Má ale Vídeň takové spojenectví opravdu zapotřebí? Má riskovat, že v rámci Evropské unie sklouzne do role outsidera, anebo se má aktivně podílet na utváření evropské politiky?

Pohrobci nacistů? To snad ne…

Koncem prosince vyzvali bývalí světoví politici z Francie, Kanady či Španělska k bojkotu rakouských ministrů za FPÖ, kterou některá média označují za krajně pravicovou, protiimigrační a antisemitskou. Signatáři prohlášení ocejchovali FPÖ jako dědice nacismu a volají i po bojkotu nadcházejícího rakouského předsednictví v Evropské unii, které začíná 1. července. Také Izrael oznámil, že zatím nebude navazovat kontakty s novými rakouskými ministry, které do vlády nominovala FPÖ – včetně nové šéfky diplomacie a nestraničky Karin Kneisslové.

Svobodní se na vládě podíleli už v letech 2000 až 2005. Tehdy vyvolalo vytvoření kabinetu ÖVP a FPÖ masové demonstrace a čtrnáct zemí EU kvůli tomu uvalilo dokonce na Rakousko jakési sankce.

Časté předsudky vůči nové rakouské vládě jsou ale značně přetažené. Lidovecký spolkový kancléř Sebastian Kurz ve svém prvním vládním prohlášení v parlamentu sice jasné zdůraznil snahu omezit migraci, ale i rozhodný boj proti antisemitismu. A znovu a opakovaně také ujistil o proevropském směřování nové vlády.

Co je na spolupráci s V4 špatného?

Minulý pátek se Kurz kromě toho ohradil vůči námitce, že se příliš orientuje na východoevropské partnery v Evropské unii, tedy na Maďarsko, Polsko, Slovensko a Česko. Šéf konzervativních lidovců ujistil, že v některých otázkách bude Rakousko zajedno se západoevropskými zeměmi, v jiných mu zase zatleskají členové Visegrádu a jindy zase lze očekávat konsensus v rámci celé EU. A přesně tak to také nejspíš bude.

Na tom, že se nová rakouská vláda snaží vyhledávat kontakty s východní Evropou, ovšem není nic odsouzeníhodného. Naopak to v těžkých dobách otevírá nové perspektivy. Není snad Evropská unie klubem rovnoprávných členů? Co je, proboha, špatného na tom, že se členové nového kabinetu nechávají vidět s představiteli států, které sice odmítají přerozdělování migrantů, ale na druhé straně přijali více uprchlíků z Ukrajiny, než celá západní Evropa?

Berlínu se v migrační politice nepodařilo dosáhnout konsensu v rámci EU a pohořel v tom i francouzský prezident Emmanuel Macron. Vídeň by se proto mohla stát ideálním mostem mezi východní a západní Evropou. Rakouský kabinet se sice posunul doprava, nicméně nadále vyznává demokratické hodnoty a evropskou myšlenku.

Lubomír Zaorálek a Sebastian Kurz | zdroj: Profimedia

Před sto lety se rozpadlo Rakousko-Uhersko. Rozhodně nehrozí, že by se obnovil nějaký útvar na půdorysu bývalé monarchie, jejíž součástí bylo i Slovensko, Česko, polská západní Halič a velká část Balkánu. Vídeň ale zjevně disponuje větší panevropskou kompetencí než její kritici na Západě.

Rakousko jako součást Visegrádu? To nemůže fungovat

Myslet si ale v této souvislosti, že Rakousko kvůli rezervovanému přístupu západní Evropy zoufale hledá nové spojence na východě, a proto sáhlo po V4, by byla veliká chyba. Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko totiž navzdory geografické blízkosti nejsou přirozenými spojenci Rakouska. Nic na tom nemění ani bratislavská návštěva nové ministryně zahraničí Kneisslové, byť ještě nikdy nevedla první cesta nového šéfa rakouské diplomacie na Slovensko.

Pokud jde o aktuální politiku, nespojuje ale alpskou zemi s Visegrádem prakticky nic.

Visegrádská čtyřka je například na rozdíl od Rakouska pevnou součástí Severoatlantické aliance, a tím pádem se výrazně liší vojenské a bezpečnostně-politické zájmy.

