Obec s tímto jménem naleznete v českolipském okrese na břehu řeky Ploučnice. Prvně zmiňovaná ve 13. století, může se pochlubit nejen půvabným poutním místem, ale také starým kamenným mostem, barokními sochami a zámkem, na němž dnes stěží rozpoznáte devastační působení socialistického zemědělského družstva z let minulých. Nejvíce příchozích však přitahuje samotné poutní místo.

V místech, kde stojí barokní mariánský sloup, vyplavila řeka roku 1523 dřevěnou sošku Panny Marie, snad oběť luteránského ikonoklasmu. Dostala čestné místo na hlavním oltáři starého polického kostelíka.

Neobvyklá událost se roznesla po kraji a zanedlouho počali přicházet první poutníci. Soška, vysoká 75 cm, je tak trošku neumělá, neznámý řezbář jí obdařil neúměrně velkýma rukama. Ale komu to vadí? Poutníkům jistě ne. Má také podobně jako Pražské Jezulátko svou vlastní garderobu pro speciální příležitosti. Inu, baroko.

Šatičky ovšem skryjí, že zdejší madonka je docela neobvyklá, tzv. Mater gravida neboli "Panna Maria v naději", tedy těhotná. Podobné zobrazení naleznete v pražském kostele Na Karlově, kde však jde o obraz.

Půvabný poutní areál zahrnuje kostel Navštívení Panny Marie, ambity s kaplemi, hřbitov a faru. Prostě taková zmenšená Svatá Hora, trochu podobná nedaleké České Kamenici. Stavbu započal Julius František, vévoda  Sasko-Lauenburský, tehdejší majitel Zákupského panství, který roku 1689 povolal otce a syna Broggiovy, známé architekty italského původu, působící na Litoměřicku. Dokončení se však nedožil, a tak starost o zdárný průběh připadla jeho dceři, známé to osobnosti českého baroka.

kostel Navštívení Panny Marie | zdroj: Helena Kalendová

Anna Marie Františka, vévodkyně toskánská, se narodila roku 1672 v Ostrově nad Ohří. Jakožto bohatá dědička, vlastnící panství v severních, západních i středních Čechách, byla lákavou partií. Však se také dvakrát provdala. První šťastné manželství, požehnané dcerou i laskavým manželem, bylo bohužel krátké.

Anna Marie se stává vdovou již v jednadvaceti letech. Zato druhý sňatek, uskutečněný na naléhání Leopolda I., císařského švagra z prvního svazku, byl katastrofou. Giani Gaston, poslední mužský potomek z rodu Medici, liberální toskánský velkovévoda (na svém panství zrušil veřejné popravy, daně pro chudinu i antisemitské zákony), sympatie své ženy nezískal, a manželé si nerozuměli téměř v ničem.

Gaston, lehkovážnějšího, snad i homosexuálního zaměření, se po pár letech snahy, kdy se dokonce učil češtině, vrací do rodné Florencie. Tady setrvá dalších třicet let, aniž by se s manželkou ještě kdy setkal. Tím ovšem končí naděje na potomka, a v jeho osobě slavný rod toskánských Medicejských vymírá po meči.

Jeho činorodá, leč nemilovaná žena věnovala většinu svého života zvelebování zděděných statků, přičemž na správu panství dohlížela často osobně. Stavěla kostely, zámky, fary. Schopná strávit třeba několik dní po sobě v opravdu skromných podmínkách, zjevovala se nečekaně tu a tam na některém statku, v hájovně či na vesnické pouti, a u poddaných si získala nemalý obdiv a respekt.

Pozornost vzbuzovala "Stará výsost", jak ji na panství familiárně nazývali, nejen svou osobou, ale také třeba exotickým zvěřincem. Na svém zámku v Zákupech si kromě cvičené opičky držela i - velbloudy. Poté, co na svých hřbetech přinesli vzácné ostatky svatých, jimiž vévodkyně obdarovala kostely na svých državách, byli zde po léta ustájeni.

Anna Marie Františka, velká osobnost nejen Zákupského panství, zemřela roku 1742 v necelých sedmdesáti letech. Uložena byla po bok svého prvního muže v kostele sv. Fabiána a Šebestiána v Zákupech.

Jejím přičiněním získala Horní Police ostatky dvou světců, povýšení na arciděkanství a zdejší duchovní správci právo nosit tzv. pontifikálie, tedy biskupskou mitru a berlu, tehdy velmi ceněné. Nejslavnějším polickým arciděkanem a legendou již za svého života byl P.Wenzel Hocke (1732-1808), později dokonce literární postava.

Úsměvné historky o jeho nekonvenčním vystupování a svérázném humoru si místní vyprávěli po léta. "Hockewanzel" (něco jako "starý dobrý Vencl"), pocházel z mlynářské rodiny v nedaleké vsi Jezvé. Po studiích a několika místech zakotvil v Horní Polici.

Přes svou vysokou funkci žil životem venkovského faráře, a lidé jej tak často zastihli třeba při partičce karet nebo ochutnávce piva z místního pivovaru. Milovali ho nejen farníci, ale kupodivu i nadřízení, častý terč jeho drsnějších žertů. Polický Hockewanzel podlehl mrtvici roku 1808 ve své bryčce před farou, v místech, kde dnes stojí jeho pomník.

kostel Navštívení Panny Marie | zdroj: Helena Kalendová

Příběhy o "severočeském Enšpíglovi" přežívaly v ústním podání, množily se a tak trochu proměňovaly. Jak doběhl své partnery, kteří mu dali za úkol říci v kostele při kázání třikrát slovo "trumf", jak vypil s písařem soudek piva, určený na pohoštění vikáře, jak se schoval před přáteli do skříně, do které chtěl písař střílet z pistole, jak jej nevyděsila ani návštěva císařovny.

Roku 1880 převedl "Historky o Hockewanzelovi" do knižní podoby varnsdorfský farář Nittel, a jeho dílo se dočkalo několika opětovných vydání. Postavu polického arciděkana zvěčnil i spisovatel a liberecký rodák Otfried Preussler ve svém Útěku do Egypta přes Království české. V češtině vyšly některé z příběhů teprve před několika lety. Závěrem tedy jeden z nich:

"Jednou byl Hockewanzel předvolán před konzistoř do Litoměřic, aby se zodpovídal z některého ze svých žertů. Když se vracel, potkal na ulici Bartelwenze, jednoho sedláka ze své vesnice. Dali se do čilého hovoru. Bartelwenz šel z okresního úřadu a chtěl jít k holiči. Ptal se Hockewanzela, jestli neví, kde by ho našel. Hockewanzel odvětil: "Přímo tady za rohem je velká budova. Vstupte tam a jděte po schodišti, a hned vpravo vejděte do prvních dveří. Tam mě právě oholili. Nikde vám to neudělají lepší." Bartelwenz udělal, jak mu bylo řečeno. Vstoupil nahoře do místnosti, kde jednal biskup s kapitulou. Když je viděl, lekl se a chtěl utéci. Biskup ho však laskavě oslovil: "Co byste si přál, milý pane?" – "Ach, já jsem se jenom chtěl nechat oholit a pan arciděkan mě poslal sem nahoru. Říkal, že tady ho právě oholili a že to nikde neumějí lépe." "A už je to tady zase," řekl biskup, "a to sotva vylezl ze dveří!"