Nový začátek pro Rakousko(-Uhersko)?

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Jako nikdo druhý ztělesňuje mladý lidovecký lídr a čerstvý vítěz nedělních předčasných voleb Sebastian Kurz touhu Rakušanů po "novém začátku". Očekává se, že vládu bude sestavovat s pravicově- populistickými svobodnými a téměř všichni evropští komentátoři, politologové, sociologové a experti na veřejné mínění jsou zajedno: Se skřípěním zubů konstatují, že se Rakousko výrazně posunulo doprava. Ne každý, kdo provozuje konzervativní politiku, si ale zaslouží označení "krajně pravicový populista" nebo dokonce "xenofob" či "rasista".

Předvolební billboard rakouských lidovců

Předvolební billboard rakouských lidovců,zdroj: Profimedia.cz

Co je vlastně na Kurzově politice tak strašně pravicového?

Je snad "pravicové" to, že chce zajistit vnější hranice tak, aby se skuteční uprchlíci dostávali do Evropy jen kontrolovanou cestou a aby byli včas odmítnuti ti, kdo tu mají nulovou šanci na získání azylu?

Je snad "pravicové" to, že chce v Evropě výrazněji sjednotit dávky pro azylanty a příslušné výdaje ve své zemi odpovídajícím způsobem krátit, aby zabránil tak zvané sekundární migraci v rámci EU?

Je snad "pravicové", když někdo požaduje tvrdší tresty pro těžké zločince a rozšíření možností sledování teroristických aktivit, aby se v co největší možné míře zabránilo atentátům?

Je snad "pravicové", když strany sice podporují evropskou myšlenku, ale chtějí EU reformovat a přehodnotit pravidla z hlediska subsidiarity, tedy principu, kdy se Brusel stará o velká témata a ta zbývající ponechává jednotlivým státům?

Je politika pravicová a levicová, anebo jen dobrá a špatná?

Je pravda, že pojmy "pravice" a "levice" dřív patřily ke každodennímu politickému diskursu, ale v komplexním a globalizovaném světě už téměř nemají co pohledávat a jsou spíše zavádějící. Dnes hraje rozhodující roli otevřenost, míra svobody a schopnost přinášet změny.

Řeči o posunu doprava jsou absurdní škatulkování – politika je buď správná, anebo chybná. A Kurzova migrační politika je v zásadě správná, protože klade důraz na kontrolovanou migraci a odhaluje fungující ochranu vnějších hranic EU jako pouhou chiméru.

Raketový vzestup 31letého politika, ztělesňujícího touhu Rakušanů po novém začátku, posílil – především na Západě – víceméně umělou debatu o postavení konzervativních stran v Evropě. Každá země je přece jiná a specifická, až už jde o zeměpisnou polohu, složení obyvatelstva, kulturu, dějiny nebo politické uspořádání.

Podobná srovnávání proto značně pokulhávají a volební výsledky v Evropě nelze posuzovat ze stejného hlediska. Přesto ale v blahobytných evropských společnostech, jako je Německo, Rakousko nebo Finsko, lze vypozorovat jeden společný rys: všeobecná touha po sociální spravedlnosti a rovnosti šancí je zde v současné době nižší než touha po bezpečnosti a pořádku. A to sociálnědemokratičtí lídři v těchto zemích včas nepoznali.

profimedia-0352947720

Sebastian Kurz dovedl lidovce k volebnímu vítězství v Rakousku,zdroj:Profimedia.cz

Ale pokud bychom připustili tezi o posunu Rakouska doprava, pak je třeba konstatovat, že jej zavinila společnými silami evropská levice a německá kancléřka Angela Merkelová svou otevřenou náručí pro masivní migrační vlnu z třetího světa.

