyhlašuje válku některým notoricky omílaným rysům české národní povahy: skepsi, remcání, negativismu atd., ovšem jednak míra, ve které je u různých lidí najdeme, je různá. A pak - co když tyhle vlastnosti nejsou tak jednoznačně negativní, jak marketingový expert tvrdí? A není nakonec součástí pestrého a rozmanitého světa i to, že všichni nejsou tak sebevědomí a pozitivní, jak by si Jaroš přál?

Zakladatel nové strany by chtěl, aby se mantrou českých škol stala hesla jako "nikdy se nevzdám", "dokážu to", "neremcám", "mám svou cenu", "věřím si", "neúspěch je ok" nebo "zkusím se to naučit, i když je to těžké". Nejsou ale situace, kdy je lepší to vzdát, než se za každou cenu snažit o nesmysl?

Není někdy lepší o sobě pochybovat, než si věřit? Anebo ještě jinak: není pochybování o sobě stejně hodnotné jako víra v sebe? Jde jen o to, jakým způsobem se projevuje, čeho se týká a jak moc člověka pochybnosti ochromují, či naopak nakolik ho víra v sebe oslepuje. Zkrátka je to celé trochu složitější.

Stejně tak může být lepší se o nějaké věci ani nepokoušet, protože už dopředu může být zřejmé, že je to ztráta času. Malování vzdušných zámků může někdy člověku zamotat hlavu a není nic snazšího než si dělat iluze o svých schopnostech a nadáních. Trocha skepse a negativismu proto leckdy nezaškodí. Lepší, než se celý život hnát za něčím, co se posléze ukáže jako jeden velký sebeklam. Hlavně že si dotyčný věřil a nevzdával to, i když ho od toho leckdo zrazoval. Někdy je prostě lepší naslouchat druhým a sám si tolik nevěřit, ale opět vše se liší případ od případu a obecně platný přístup neexistuje.

Hezky znějící marketingová vize

S Martinem Jarošem a jeho snem měnit českou povahu je to podobné, jako když podnikatel Ondřej Kania v rozhovoru pro iROZHLAS.cz hovořil o americkém kultu úspěchu a přál si, abychom z něho také něco převzali. S Kaniou lze souhlasit v tom, že na honbě za úspěchem není nic a priori špatného. Zase záleží na tom, jaké konkrétní podoby má. Na druhou stranu je stejně tak legitimní, pokud se za ním lidé neženou, jak je to možná o něco častější v našich končinách, než v USA. Jen si to pak nesmějí vyčítat, být frustrovaní, případně závistiví.

Je třeba si přiznat, že Česká republika, podobně jako USA či jiné země, je jedinečná a jedinečné je i naladění jejích obyvatel, nebo chcete-li česká národní povaha. Nářek nad tím, že Češi jsou negativističtí, málo sebevědomí, stále si na něco stěžují a nejsou s ničím spokojení, už patří k takovému koloritu. Češi jsou zkrátka takoví, jací jsou.

A pokud v nich chce Jaroš změnami v českém školství podporovat pravý opak, měl by v první řadě zveřejnit konkrétní kroky, jak toho hodlá docílit. Zatím představil hezky znějící marketingovou vizi. A i když za jeho jednoduchými hesly může být celkem propracovaná a sofistikovaná metoda, docela dobře se může zvrhnout v doslovnou realizaci pouček o optimismu, sebevědomí a o tom, že vždy je lepší zatnout zuby, vydržet a hlavně to nevzdávat, která zavání především hloupostí.

To, že si Češi jdou svojí cestou a jsou jedineční po svém, je ve výsledku sympatické. Koneckonců proč by všichni na celém světě měli uvažovat stejně sebevědomě a optimisticky? Nikdo nikomu nebrání inspirovat se americkým kultem úspěchu nebo ze svého myšlení vymýtit skepsi a negativismus. Ale je hned nutné hustit do dětí takový způsob uvažování, který je domněle nejlepší? A co když není? Co když je nejlepší hledat ten, který vyhovuje právě vám, nebo je případně kombinovat?