• Aktuálně se připravuje reforma evropské společné zemědělské politiky. Kdyby začalo platit to, co navrhla Evropská komise, to znamená přesměrování zemědělských dotací od plošných plateb k environmentálním cílům a od větších podniků k menším, tedy tzv. zastropování, jaký efekt by to mělo na zemědělství u nás?

O zastropování se nemluví poprvé. Zastropování víceméně už dnes platí, ale je dobrovolné. Když české ministerstvo zemědělství říká, že chce dobrovolné zastropování, chce to, co je teď. To znamená, že si stát vybere, jestli zastropuje a o kolik. U nás je zastropování pět procent nad určitou sumu. Nyní je to 150 000 eur, což je směšné.

Podniky, které patří do koncernu, který primárně nedělá zemědělství, ale chemii, tak můžou pobírat 80 milionů eurodotací z daní evropských daňových poplatníků, což je naprosto v rozporu s jakoukoli logikou financování zemědělského podnikání. U nás se za ministra zemědělství Mariana Jurečky rozhodlo o tom, že zastropování bude dobrovolné. A tehdy na tom samozřejmě byla relativně politická shoda.

Dnes teprve, když se znova diskutuje o reformě, tak se už politická scéna určitým způsobem štěpí. Třeba lidová strana je v tom rozdělená, ODS výrazně změnila svůj postoj směrem k zastropování. Všechny zemědělské neziskovky s výjimkou Zemědělského svazu ČR a Agrární komory ČR jej dnes rovněž chtějí. To se také změnilo. Problém je poněkud paradoxně u sociální demokracie, kde Pavel Poc v Evropském parlamentu podpořil všechny dodatky, které chtěla Agrární komora ČR, tedy pokud možno neměnit stávající hospodaření jak co do velikosti, tak do povinných ekoschémat.

Zastropování řeší socioekonomický rozvoj na venkově: to, že peníze půjdou tam, kam mají jít, na rozvoj venkova, na podporu příjmu malých podnikatelů, kteří se kvůli tomu, že jsou malí, nemůžou uplatnit na trhu. Mechanismus zastropování měl fungovat tak, že se nad určitý limit, řekněme 100 tisíc eur, plošné platby už nebudou jednotlivým podnikům vyplácet. Podniky by byly jen částečně kompenzovány v nákladech na zaměstnance. Zároveň by se měla posuzovat propojenost podniků, takže celý koncern Agrofert by dostal maximálně 100 tisíc eur přímých plateb.

Získané prostředky se mají primárně přerozdělit těm malým. U nás v Česku by ale díky podílu velkých podniků v celém sektoru dostali relativně vysokou sumu, takže by byli ještě víc zvýhodněni než jejich rakouští, polští kolegové. Proto by část zastropovaných peněz měla jít do tzv. druhého pilíře: různých ozeleňovacích opatření, na pozemkové úpravy, na to, aby se krajina zpřístupnila veřejnosti, aby se zlepšil vodní režim, do agrolesnictví atd.

• To, s čím má dneska Česká republika oficiálně problém, je, že celkový balík peněz bude menší, nebo má problém s tím zastropováním?

Ten balík pro jednotlivý členský stát by se zmenšovat neměl, to nikdo nijak nezpochybnil. Sice se o tom trochu spekulovalo, že to může být, ale nikdy to nebylo na stole, protože to by byl politicky velký problém pro komisi, aby něco takového navrhla. Ve svém návrhu šla dokonce ve spoustě věcí vstříc střední Evropě, například navržené zastropování není na plochu, ale na částku (což nás zvýhodňuje vůči jihoevropským členům EU).

Zároveň se v rámci navrženého víceletého finančního rámce (MFF) navrhuje konvergence plateb, takže na konci sedmiletého období (2027) mají být průměrné platby do jednotlivých členských států ve stejné výši. To dnes neplatí. To Juncker prosadil i proti vůli komisaře pro zemědělství. Je velmi důležité říct, že navzdory tvrzení ministerstva Evropská komise velmi vychází vstříc zájmům České republiky.

• Takže vláda má problém se zastropováním. To ale ve výsledku znamená, že hájí zájmy těch velkých. Nebo může to mít ještě jiný důvod?

