Přestože drogy mnohdy ovlivňovaly dějiny víc, než si myslíme, historici jim zatím stále nepřisuzují takový význam, aby se jim věnovali více do hloubky. Pro mnohé z nich tak byly objevy německého spisovatele Normana Ohlera překvapením.

Ohler na základě deníků Hitlerova osobního lékaře Theodora Morella a následně po několika měsících strávených po archivech v celém Německu přišel s objevem, že celou Třetí říši držely pohromadě drogy a největším narkomanem byl sám její vůdce.

Kniha s názvem Der totale Rausch (Totální rauš), která v originále vyšla loni na podzim, se okamžitě stala bestsellerem, byla přeložena do dvacítky jazyků a v listopadu se dočká i českého vydání.

Přestože Ohler je beletristou, když objevil Morellovy deníkové záznamy, rozhodl se tentokrát držet literaturu faktu. "Věděl jsem, že to bude ještě lepší než fikce," řekl britskému deníku The Guardian s tím, že Hitlerův osobní lékař je překvapivě pro historiky poměrně opomíjená postava.

Ohlerovi v práci pomáhal německý odborník na Třetí říši Hans Mommsen a jejich výzkum se dočkal uznání i světové kapacity a odborníka na Hitlera a nacistické Německo, britského historika Iana Kershawa.

A tak se zrodil pervitin...

Ohler se věnuje období od konce Výmarské republiky, kdy byl německý farmaceutický a s ním spojený drogový průmysl na vrcholu. Země byla lídrem ve výrobě a exportu opiátů, hlavně morfinu, a kokainu. Drogy podle něj šly sehnat bez předpisu téměř na každém rohu. Než se k moci dostal Hitler, který jako známý asketik drogy kriminalizoval a za jejich užívání hrozila lidem smrt.

Pak ale chemik berlínské společnosti Temmler Fritz Hauschild začal experimentovat s amfetaminem, když viděl, jaký úspěch zajistil americkým sportovcům na olympiádě v roce 1936. Právě v Hauschildově laboratoři tak v roce 1937 vznikl lék, který si nechal patentovat pod názvem Pervitin.

Pervitin se stal okamžitě hitem, zázračným lékem na zlepšení sebedůvěry, odstranění únavy, ale i na hubnutí. Prodával se bez předpisu a lékaři ho doporučovali prakticky všem. Například ženy si podle Ohlera měly brát denně dvě až tři tabletky, aby zvládly domácí práce bez námahy a zároveň – jako bonus – při tom i bez úsilí zhubly.

Blesková válka jen díky drogám?

Netrvalo tak dlouho a lékaři v Berlíně pod vedením ředitele Institutu pro všeobecnou a obranou fyziologii Otto Rankem došli k závěru, že je pervitin ideálním lékem pro vyčerpané německé vojáky. Nejenže je zbavoval potřeby spánku, ale navíc i zábran, takže byl pro ně boj jednodušší.

Když se v roce 1940 objevily plány na invazi do Francie, generálové od toho Hitlera odrazovali s tím, že v horách budou v noci vojáci snadnými cíli a někdy přece odpočívat musí… Nemuseli, Wehrmacht poslal do Temmlerovy farmakologické firmy objednávku na 35 milionů tablet pro armádu a Luftwaffe.

Vyhláška, kterou dostali armádní lékaři, stanovovala, že si vojáci mají brát jednu tabletu přes den, dvě krátce po sobě v noci a další jednu až dvě po třech hodinách v případě potřeby. Díky tomu vydrželi i tři dny a tři noci beze spánku. "Invaze do Francie by nebyla bez drog možná. Žádné drogy, žádná invaze," tvrdí odvážně Ohler.

Kokainové žvýkačky byly až moc velký úlet

Medicínský arzenál německé armády se postupně rozrostl i o speciální kokainové žvýkačky, které byly určeny mariňákům. Na přelomu let 1944 a 1945 bylo v plánu vyslat do ústí Temže jednoposádkové ponorky, které by dopluly až do Londýna. A na to, aby zůstali vojáci sami zavření celé dny v malém prostoru, byl i pervitin málo.

