• Říkáte, že chcete být silný prezident pro těžké časy, jak si konkrétně představujete působení silného prezidenta v těžkých časech?

Říkám i v těžkých časech. Je důležité, aby prezident byl silnou osobností i v těžkých časech.

• Jsme v těžkých časech?

Mohou nastat těžké časy. Nikdy nevíte, kdy se situace může zhoršit a pak v těžkých časech se teprve projeví osobnost člověka. Je takové přísloví, které říká, že silní lidé dělají dobré časy, dobré časy dělají slabé lidi, slabí lidé dělají špatné časy a špatné časy dělají silné lidi. Jsou to takové cykly, které se v historii lidstva neustále opakují. Nikdy nevíte, jak je ta perioda dlouhá, ale takhle ty věci nastávají, proto jsem si zvolil i slogan Silný prezident pro těžké časy.

• To, že byste byl silný prezident, by se projevilo jenom v těžkých časech?

Ne, ne, víte silná osobnost musí být v jakýchkoli časech, ale mnohdy osobnosti, které působily silným dojmem, v těžkých časech selhávaly. Nikdo z nás neví, jak se zachová, když nastane opravdu situace typu, dostanete se k dopravní nehodě. Můžete to mít tisíckrát natrénované, ale teprve, když situace nastane, zjistíte, jestli to umíte zvládnout, anebo ne.

Nicméně, být silným prezidentem znamená, že když jste s něčím nespokojen, umíte to říct a nebojíte se to říct, říct tak, abyste nikoho neurazil, ale abyste uměl jasně a srozumitelně sdělit svůj názor, abyste opravdu nebyl jenom člověkem, který je dopočtu.

Prezident je někdo, kdo se podílí na tvorbě politického prostředí v České republice. Jeho pravomoci vyplývající z Ústavy a zákonů nejsou natolik zásadní, ale když se podíváte na našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, neměl o nic větší pravomoci, ale uměl hrát významnou roli. Když se mu něco nelíbilo, uměl to říci, byl schopen dávat různé směry dohromady v zájmu celé země, a to jestli je dnes politická scéna rozdrobená, za první republiky byla ještě více. To si myslím, že je síla prezidenta, aby toto uměl.

• Nejste jediný kandidát, který zdůrazňuje, že by byl silným prezidentem, to samé říká Mirek Topolánek.

Já vím, on si můj slogan tak trochu vypůjčil, akorát se mi na to nezeptal, ale mně to nevadí.

• Byl byste jiný silný prezident, než Mirek Topolánek? On je také silná osobnost a asi by se rovněž nebál říct svůj názor. Myslíte, že v tomto smyslu nabízíte ještě něco trochu jiného než Mirek Topolánek?

Určitě, něco úplně jiného. Každý člověk je individualita, každý je trochu jiný, a dokonce si představuje to být silným prezidentem jinak, volil by třeba jinou formu. Já si myslím, že takové srovnávání je úplně zbytečné, Mirek Topolánek je Mirek Topolánek, vypůjčil si tedy jenom polovinu mého sloganu, vzal si to silný prezident, na těžké časy si asi netroufá.

• Ještě jednu věc k Mirku Topolánkovi, v souvislosti s tím, že by chtěl být silný prezident říká, že by chtěl být silnou protiváhou silnému premiérovi, je to něco, co také považujete za důležité?

Myslím si, že slovo protiváha není to správné slovo. Měl by být silným partnerem ve věcech, které považuje za dobré, může v nich premiéra podpořit. Ve věcech, které nepovažuje za dobré, by měl premiéra korigovat, ale vše, co činí, musí činit v zájmu obyvatel této země.

Nedokážu si představit, že bych jako prezident jel někam do světa a tam premiéra pomlouval. To je věc, která té zemi ubližuje a já bych nikdy nic takového neudělal, ale druhá věc je, že bych byl ochoten se s ním někde mezi čtyřma očima zhádat do krve a snažil se ho přesvědčovat o tom, když něco bude dělat špatně, že je to špatně, snažil bych se ovlivňovat vládu.