Kurz vyvolává nadšení doma i za hranicemi

Už dlouho se na scéně neobjevil žádný liberálně konzervativní politik, který by za hranicemi své země vyvolával tak nadšený souhlas. A už vůbec ne, pokud tento politik pochází z malé země a ještě horko těžko překročil třicítku. Kurzovi přitom tleská jak konzervativní bavorská CSU, pro niž byli Rakušané zatím vždy spíš terčem vtipů, tak i maďarský premiér Viktor Orbán, který mladému ministrovi zahraničí vysekl poklonu ještě dávno předtím, než se Kurz stal šéfem lidovců.

Však také není náhoda, že řada komentářů evropských deníků ve svých článcích o rakouském "posunu doprava" srovnává Kurze s šéfy vlád visegrádské čtyřky - dokonce přímo s Orbánem. Francouzský deník Libération napsal že rakouští lidovci (ÖVP) a svobodní (FPÖ) se s nimi vezou na stejné protiimigrantské vlně. Izraelský Haarec za skutečný posun doprava neoznačil volební úspěch FPÖ (skončili třetí, jen těsně za druhými sociálními demokraty SPÖ dosavadního kancléře Christiana Kerna), ale způsob, jakým Kurz proměnil středopravou ÖVP v silnou nacionalistickou stranu. Řada deníků navíc Kurzovi vytýká, že svobodným vykradl část programu a témata.

Kurze prezident v pátek pověří sestavením vlády

Rakouský prezident Alexander Van der Bellen v pátek Kurze pověří sestavením příští rakouské vlády. Šéf lidovců zatím neoznámil, kterou stranu by mohl oslovit jako první. Všeobecně se ale očekává, že to bude právě FPÖ. Jisté ale není nic, protože stejně tak mohou s FPÖ vládnout sociální demokraté a úplně vyloučená není ani oprášená verze velké koalice, což si ale nepřeje vůbec nikdo.

Účast FPÖ ve vládě – ať už s lidovci nebo se sociálními demokraty – by Angele Merkelové nebo francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi výrazně zkomplikovala život. Rakousko by od Bruselu či Berlína požadovalo tvrdší migrační politiku a zároveň by torpédovalo Macronovy snílkovské představy o eurozóně.

FPÖ by ovšem rovněž podpořila větší integraci, pokud jde o obranu a ochranu hranic. Už jenom kvůli tomu by dnes bylo nemyslitelné udělat z Rakouska v Evropské unii vyvrhele, jako se to stalo před sedmnácti lety, kdy kvůli účasti FPÖ ve vládě byly omezeny diplomatické kontakty s Vídní. Dnes je jiná situace: Brusel mezitím vyzrál a FPÖ je umírněnější než před třemi desítkami let, kdy se o ní za Jörga Haidera mluvilo pomalu jako o nástupnické straně NSDAP.

Rakousko potřebuje změnu jako sůl

Od roku 1945 vládla v Rakousku celkem 45 let velká koalice SPÖ a ÖVP a od roku 1970 byl kancléřem s výjimkou období 2000-2006 vždy sociální demokrat. Země tedy potřebuje (nejen politickou) změnu jako sůl a má potenciál k tomu, aby se stala reformním modelem pro Evropu a vzorem pro vydařenou transformaci přeregulované ekonomiky s klientelními strukturami v dynamickou a inovativní zemi. Kurz už překopal svou stranu a teď by mohl z gruntu zmodernizovat i celé Rakousko.

Alpská republika má výhodu v tom, že je menší a pružnější než líné velké ekonomiky jako Itálie nebo Francie. K tomu přistupuje výhodná konjunkturní situace: ekonomika roste nejvíc za posledních deset let a zaměstnanost zaznamenala největší nárůst od roku 2011. To samozřejmě není zásluhou poslední vlády, ale spíše celkové světové konjunktury. To vytváří příznivé podmínky pro zásadní reformy a nový kancléř toho bude muset využít. Musí reformovat třeba přežitý penzijní systém či nesmyslné subvence.