Z plánů ale rychle sešlo – vojáci sice byli schopni zůstat sedm dní vzhůru, ale trpěli halucinacemi a ztráceli kontakt s realitou.

To, že jde o fantasmagorický plán, Führera příliš netrápilo. Měl svých vlastních starostí se závislostí dost. Zatímco v třicátých letech byl Hitler prezentovaný jako vzor ctností a asketického života, koncem roku 1944 si už jeho lékař stěžoval, že má Führer tak rozpíchané žíly, že mu nemá kam vpíchnout další dávku.

Vitamíny nezabraly, tak se přešlo k opiátům

"Zrušil jsem dnešní injekce, abych dal předchozím vpichům šanci vstřebat se. Levé předloktí dobré, na pravém stále patrné červené tečky (nikoli puchýře) v místech vpichu," zapsal si Morell do deníku.

Hitlerovým osobním lékařem se Morell stal ve druhé polovině 30. let, kdy mu nabídl léčbu jeho dlouhodobých střevních potíží. Morellova pověst byla založená na používání moderní léčby pomocí vitamínových injekcí, které na začátku zabraly i Hitlerovi.

V roce 1941 se ale Führerův zdravotní stav zhoršil natolik, že vitamíny přestaly zabírat. Lékař přistoupil nejdříve k tomu, že známému vegetariánovi začal píchat zvířecí hormony, pak ale přešel k těžšímu kalibru – opiátům. Začal svému pacientovi s označením A píchat "zázračný lék" s názvem Eukodal, což byl druh opiátu příbuzný heroinu, který dokázal u pacienta vyvolat euforický stav.

Po Valkýře se přidal i kokain

Vážná závislost se u Hitlera podle Ohlera vytvořila v roce 1944 poté, co přežil neúspěšný atentát. Exploze mu protrhla ušní bubínky, jeho tělo bylo plné třísek ze stolu, pod nímž byla umístěna bomba a změnil se v uzlíček nervů. "Obávám se, že od té doby nestrávil jediný den čistý," tvrdí autor knihy.

Na bolestivé následky atentátu totiž Morell vůdci předepsal dvakrát denně vysokou dávku kokainu. S injekcemi Eukodalu několikrát denně však nepřestal. "Fungovalo jim to moc dobře. Morell rád rozdával injekce a Hitler je rád dostával. Neměl rád pilulky, které nedělaly dobře jeho háklivému žaludku, a navíc chtěl rychlý účinek," vysvětluje Ohler.

Drogy stojí pravděpodobně i za Hitlerovými prudkými změnami nálad a v posledních měsících i iracionálními rozhodnutími. Krize nastala ve chvíli, kdy spojenecké jednotky vybombardovaly farmakologické závody, v nichž se vyráběly jak Pervitin, tak Eukodal, a Führerovi tak postupně došly zásoby. Žádnou dávku mu nesehnali ani vojáci, které do obléhaného Berlína vyslal jeho lékař, aby prohledali lékárny.

Žádný Parkinson, ale abstinenční příznaky?

"Každý popisuje špatný zdravotní stav Adolfa Hitlera během jeho posledních dnů. Není pro něj ale jasné vysvětlení. Předpokládá se, že trpěl Parkinsonovou chorobou. Podle mě je to ale docela jasné, mohl za to spíš absťák," podotýká Ohler.

Po válce Mollera v roce 1947 neúspěšně vyslýchali Američané, nic jim ale nepověděl. Sice neuspěli, ale zoufalý lékař, kterému se nepodařilo zbavit nálepky Hitlerův lékař, nakonec přišel rozum a o rok později zemřel v sanatoriu.

Zbyly po něm jen deníky, kterým před Ohlerem překvapivě nikdo příliš nevěnoval pozornost.