Jiří Hynek | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

Jedna z ústavních pravomocí prezidenta, která je téměř nevyužívaná, je, že prezident může kdykoliv navštívit jednání vlády, kdykoliv může navštívit zasedání parlamentu a kdykoliv o to požádá, musí mu být uděleno slovo a může říct svůj názor. Prezident dokonce může jednat samostatně s ministry.

Kdybych se jako prezident dozvěděl, že se připravuje zákon, o kterém jsem přesvědčen, že jde proti lidem, okamžitě bych se sešel s dotyčným ministrem a snažil bych se mu vysvětlit a přesvědčit ho o tom, že dělá něco špatně, a to je role prezidenta, na kterou má ústavní pravomoc a nikdo to nikdy nedělal.

• Třeba Miloš Zeman do Poslanecké sněmovny, když se projednávají zákony, které považuje za podstatné, chodí, s ministry také jedná, nebo myslíte, že to dělá nedostatečně?

Když se podíváte na četnost návštěv všech předchozích prezidentů, není nikterak veliká. Jsem přesvědčen, že se projednávaly zákony, které byly velmi důležité a prezident k tomu nezaujímal žádné stanovisko.

Naprostá nekoordinace a chaos v podpoře exportu

• Říkáte, že byste v pozici prezidenta pomáhal českému průmyslu a exportu. Máte pocit, že v tom má Miloš Zeman rezervy?

To je věc, o které jsem přesvědčený, že ji pan prezident dělá dobře. Je otázka výběru teritorií a intenzity a četnosti, troufám si tvrdit, že moje zkušenosti v oblasti mezinárodního zahraničního obchodu jsou takové a můj věk a fyzická kondice, že bych byl schopen to dělat minimálně stejně dobře a mnohem intenzivněji.

Chtěl bych v tom opravdu pokračovat, ale víte, v obchodě platí jedno úsloví, když jsou dva v obchodě spokojení, tak jeden má méně informací. Chtěl bych podporovat obchod tak, aby vždy byl výhodný pro Českou republiku, aby Česká republika měla více informací.

• Když zmiňujete výběr teritorií, jak konkrétně byste ekonomickou diplomacii, kterou Miloš Zeman také prosazuje, dělal jinak?

Ministerstvo zahraničních věcí připravilo dokument, je to strategie zahraničního obchodu, vláda ji schválila, od roku 2012 do roku 2020, kde je definováno dvanáct prioritních zemí a 28 zájmových zemí a když se třeba podívám na těch dvanáct prioritních zemí a 28 zájmových, tak ne ve všech byla prezidentská delegace.

Myslím si, že nemá cenu experimentovat a vymýšlet, teď se pojedu podívat někam a příště se pojedu podívat jinam, tady mám schválenou koncepci, buď ji podporuji a snažím se ji naplnit, anebo se mi nelíbí a potom můžu diskutovat s vládou o tom, že uplynulo již šest let od schválené koncepce a zda by nebylo dobré ji třeba změnit. Mám pocit nebo co pocit já to vím, že je naprostá nekoordinace a chaos v podpoře exportu.

Někam jede prezident, někam premiér, někam ministr zahraničních věcí, někam ministr obrany a když se podíváte na skladbu oficiálních zahraničních služebních cest, zjistíte, že některé země jsou vrcholnými funkcionáři navštívené čtyřikrát za rok a jiné ne.

A navštívené země naprosto neodpovídají schválené koncepci. Myslím si, že moje praxe by mi umožnila třeba tohle otevřít a mluvit o tom, protože jinak se naprosto neefektivně vydávají prostředky ze státního rozpočtu na podporu exportu a já si myslím, že ti naši partneři v Číně dneska už musí být pomalu unaveni, jak často tam jezdíme.

• O tom, že česká zahraniční politika je dvouproudová nebo tříproudová a jednotlivé instituce, které zahraniční politiku dělají, by se měly více slaďovat, se mluví už dlouho. Je tam podle vás nějaký vývoj?