Ministerstvo zemědělství to dělá jednak proto, že ministr z toho profituje, bývalý ministr financí, dnes předseda vlády z toho profituje. To je potřeba si říct. Ten střet zájmů má velmi praktický projev. Proč to podporuje sociální demokracie? Protože má stále ještě představu, že velké podniky jsou velcí zaměstnavatelé a s velkými zaměstnavateli se vždycky lépe dohodne přes odboráře než s jednotlivými drobnými zaměstnavateli, jejichž zaměstnanci v odborech nejsou.

Tomáš Ignác Fénix | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

Podle mě to je strašně špatná strategie, protože velké podniky vždycky říkají: My zaměstnáváme většinu lidí na venkově. To je pravda. Zaměstnávají zhruba 70 procent zaměstnanců v zemědělství, (zbytek tvoří samostatní podnikatelé nebo jejich rodinní příslušníci), ale vytvářejí přes 80 procent produkce. Mají tak menší podíl ročních pracovních jednotek na produkci. Menší zemědělské podniky tedy zaměstnávají na svoji produkci více lidí, protože mají větší přidanou hodnotu. Počítá se produkce v objemu, nepočítá se produkce v penězích. Menší podniky jsou produktivnější z hlediska ceny, protože častěji finalizují.

• Reformu společné evropské zemědělské politiky ale vždycky mohou na radě zablokovat jednotlivé státy.

Státy na radě můžou zablokovat téměř všechno. To je bohužel systém dnešní evropské legislativy, ze kterého nejsem nadšený.

Naše čím dál horší reputace v Bruselu

• Jaké jsou podle vás šance, že to projde?

Nevím, nemůžu věštit z křišťálové koule. Návrh komise byl docela dobrý a přísný, i když měl také určitě spoustu much. Mluví se tam o zastropování už od 60 tisíc eur, pak se to krátilo do 100 tisíc, načež se měly kompenzovat všechny mzdové náklady, což by bylo ještě víc výhodné pro české podniky, které zaměstnávají větší množství lidí.

Potom to však prošlo přes zemědělský výbor a ještě další dva výbory Evropského parlamentu a bohužel kompromisní návrh, byť se ze začátku dlouho zdálo, že zastropování v nějaké podobě bude, vypadá tak, že zastropování má být na 100 tisících. Ovšem pokud stát zavede tzv. degresivní platbu, to znamená, že deset procent celkové obálky přímých plateb převede na menší podniky, pak to zastropovat nemusí. Takže se to víc odstupňuje, ale všechny podniky, i ty největší, dostanou třeba 90 procent plateb.

• Takže se může stát, že se to takhle obejde.

To riziko tady je. Výbor pro životní prostředí je striktně proti tomu, ale v této věci je jenom konzultativní a nemá hlavní slovo. Rozhodovat bude plénum a myslím si, že tam se výrazně mění postoj, protože zemědělský výbor je hodně sektorový. Jsou v něm zastoupeny zájmy těch zemědělských organizací, které se zastropování brání, ty mají ale čím dál menší zastání napříč Evropským parlamentem.

• A bude o tom rozhodovat Evropský parlament v novém složení?

Teď se to nestihlo, 2. července začíná nové plenární zasedání Evropského parlamentu a tam se bude řešit, jestli se agenda výborů převede, anebo jestli se o tom bude jednat znova. Teď se o tom jednalo deset měsíců. Takže ve chvíli, kdy by se to zase pustilo do výborů, znamená to velké odložení. Myslím si, že většina diskuzí proběhla velmi rozumně. Je tam potřeba změnit jeden drobný parametr, ale bylo by dobré dát to na plénum, hlasovat o tom tak, že plénum se k tomu pozměňovacímu návrhu nepřikloní, a pak to půjde do rady, kde je situace nejasná.

Jedině Česko a Slovensko a trochu Rumunsko teď lobbují proti zastropování. Rumunsko má výhodu předsednictví, ale to skončí, než bude nový parlament, takže tam bych se toho neobával. A česká a slovenská vláda mají čím dál horší reputaci v Bruselu díky střetu zájmu, mafiánské pověsti atd. Předpokládám, že to budou chtít za něco vyměnit.

