V Mexiku, hodinu cesty lodí od pobřeží Puerto Vallarta, je na malých, neobydlených ostrovech Marieta tak zvaná Playa del Amor neboli Pláž lásky. Unikátní úkaz, který v podstatě stvořila destrukce. Ostrovy samotné jsou vulkanického původu, slavná pláž se nicméně "vyloupla" až ve 20. století.

Mexická vláda tu, daleko od obydlených oblastí, před první světovou válkou prováděla cvičné výbuchy. Ty zničily a zároveň zformovaly mnoho jeskyní a podivných skalních útvarů a míst. Včetně půvabné pláže, k níž musíte proplout krátkým tunelem ve skalách.

Povědomí o pláži v posledních letech rozšířily virální fotografie na sociálních sítích, což s sebou přineslo i některá negativa. Playa del Amor totiž začala čelit další vlně destrukce způsobené lidmi, konkrétně turisty-darebáky, kteří ničí korály a zanášejí pláž odpadky.

Loni na jaře byla situace tak vážná, že úřady pláž dokonce na několik měsíců uzavřely a odborníci zkoumali, kolik lidí denně tato mexická kráska snese. Pláž zpřístupnili v srpnu 2016 a zavedli přísná pravidla. Unikátní kout může denně navštívit jen omezený počet lidí, zároveň smí být na pláži maximálně 15 osob po dobu 30 minut. Potápěči tu mají také utrum. 

Osvěžení na nejsušším místě světa

Kdysi právě sem na výlety prchala smetánka z nedalekého města Ica ležícího na samé hranici pouště. Nyní je Huacachina, městečko s pouhými 96 obyvateli v pouštní oáze, oblíbeným cílem turistů i z mnohem vzdálenějších oblastí. A jak by také ne - čeká tu na ně totiž malý zázrak. Zatímco okolí je nejsušším místem světa, tady rostou palmy, bují květena a klidné jezírko s údajně léčivou vodou kurióznímu městečku dodává lázeňský punc už desítky let. Místní obyvatelé samozřejmě žijí a těží ze zájmu turistů a cestovatelů, kterým pronajímají pokoje a zajišťují pro ně různé atrakce - třeba totálně romantické sledování západů slunce na pouštních dunách. Ti, kteří si vedle poetických večerů potrpí i na sport, si v okolí Huacachina užívají i sandboardingu. 

Magické zákoutí v Bosně

Na parádní mix historie a přírodních krás vábí městečko Blagaj, které je nám, na rozdíl od výše popsaných míst, výrazně blíž. Leží totiž v Bosně a Hercegovině u pramenů řeky Buna. Už samotný pramen patří k nejkrásnějším v Evropě. Vyvěrá v obrovské krasové jeskyni pod vysokým útesem a je vyhlášený průzračnou a ledovou vodou. V Blagaji pak cestovatelé najdou neobvyklou směsici vesnické a městské zástavby a také dervišský klášter ze 16. století, v němž se mísí prvky osmanské a středomořské architektury. 

Zaplavat si mezi kontinenty

Možná nejvzácnější perlou Islandu je národní park Thingvellir na jihozápadě ostrova. Krom toho, že je to velmi pěkné místo, je právě tady trhlina Silfra pod hladinou jezera Thingvallavatn, kde se střetává Eurasijská a Severoamerická tektonická deska. Doslova si tu tak zaplavete mezi kontinenty – ostatně jezero s průzračně čistou vodou je také oblíbeným cílem potápěčů. To však není jediné lákadlo parku, nad nímž drží ochranou ruku UNESCO. Právě na pláni Thingvellir byl totiž v 10. století založen Althing, nejstarší parlament na světě, který se tu scházel až do 18. století.

Podivný nápad sovětských geologů

Až děsivou krásou oplývá tak zvaná Brána do pekla v Turkmenistánu. I k této kuriozitě přitom bizarně a zásadně přispěli lidé. V roce 1971 tady sovětští geologové prováděli průzkum ložiska zemního plynu, prorazili podloží a těžká technika se propadla do plynové dutiny. Na povrch začal unikat nebezpečný plyn, který se geologové rozhodli zapálit - patrně ve víře, že časem zhasne.

Jenže hoří dodnes. Už téměř 50 let.

Město, které vyrostlo ze skály

Obyvatelé jihošpanělského městečka Setenil de las Bodegas se pyšní domky doslova vrostlými do skal pod vysokým útesem. Některým bělostným obydlím dokonce skála slouží i jako střecha. Šmrnc přitom městu nedává jen architektura, ale i vynikající kuchyně. Je totiž známé i vynikajícím chorizem a chutným masem z prasat, pasoucích se na okolních stráních.

Namibijská jarní překvapení

Po většinu roku je národní park Namaqua čítající více než 700 kilometrů na pomezí Namibie a Jihoafrické republiky skalnatou a vyprahlou pustinou. Na jaře však přichází malý zázrak a poušť vykvete do krásy. Oranžové a bílé sedmikrásky a další divoké květy ji mění v naprosto surreální místo. Mezi vší tou parádou se navíc mohou turisté nejen procházet, ale třeba tu i poobědvat.

Kromě pěšin tu jsou totiž místa vyhrazená také pro pikniky. I výjimečný park nicméně ovlivňují změny klimatu. Například před sedmi lety přišla jedna z nejsušších sezón, a na jaře tak v parku vyrostl jen zlomek květin z obvyklého množství - zato zcela neobvyklé druhy sedmikrásek.

Křehká krása v srdci Itálie   

Že je Namibie až moc z ruky? Luxusními květinovými koberci je vyhlášené i bližší městečko Castellucio usazené na kopcích pod Apeninami ve středoitalské Umbrii. Právě kolem něj rok co rok rozkvétá květinová paletka jak malovaná. Fakt, že Castellucio leží 1452 metrů nad mořem, z něj navíc činí nejvýše posazené sídlo v Apeninách. 

Mramorová jeskyně jako chrám

Chile a Argentina se dělí o další z unikátů, který leží na pomezí těchto jihoamerických zemí. O jak pompézní jeskyni se jedná, naznačuje už to, že se jí říká Mramorová kaple. Její stěny po tisíce let omývala voda a utvářela její nynější podobu. Slova jsou zbytečná, to se zkrátka musí vidět.

Ráj (nejen) pro potápěče 

Snovou destinací je bezpochyby také Rangiroa, největší atol v Polynésii tvarovaný do prstence, který proslavily ústřice rodící černé perly. A také fakt, že právě tady si lidé luxusně zaplavou s delfíny, želvami či mantami, což činí Rangiroa jedním z nejlepších míst pro potápění. 

Velkolepý skvost nad propastí

A na co se mám teď dívat dřív? říká si asi ten, kdo zavítá na hranice Ekvádoru a Kolumbie, kde se nad roklí uprostřed působivých přírodních scenérií tyčí svatyně Las Lajas. Neogotická perla je opředena legendou, inspirací pro vznik svatostánku byl totiž mariánský zázrak z 18. století.

Panna Marie tu tehdy údajně vzkřísila mrtvou dceru Marie Muecesové, která se zde modlila za dívčinu duši. O pár let později vznikla první malá kaplička, pak větší. Impozantní kostel byl však z příspěvků věřících vybudován až mezi léty 1916 až 1949. Svatyně je 100 metrů nad dnem kaňonu řeky Guáitara a s protější stranou ji spojuje most vysoký 50 metrů.