Zatímco Rakousko do rozpočtu EU více dává, než získává, u zemí V4 je tomu naopak. Kdo má směrem k Bruselu věčně nataženou dlaň a počítá s tím i po roce 2020, nemůže mít přece s Rakouskem společný politický zájem. Šéf úřadu vlády Gernot Blümel, který má v novém kabinetu na starosti mimo jiné evropské záležitosti, dal jednoznačně najevo, že cílem Rakouska je snížení rozpočtu EU. A co bude, až do zemí V4 poteče po roce 2020 z Bruselu méně peněz?

Poslední návrh rakouské vlády na celoevropskou indexaci přídavků na děti by měl omezit tyto přídavky cizincům pracujícím v alpské republice, pokud jejich děti žijí v jiných členských zemích EU. Indexace by měla zohlednit rozdílnou životní úrovni v jednotlivých státech, což je přece v konečném efektu namířeno hlavně proti zemím V4. A třeba takové Maďarsko kvůli tomu dostane ročně o 80 milionů eur méně. Opravdu si někdo myslí, že pak rozesmátý Viktor Orbán přijme Rakousko s otevřenou náručí?

V neposlední řadě hraje významnou roli i historické hledisko. Čtyři země bývalého východního bloku měly přece před vstupem do EU úplně jinou výchozí pozici a jiný pohled na věc než Rakousko, které bylo po válce vždy napojené na Západ.

A s tou spoluprací a společným postupem to v praxi zase tak horké není. Když se například rozhodovalo o tom, kam po brexitu přesídlí z Londýna obě žádané evropské agentury - Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMA) a Evropský orgán pro bankovnictví (EBA) - ukázalo se, že země Visegrádu sledují úplně jiné, s Rakouskem nekompatibilní zájmy. Státy bývalého východního bloku se pokoušejí urvat spíš něco pro sebe. Pro Rakousko nebylo v tomto uvažování místo a nedostalo se mu ani náznaku sebemenší podpory. Pokud se nepodaří dosáhnout kooperace ani při tak banální otázce, jak by to mohlo fungovat v těch ostatních?

Postoj k migrační krizi jako jediné společné téma nestačí a holportu Vídně s Visegrádem moc nepomůže ani film o Marii Terezii

Mýlí se ten, kdo si myslí, že popsané rozdíly natrvalo překryje jediné společné téma, jímž je boj proti nelegální migraci. 

FPÖ sice už dlouho projevovala vůči Visegrádu sympatie, především kvůli jeho postoji vůči migrační politice německé kancléřky Angely Merkelové. I Kurz zastává názor, že kvóty na přerozdělování uprchlíků v zemích EU nejsou správným řešením. Ale ani v migrační krizi přece nemá Rakousko s V4 společné zájmy. Je totiž tradiční cílovou zemí migrantů, zatímco státy V4 leda tak zeměmi tranzitními.

Rakousko by si mělo v první řadě hledat partnery mezi těmi, s nimiž sdílí zájmy i hodnoty. Geografická blízkost sama o sobě nestačí. Přirozeným partnerem Rakouska by byly spíše ty státy, které se staly členem EU současně s ním, což bylo v roce 1995 Švédsko a Finsko. A také to tak zpočátku fungovalo. Jistě není náhodou, že se EU v jednotlivých vlnách vždy rozšiřovala o státy, které si byly systémově podobné.

A pokud má Rakousko opravdu potřebu vytvářet nějaká užší partnerství na evropské úrovni, těžko může ignorovat své dva silné sousedy Německo a Itálii. Nebylo by pro něj lepší spojit se spíše s etablovanými a uznávanými partnery, s nimiž lze aktivně spoluvytvářet evropskou a zahraniční politiku? Proč by mělo jít dobrovolně do holportu se "zlobivou" visegrádskou čtyřkou?

Všichni tvrdí, že se chtějí aktivně podílet na evropské politice a že jejich hlas musí být v Bruselu více slyšet. V jednotě je sice síla, ale některé jednoty jsou si zkrátka jednotnější než ty druhé. A pokud si někdo myslí, že lze fundovanou zahraniční politiku budovat na tom, že se kolem Nového roku odvysílá společný rakousko-slovensko-česko-maďarský dvoudílný televizní film o Marii Terezii, tomu už asi není pomoci.