Žádná změna se v tom neodehrává. Nedávno jsme měli besedu na Hospodářské komoře, která si udělala průzkum mezi svými členy, co by očekávali od prezidenta a co podnikatelská sféra a průmysl chce. Na prvním místě bylo, aby pomáhal s ekonomickou diplomacií, a na druhém, co jim vadilo, byla přemíra regulací a zákonů v České republice a po prezidentovi chtěli, aby se třeba i k tomu nějakým způsobem vyjadřoval, případně, aby některé zákony vetoval.

Přemíra regulace naprosto odpovídá tomu, jak jsme hodnoceni v rámci Světového ekonomického fóra, kde jsme ze 138 hodnocených zemí 111. v míře vládní regulace. To nejsou jenom zákony, ale různá nařízení a vyhlášky. Je tady opravdu přemíra regulace.

Tam prezident může mít také vliv, ale Hospodářská komora na první místo dala právě ekonomickou diplomacii a vystupovali tam jednotliví kandidáti a začali říkat, že je dobrý Pákistán a že je dobrý… a nikdo vlastně nevěděl, že tady existuje schválená koncepce. Jsem přesvědčen, že to možná neví ani někteří ministři a nebude to vědět parlament, protože ten má také zahraniční služební cesty a je to naprosto nekoordinováno, takže se to nemění. Vždycky přijde nová vláda, něco konstatuje a jede se pořád podle starých kolejí.

• Obecně se o vás říká, že jste lobbista nebo lobbista zbrojního průmyslu, je to něco s čím se ztotožňujete nebo vnímáte negativní význam slova lobbista, který v české společnosti převažuje?

Vždy jsem hájil zájmy českých výrobců, ať už doma, tak v zahraničí. Prezident, premiér, ministři by měli, a nakonec prezident to ve svém prezidentském slibu i říká, hájit zájmy obyvatel této země. Jestli hájení zájmů obyvatel této země nazveme lobbismem, pak jsou to lobbisté, ale u nás lobbista na rozdíl od světa je mnohdy velmi pejorativní výraz.

Představa lobbisty je, že podloudně někde chodí. Nedávno jeden z mých protikandidátů v nějaké debatě řekl, že běžný občan nemůže do sněmovny, že tam chodí jenom lobbisté. Přitom každý občan této republiky má právo účastnit se zasedání nejenom Poslanecké sněmovny, ale i jednotlivých výborů a možná by bylo dobré, aby to věděli někteří prezidentští kandidáti. Takže lidé, co tam chodí, nejsou lobbisté. Hájím národní zájmy a hájím je na úzkém spektru a jsem schopný je hájit jako prezident České republiky.

• To znamená, řekl byste o sobě, že jste lobbista nebo ne?

Já se za lobbistu nepovažuji, ale vzhledem k tomu, že mi tak novináři nazývají, už jsem si na to zvykl.

• Když se za něj nepovažujete, pejorativní chápání lobbistů a lobbingu vás v tom případě netrápí? Není to něco, co by stálo za to vysvětlovat?

Každý termín má ve společnosti nějaký výklad. Každá politická strana má program, ve kterém hájí něčí zájmy, některá hájí zájmy třeba podnikatelů, některá se hlásí ke křesťanské tradici, mohli bychom říct, že politické strany jsou lobbisté?

Mohli bychom říct, že jestliže ministr zemědělství hájí zájmy českého zemědělství, je lobbista českého zemědělství? Jestliže takto budeme vnímat lobbing, pak jsem lobbista, protože skutečně hájím české národní zájmy. Jestliže lobbing budeme vnímat jako něco negativního, nějakou korupci, k tomu se tedy opravdu nehlásím. To je mi proti srsti a proti tomu jsem vždycky bojoval.

Výcvik tři, šest, devět nebo dvanáct měsíců?

• Když říkáte národní zájmy, pokud byste měl definovat, co je za tím, co dělá národ národem? Jaké jsou podle vás jeho definiční prvky?

Víte, kdysi se hádal Palacký s Jungmannem, kdo je to Čech, jeden tvrdil, že Čech je, kdo mluví česky, ať žije kdekoli na světě, a druhý tvrdil, že Čech je ten, kdo žije na území historických zemí Čech, Moravy, Slezska, ať mluví jakýmkoli jazykem, a co tvoří národ? Národ je věc, která se vyvíjí.