Babišovi nejde primárně o příjem ze zemědělství - když mu to nebude vydělávat, produkční části podniků prodá. Může sice začít hospodařit efektivně a bez dotací, což dosud moc nedělal, tak je otázka, jestli to umí. Bude nejspíš nadále vydělávat především na monopolu, který tady panuje na trhu s hnojivy, s osivy, na výkupu tržních komodit a částečně na zpracování, kde má mlékárny, pekárny, jatka, uzenárny atd.

• Také kandidujete do Evropského parlamentu a zároveň jste místopředseda české Panevropské unie. Máte svoji vizi, jak by sjednocená Evropa, což je něco, o co usiluje i Panevropská unie, měla vypadat třeba za dvacet let? Kam až by podle vás měla integrace evropského prostoru dojít?

Už jsem to trochu naznačil, když jsem mluvil o nešťastném legislativním procesu. V Česku, ale nejenom u nás je zvykem nadávat na Brusel. Přitom víme, že drtivá většina rozhodnutí prochází přes jednotlivé národní parlamenty, kde se posuzuje proporcionalita návrhů, a potom to finální slovo mají jednotliví ministři členských států, což často znamená, že se partikulární zájem předřazuje společnému. Zapomněli jsme, na čem evropská integrace vznikla. To bylo ještě předtím, než vznikla Evropská společenství.

Děkuji, že jste připomněl Panevropskou unii, která vznikla už pět let po první světové válce, kdy se víceméně sousedé, přátelé, příbuzní mezi sebou čtyři roky naprosto nesmyslným způsobem vraždili. Ukázalo se, že takovým způsobem dál postupovat nejde, bohužel se to ukázalo jenom některým. Za 15 let se to zase opakovalo, ale zkušenost války vedla opravdu všechny svobodné Evropany, nejenom šest zakládajících států Evropských společenství, ale třeba i Británii k tomu, aby se více starali o to, co je společné.

Tomáš Ignác Fénix | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

Myslím, že jsme zapomněli třeba na to, že Británie stála u založení Rady Evropy, která byla založena v Londýně. Británie taky stála u zrodu společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Tehdy se tomu říkalo Západoevropská unie, která postupem času vplynula do agendy Evropské unie. A mluvit o tom, že Evropská unie vznikla z hospodářské unie, a teprve později se stala unií politickou, je jednak historický omyl, a jednak by to samozřejmě nedávalo vůbec žádný smysl. Ty státy mezi sebou bez cel obchodovaly proto, aby neměly důvod na sebe útočit, aby měly možnost spojovat politickou agendu.

V současné době se podle mě vrací po určité době nejistoty éra vizionářů. Mezi prvními bych asi jmenoval Emmanuela Macrona, který nechce ostatním svoji představu vnutit, ale otvírá diskuzi o tom, jakým způsobem má Evropa společně fungovat, protože největším problémem stávající Evropské unie je Evropská unie. To, že se bavíme o jejích institucích, mechanismech a fungování, a nebavíme se o skutečných problémech, jako je klimatická změna, jako je obrovská vzdálenost jednotlivých evropských periferií.

V době, kdy víceméně létáme na Mars, máme v EU regiony, které nejsou dostatečně napojeny veřejnou dopravou na centra. Stále nemáme vysokorychlostní železniční spojení z jednoho konce Evropy na druhý. Když si chceme koupit jízdenku na vlak do Barcelony, musíme si koupit čtyři lístky u čtyř různých společností, a bohužel to není efektivní konkurence neudržitelné letecké dopravě. A svět je dnes přitom ještě mnohem nebezpečnější, než jsme si dokázali představit, a my se místo efektivní společné zahraniční a bezpečnostní politiky zabýváme sami sebou.

Druhá komora Evropského parlamentu

• Reforma institucí Evropské unie, jejich demokratizace, nebo vůbec do jaké míry má dál pokračovat evropská integrace, nemá být téma?