Nová rakouská vláda ale také představuje novou naději pro EU. Díky své směsici moderní ekonomické a přísné migrační politiky by se země mohla stát ideálním prostředníkem mezi Bruselem a státy, které se unii stále více vzdalují, jako jsou například členové visegrádské čtyřky. Tím by se mohly alespoň trochu zasypat příkopy mezi nimi. Pokud se to podaří, stalo by se Rakousko naopak kotvou evropské stability.

Rakousko-Uhersko 2.0?

V roce 2015 byl maďarský premiér Viktor Orbán prvním politikem z Evropské unie, který postavením hraničního plotu zarazil masovou migraci přes svou zemi. Přineslo mu to na jedné straně spoustu levicové kritiky, ale na straně druhé i obdiv. Když pak migranti našli alternativní cestu přes Makedonii, Srbsko, Chorvatsko a Slovinsko, stal se Kurz druhým hrdinou, když proti vůli domácích socialistů, Angely Merkelové i Bruselu zavřel tak zvanou balkánskou cestu.

Zdálo by se, že by Merkelová přitom mohla být ráda, protože jí rakouský krok v podstatě umožnil politicky doma přežít. Přesto je zjevně nadále pěkně naštvaná, protože se naplno ukázalo, že její strategie byla a je k ničemu. A těžko dokáže přenést přes srdce, že si nějaké malé, drzé Rakousko trouflo dělat vlastní politiku proti německé vůli. To se totiž Německu pranic nelíbí a i v minulosti na něco podobného vždy reagovalo velmi rozhořčeně. Třeba v roce 1955, když Vídeň proti vůli německého kancléře Konrada Adenauera vyhlásila neutralitu, aby se zbavila Sovětů. Anebo v roce 2000, kdy si lidovci dovolili sestavit vládu s FPÖ. Nemluvě o mezinárodní izolaci, do níž se země dostala v roce 1986, kdy si za prezidenta zvolila bývalého generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima, o němž vyšlo najevo, že má nacistickou minulost.

Kurz získal důvěru mnoha Rakušanů, protože smýšlel nejen stejně jako oni, ale také kromě prázdných řečí účinně jednal. Kromě toho s ním nadšeně souhlasí spousta evropských konzervativců a v neposlední řadě se těší důvěře Východoevropanů, což otevírá úplně novou perspektivu vídeňské politiky.

Kurzův postoj k visegrádským zemím je veskrze pozitivní, což potvrzuje i to, že se podílel na vzniku tak zvaného Visegrádu plus, kam se vedle Česka, Slovenska, Maďarska a Polska zapojilo i Rakousko a Slovinsko. S Kurzem jako kancléřem význam středoevropské spolupráce značně vzroste.

Existuje tu ale ještě několik dalších významných aspektů: Výše jmenované země si vzájemně rozumějí mnohem lépe, než se zbytkem Evropy, a při jednáních v rámci EU se mohou společně stát výraznou kritickou protiváhou německo-francouzské osy. Jejich vlády i obyvatelstvo jsou vesměs proti nekontrolované migraci a islamizaci, kladou důraz na národní identitu, a tím pádem na princip subsidiarity v rámci EU. Vytvářejí spolu velmi dynamický hospodářský region, přičemž visegrádská čtyřka nutně potřebuje západní zemi, jako je Rakousko, aby setřásla image pouhé svépomocné skupiny někdejších sovětských satelitů.

Bylo by sice absurdní hovořit o jakémsi revivalu Rakouska-Uherska, ale uvedené skutečnosti jsou zkrátka nepřehlédnutelné. Vývoj ve střední Evropě a její role v EU jsou a ještě budou velmi zajímavé – a to v pozitivním smyslu. Kdo by se toho ještě před pár lety nadál?

Tagy: Rakousko zahraničí Evropská unie pravice Parlamentní volby krajní pravice migrační politika evropská politika pravice a levice

Zdroje: vlastní,Die Welt,Die Presse,Weltwoche