Letos máme sto let výročí vzniku Československa. Vzniklo z národního hnutí, legionáři bojovali za to, aby ta země existovala a opravdu to vybojovali vojáci. V životě by nás země Dohody neuznaly jako samostatnou zemi nebýt takového obrovského množství lidí, kteří bojovali proti zemím Centrálních mocností, proti Německu a Rakousku-Uhersku. Bojovali za svůj národ, takže definice národa, je to něco, za co jste ochoten položit život. Je to rodina, přátelé, vaše řeč, kultura, jsou to vaši předci. To je to, co tvoří národ.

• Máte pocit, že dnes procházíme krizí národního uvědomování, krizí vlastenectví? Je to něco, co je pod tlakem či na ústupu?

Podívám-li se do zákonů a ústav okolních zemí, většina z nich se tam nestydí za slovo národ, my jsme slovo národ dali z Ústavy pryč. Mám pocit, že tou krizí trochu procházíme. Když jsem prvně řekl slovo národní zájem, vrhli se na mě, jestli jsem nacionalista. Tomáš Garrigue Masaryk kdysi řekl, že vlastenectví je láska ke svému národu, nikoliv nenávist k cizím a já si myslím, že bychom takhle měli vlastenectví vnímat a hrdě se k tomu hlásit, protože jinak ztratíme identitu.

Jiří Hynek | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

V rámci Evropské unie dnes vnímám sociální experiment evropanství. Ano, říkám v prvé řadě moje rodina, moje země a samozřejmě cítím se být někým, kdo žije v Evropě. Jsou tady naše společné tradice, vycházíme z židovsko-křesťanských tradic, ať chceme nebo nechceme, protože historicky jsme tady takto ukotveni, ale vlastenectví a národ by nikdy neměly zmizet.

• A když říkáte, že důležitou složkou vlastenectví je ochota bránit svůj národ, šlo proti tomu zrušení povinné vojenské služby? Byl to projev snižování ochoty položit život za svou vlast?

Nedávno jsem četl velmi pěkný rozhovor s panem generálem Karlem Řehkou, velmi inteligentním a schopným člověkem, který dnes pracuje ve vyšších strukturách velitelství NATO v Polsku, kde říká, že v době, kdy se rušila povinná vojenská služba, byl přesvědčen o tom, že je to správné a uměl vysvětlit, i proč profesionální voják je vždycky lepší než voják základní vojenské služby.

Má to spoustu pro, ale věc, která se vytrácí, je právě souznění občana se svojí zemí. Pan generál Řehka mluví o tom, že si dnes myslí, že to byla chyba, stačilo změnit systém, který nebyl efektivní, nebyl nikterak dobrý, ale za první republiky také byla základní vojenská služba.

V knize Start-Up Nation, která je o izraelském hospodářském zázraku, a všichni víme, že v Izraeli je povinná vojna, bez které by nepřežili, je rozhovor jednoho amerického a izraelského generála. Americký říká izraelskému, vy to máte výborné, do armády si můžete vybírat ty nejlepší, my můžeme jenom doufat, že ti nejlepší si vyberou nás.

Finsko nikdy nezrušilo základní vojenskou službu. Norsko nedávno zavedlo vojenskou službu i pro ženy. Sousední Rakousko má základní vojenskou službu. Litva ji znovu obnovila. Malé země šly trochu jinou cestou než my. Přikláním se k jakémusi kompromisu. Vím, že ideální věc je, když všechno lidé budou dělat dobrovolně, ale nedokážu si představit, jak by fungoval stát, kdyby lidé dobrovolně platili daně. Obrana vlasti, rodiny, svých blízkých je něco, co je dobré, když je dobrovolné, ale ne vždy to úplně funguje.