Určitě to má být téma, ale má to být jenom vehikl, abychom se dostali ke skutečným tématům. Namísto toho se tři roky naprosto zbytečně bavíme o brexitu, přestože od určité doby bylo víceméně jasné, že k němu nedojde. Pořád si myslím, že žádný brexit nebude, protože to je v rozporu se zájmy všech těch, kteří o tom teď rozhodují. Často se vyčerpáváme i diskuzemi o institucionální reformě, aniž bychom vedli debatu o věcných agendách.

Máme tady instituce společné zahraniční a bezpečnostní politiky a nevyužíváme je. Je skvělé, že se podařilo stále udržet třeba tzv. protiruské sankce, ale to je jen naprosté minimum. Za souseda máme agresivní stát, který otevřeně říká, že chce ve střednědobém horizontu zase obsadit polovinu Evropské unie. Říká to velmi jednoznačně, obsadil území tří kandidátů na členství v Evropské unii a my prodlužujeme s půlroční frekvencí ty stejné sankce, které jsou samozřejmě potřeba, ale které evidentně nestačí. Mechanismů, které máme, potřebujeme využívat mnohem silněji.

Máme velmi silnou společnou agendu pro životní prostředí a zemědělství, kterou nevyužíváme. A teď jde o to: pomůže nám ta demokratizace? Demokratizace znamená, že členské státy do toho budou mluvit méně a více do toho budou mluvit společné instituce.

• Teď je otázka, jaké společné instituce, jestli Evropský parlament, nebo Evropská komise. Další věc je vazba Evropské komise na volené zástupce v Evropském parlamentu, která může být přímější, než je dnes.

Mně by se líbilo, kdyby se začalo konkrétními kroky, kdyby Evropský parlament mohl mít zákonodárnou iniciativu, protože současný postup je naprosto nedostatečný. Vítám to, že existuje evropská občanská iniciativa, ale zpřesnil bych, jakým způsobem potom Evropská komise formuluje legislativu. Sám jsem v Česku spoluinicioval evropskou občanskou iniciativu Eat Original, aby se lépe označovaly potraviny, aby člověk věděl, co jí, odkud to je a jakým způsobem to bylo zpracováno. Tyhle nástroje jsou velmi důležité, ale stojíme na půli cesty.

Všichni, kteří mluví o demokratickém deficitu, jsou většinou reprezentanti proudů, které demokratický deficit chtějí, protože odmítají, aby členské státy přišly o své stávající výsadní postavení. A to samozřejmě znamená, že i stávající nástroje, které máme, nevyužíváme dostatečně, protože se to vždycky může zablokovat. Takže pokud Rada Evropské unie v současné době funguje jako druhá komora Evropského parlamentu, tak by ale měla fungovat podobným způsobem a hlasovat vždy většinově.

Možná by stálo za to, aby tam nebyli stávající aktivní ministři, ale aby tam byli členským státem delegováni lidé na určité funkční období, protože jakmile dojde ke změně vlády v jedné zemi, změní se poměr sil v radě a všichni se z toho můžou zbláznit. To je strašně nevyzpytatelná situace, a my potřebujeme stabilní a funkční legislativní proces.

Komise není žádná společná instituce v tom smyslu, že by byla delegovaná nebo demokratická. To je nějaký aparát, který díky tomu, že společné instituce jsou slabé, nabyl v tom systému vrchu. Ale ve chvíli, kdy tady bude silnější Evropský parlament, kdy rada bude mít konkrétní zadání a podobu, myslím si, že i komise by mohla mít trochu jiný způsob sebeprezentace.

To, co je určitě potřeba změnit, je dostupnost všech jednacích, hlasovacích a rozhodovacích mechanismů pro obyčejné občany. Vyjednávám spoustu věcí s poslanci skrz Evropskou radu mladých zemědělců, kde jsem ve vedení. Snažím se mít přehled, čtu si pozměňovací návrhy, ale i pro mě to znamená obrovskou časovou investici a pro lidi, kteří se aspoň základním způsobem neorientují, je to bohužel strašně neprůhledné.

• Vidíte mezi členskými státy vůli něco měnit? Není to tak, že nikdo se na ničem nemůže shodnout, a výsledkem je status quo? Nebo myslíte, že situace je taková, že určitá změna je už nevyhnutelná?

Myslím si, že pohled z Česka je výrazně skeptičtější než pohled odjinud. Třeba i Orbánova reakce na Macronův návrh evropské obrody, evropské renesance, byla výrazně věcnější, a dalo by se říct i optimističtější než to, co na to kváknul Andrej Babiš. A bohužel i spousta proevropských českých politiků řekla, že to není téma pro dnešní dobu, což je podle mě naprostá iluze, protože tématem pro dnešní dobu je minimálně diskuze o těchto věcech.

Máme tady velmi silné Pobaltí, máme velmi silně angažované skandinávské státy. Po evropských volbách se podle mě ukáže, že Britové budou nějakým způsobem spolupracovat, přinejhorším setrvají v tzv. modelu Norsko plus, tedy formálně nebudou členy, ale všechno zůstane tak, jak bylo, protože to je asi jediná, pro všechny zúčastněné přijatelná alternativa vůči jejich setrvání v unii. Atmosféra se mění, potenciál tady je a samozřejmě potřebujeme vizionáře i u nás.

Je to velký úkol pro čtyři hlavní evropské politické síly, tedy lidovou stranu, socialisty, liberály a zelené, plus regionalistické strany uvnitř zelených, aby tyto věci, až se konsoliduje nový Evropský parlament, společně formulovaly a aby se snažily pro to získat i svoji národní veřejnost. Protože pokud ta debata nebude politická, nebudeme volit do Evropského parlamentu jako v národních státech, bude stále trvat pocit odtrženosti občanů od evropských institucí. Ten podle mě spočívá v tom, že používají trochu newspeak, snaží se být maximálně neutrální a člověk od nich nezaznamená žádný politický postoj.

Bylo by dobré, aby i komise byla političtější, aby bylo jasné, ne že ten člověk je z Dánska nebo z Česka, ale že zastupuje konzervativní, liberální, socialistickou nebo nedej Bože třeba pirátskou agendu, a s tím se lidé jsou schopni identifikovat. Ideologie nevymizely ze světa, evropská společnost vždycky byla postavená na hodnotách a ve chvíli, kdy budeme řešit jenom mechanismy, jak to dnes bohužel dělá mnoho moderních hnutí, ať je to ANO nebo Piráti, bude tam chybět základní prvek, hodnotové ukotvení.

• Do jaké míry je podle vás problém nízká volební účast v evropských volbách? A co se s tím dá dělat?

Je potřeba říct, že v tzv. volbách druhé kategorie díky nízké volební účasti uspějí spíše systémové strany. To je v dnešní době pozitivum. Je to svobodná volba těch lidí, jestli k volbám jdou, nebo nejdou. Většinou jdou ti informovaní voliči, a projevuje se to tím, že tam mají drtivou většinu systémové strany. To, co mně na tom vadí, není jenom to číslo, ale proč ti lidé k volbám nejdou a co to je za lidi. Jsou to lidé, které Miloš Zeman považuje za idioty, což je podle něj třetina populace.

Často jsou to lidé, kteří jsou v pozici poražených, jsou to lokální poražení globálními trendy, kteří se nezapojují nebo se zapojují velmi povrchně. To je obrovský sociodemografický problém, který ale nemůžeme vyřešit tím, že je budeme nahánět k volbám. Musíme jim vysvětlovat úplně základní věci, jak fungují demokratické instituce. Potřebujeme tady občanské vzdělávání, kultivaci společnosti, aby nebyla prvoplánově rasistická a prvoplánově nenávistná vůči lidem, kteří jsou v nesnázích.

Vezměte si, že Okamuru volila spousta lidí, kteří jsou z prekariátu, ale zároveň tím ještě slabším prekariátem pohrdají. Volili ho lidé, kteří pohrdají svými sousedy, kteří jsou v exekuci, nebo těmi, kteří jsou na sociálních dávkách. A to pohrdání a vnitřní štěpení společnosti je mnohem větší problém než neúčast těchto lidí u jakýchkoli voleb. Takže soustředil bych se na občanské vzdělávání, na to, že instituce, které se tady určitým způsobem vytvářejí, potřebujeme, a že právě těmto lidem usnadňují přechod z moderní do postmoderní doby.