Nakonec naše dobrovolné aktivní zálohy, před jejichž členy opravdu smekám klobouk, zatím nedosáhly ani třech tisíc lidí, což je opravdu velmi málo. Dokážu si představit model, že mezi maturitou a vysokou školou bude tříměsíční základní vojenský výcvik. Říkám výcvik, nemluvím o službě, kde by stát dal nějaké schopnosti mladému člověku. Nechal bych to pro muže povinně a ženy dobrovolně. To by možná víc propojilo zemi s ochotou ji bránit, protože ten člověk by to viděl trochu jinak a měl by určitou schopnost.

Dnešní zákon o branné povinnosti říká, že každý občan České republiky je povinen podrobit se vojenskému výcviku, ale platí to pouze v době ohrožení státu a válečném stavu. To je situace, kdy nikomu nedáte výcvik, protože stát na to nebude mít sílu. V době ohrožení státu bude řešit úplně jiné věci a kdyby opravdu lidi bez výcviku mobilizoval, posílal by je na jatka.

Proč by měl trvat zrovna tři měsíce? Není to příliš krátká doba?

Je to velmi krátká doba. Je to minimální doba na to, aby se člověk aspoň něco naučil a je to doba tak krátká, aby to nebyl takový zásah do jeho života, který by se negativně promítl. Když se budete bavit s odborníky, říkají minimálně šest měsíců, lepší by bylo devět nebo dvanáct. Ve Finsku máte šest měsíců minimální základní vojenské služby, devět měsíců pro specialisty, dvanáct pro důstojníky nebo pro velitelský sbor, ale něčím se začít musí.

Jiří Hynek | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

Dnes má každý občan této republiky možnost dobrovolně se přihlásit na šestitýdenní vojenský výcvik, kde získá úplně elementární schopnosti. Pokud vím, hlásí se tam desítky lidí a nemusí vstoupit do dobrovolných záloh. Je to v novém zákoně, který podle mě neplatí ani dva roky. Tady je vidět, že dobrovolnost úplně nefunguje. Možná je i malá osvěta, že ta možnost existuje.

• Zmínil jste, že když byla vojenská služba povinná, nebyla dost efektivní. Jak by ta efektivita měla vypadat? Co by bylo zárukou toho, aby tříměsíční výcvik byl efektivní?

Jsou věci, které jsou nesrovnatelné. Je nesrovnatelné srovnávat dobu, kdy tady bylo socialistické zřízení, je otázka, jestli k nám z Evropské unie nepřichází nové socialistické zřízení, s dnešní dobou. Tehdy byl bipolární svět, vojáci cvičili, aby za dvanáct minut vyjeli s technikou z kasáren, protože dvanáct minut to byla doba, jakou sem letěly rakety ze Západu. Svět byl vyhysterčený okamžitým konfliktem.

To znamená, musel jste ty vojáky mít na vojně a nemusel jste s nimi dělat intenzivní výcvik, protože jste je měl připravené v momentě, kdy by došlo k napadení nebo k válečnému konfliktu. Dnes spíš potřebujeme mít lidi vycvičené.

V případě, že by se nadále zhoršovala mezinárodní situace nebo by opravdu hrozil bezprostřední konflikt, musíme mít kam sáhnout pro lidi, pro techniku a samozřejmě pro peníze, pro zdroje. Nepotřebujete ale mít lidi v kasárnách, jak se říká, na písknutí do dvanácti minut opravdu nemusí vyjet, takže naprosto se změnila situace, proto je potřeba jí přizpůsobit fungování armády.

Jedno jediné téma voleb

• Teď jste popisoval důvody pro tříměsíční výcvik z pohledu obranyschopnosti státu. Někde jste zmínil i to, že dnešní mladí muži potřebují disciplínu a fyzický trénink, čehož se jim nedostává.

Přiznám se, že ani nevím, že jsem to někde zmínil, protože to není to primární.

• Chtěl jsem se právě zeptat, jestli ty dvě věci stojí na stejné úrovni.

Ne, ne, tříměsíční základní vojenský výcvik nikdy nemůže nahradit nedostatek pohybu, výchovu v rodině a ve škole. Ten je schopen dát něco navíc. Ve Švýcarsku mají model, což je takový velmi atypický systém domobrany, kde je celoživotní vzdělávání občana ve vojenské disciplíně. Máte tam základní vojnu, po které si domů odnesete zbraň, plnou polní.

Máte to doma zapečetěné v plechové skříni, v případě, že zavelí poplach, vezmete to a jdete pomáhat. Tam, kde u nás mají hasiči hasičský vůz, v leckterých městečkách a vesnicích je vedle přistavěná ještě další místnost, kde mají vojenskou techniku. Ti lidé se znají, jsou z jedné vesnice, z jednoho města, většinou jsou to vrstevníci. Jsou hrdí na to, že jsou připraveni a ochotni svoji zemi bránit. Funguje to tam hodně dlouho a Švýcarsko také nikdy nebylo okupováno.

Je-li země připravená, tak ten, kdo by měl zálusk, ví, že se mu to nevyplatí. Dokonce Hitler chtěl dvakrát během druhé světové války Švýcarsko okupovat. Měl na to i zpracovaný plán obsazení, ale spočítal si, že to, co by získal, by vůbec nevyvážilo, kolik divizí by musel ve Švýcarsku vázat, protože Švýcaři jasně deklarovali, že se budou bránit a že se nevzdají. To, aby země byla obranyschopná, je celý komplex věcí, ale jenom jedna z nich je základní vojenský výcvik, něčím se však začít musí.

• Do Poslanecké sněmovny jste kandidoval za Realisty, kteří měli volební výsledek 0,71 procenta. Vaše kampaň byla relativně viditelná, Petr Robejšek je také známá, výrazná postava, přesto výsledek nebyl žádná sláva. Jak si to vysvětlujete? Dalo se podle vás něco udělat lépe?

Určitě, ano, Izraelci mají přísloví, které říká, že jediné, co tě zdokonaluje a pohání kupředu, jsou tvoje neúspěchy, protože z nich se můžeš poučit. Naopak z úspěchů se můžeš opojit. Tím neříkám, že bych nechtěl úspěch, naopak, ale jsem přesvědčen, že kampaň do Poslanecké sněmovny se zvrhla v jedno jediné téma: Babiš, antibabiš, že nikdo nevnímal jakákoliv jiná témata.

Když se mi ráno zeptali, jaká je prezidentská kampaň, říkal jsem, že moje základní téma je budoucnost této země a aby měla budoucnost, musí být bezpečná, bohatá a musí chránit svoje národní zájmy. To je základní, ale všichni milují diskuzi o tom, jestli Zeman nebo antizeman a začíná se nám to zase smrskávat na toto téma, což si myslím, že je špatně, protože prezidentská funkce je o něčem úplně jiném.

• Říkáte, že volby do sněmovny se smrskly na babišovské téma, ale zároveň strany, které nejvýrazněji vystupovaly proti Andreji Babišovi typu TOP 09 či sociální demokracie, dopadly hodně špatně. Takže by naopak dávalo smysl, že Realisty, kteří měli svá témata, by voliči ocenili.

Ostatní témata v tom zanikla a veškeré útoky na pana Babiše mu ve finále prospěly. Vím to i z prezidentské kontaktní kampaně. Jeli jsme vlakem, kde jsme se měli bavit s lidmi a jedna paní říká: "Já vám to tedy řeknu, já to nikomu neříkám, ale já jsem volila pana Babiše a já ho volila proto, že všichni se do něho naváželi a nic mu nedokázali".

Myslím si, že bychom se měli skutečně vrátit od osobních útoků, které považuji za něco, co do politiky opravdu nepatří. Jsem ochoten se dohadovat o tématech, bojovat za svoje názory, ale nelíbí se mi, když se v politice dělají podpásovky a okopávají se kotníky.

• Máte pocit, že podpásovky a okopávání kotníků jsou příznačným rysem i prezidentské kampaně?   

Byl to rys v kampani do Poslanecké sněmovny, ale uvedu příklad věci, která mi připadala nenormální. Klub pro obranu demokracie pozval prezidentské kandidáty k nějaké diskuzi a pan Doležal, který to uváděl, říkal, pozvali jsme všechny kromě pana Zemana. Myslím si, že ho měli pozvat, on by odmítl, ale bylo by to fér.