Rakouská politika posledních dnů je ale především ve znamení taktického souboje dvou silných mužů: ministra zahraničí a čerstvého šéfa lidovců Sebastiana Kurze a spolkového kancléře a šéfa sociálních demokratů Christiana Kerna.

Kurz vyhlásil kancléři válku – sice s úsměvem, ale zcela jednoznačně. Koaliční strany se pokusí splnit společné programové závazky, kde to ještě bude možné, nelze už ale počítat s tím, že by si jakkoliv vyšli vstříc. Vládní spolupráce prakticky skončila a Kern napříště chce v parlamentu spoléhat spíše na podporu opozice.

Dalším signálem nepřekonatelných rozporů je fakt, že Kurz odmítl převzít úřad vicekancléře, který se uvolnil poté co se vládních funkcí a vedení ÖVP vzdal před několika dny Reinhold Mitterlehner. Vedla ho k tomu, jak sám uvedl, "spousta kapek, až pohár nakonec přetekl".

Post vicekancléře tradičně zastával předseda ÖVP, Kurz ale navzdory výzvám koaličního partnera tuto funkci odmítl a poslal na ni dosavadního lidoveckého ministra spravedlnosti Wolfganga Brandstettera.

Důvod neochoty převzít vicekancléřské povinnosti Kurz vysvětlil tím, že jako šéf diplomacie často pobývá v zahraničí a nemohl by se úřadu dostatečně věnovat. Bylo přitom už předem jasné, že post vicekancléře nevezme. Chce co nejdříve ukončit koaliční spolupráci a před volbami dát jednoznačně najevo, že už se sociální demokracií nechce mít nic společného. Navíc by nemělo cenu lepit za každou cenu dohromady něco, co už pohromadě nedrží.

Největší politická změna za posledních 17 let

Kurz zkrátka dosáhl svého cíle – stal se během několika dnů silným mužem lidovců a rakouské politiky vůbec a prosadil předčasné volby. V dřívějších konstelacích lidovcům hrozilo, že v nich budou hrát až třetí housle v souboji mezi sociálními demokraty a krajně pravicovými a protiimigračními svobodnými (FPÖ) vedenými Heinzem-Christianem Strachem. Teď to tedy vypadá, že se v říjnovém boji o parlamentní křesla utkají tří silní soupeři, všichni s reálnou šancí na vítězství. V průzkumech zatím vede FPÖ.

Kurz se chce stát kancléřem, Kern chce svůj post obhájit a Strache chce být tím třetím vzadu, který se bude smát naposled a nejlépe. Je totiž těžké si představit, že by velká koalice SPÖ a ÖVP mohla pokračovat i po volbách. Obě strany budou nyní odkázané na FPÖ, Strache jim proto už nemůže jako dosud posloužit jako vděčný a ideální obraz nepřítele.

Půjde o tvrdou konfrontaci mezi Kernem a Kurzem, kteří se budou snažit získat na svou stranu voliče FPÖ, o což se už beztak několik měsíců usilují. Rakousko tak zřejmě čeká největší politická změna od černo-modré vlády (ÖVP a FPÖ) v roce 2000.

Od roku 1970 stojí v čele Rakouska sociálnědemokratický kancléř, pouze v letech 2000 až 2007 byl kancléřem lidovec Wolfgang Schüssel. Tehdy vládl v koalici s FPÖ, jinak jsou lidovci od ledna 1987 ve vládě v koalici se sociálními demokraty.

Kdo je Kurz? Sympaťák, vizionář, nebo kariérista?

Třicetiletý rodilý Vídeňan Sebastian Kurz je v politice od roku 2009, kdy se dostal do čela lidovecké mládežnické organizace. Před šesti lety vstoupil do vlády jako státní tajemník pro integraci a po volbách v roce 2013 se ve 27 letech stal ministrem zahraničí – nejmladším ze všech členských států EU. V obou případech se mu vyčítal jeho věk (jako nejmladšímu členovi vlády od založení Rakouské republiky) a skutečnost, že zastává tak významné posty bez dokončeného studia práv.

Kurz útoky ustál, své kritiky příjemně překvapil, projevil se jako obratný politik a jeho pozice se naopak posílila. S něčím podobným může zřejmě počítat i nyní. Má pro to všechny předpoklady. Sám fakt, že se na něj valí kritika zleva (SPÖ a Zelení) i zprava (FPÖ), jenom potvrzuje, jak vážně ho jeho starší a v politice ostřílenější soupeři berou. 

Nový šéf rakouských lidovců Sebastian Kurz | zdroj: Profimedia

Kurz se mezi rakouskou veřejností těší natolik velké oblibě, že ÖVP ke svému kariérnímu postupu nutně nepotřebuje. Někteří komentátoři nevylučují, že by mohl po vzoru Emmanuela Macrona založit vlastní hnutí. Údajně už pro tento záměr začal – úspěšně – shánět podporu mezi podnikateli.

Jako nový předseda ÖVP totiž určitě nechce skončit jako jeho nedávní předchůdci, které stranická mašinérie semlela během několika let: Od roku 2007 se v čele strany vystřídalo šest předsedů, Kurz je od jejího založení v roce 1945 sedmnáctý.

Kurzova síla je přitom právě v současné slabosti lidovců. Bez něj by to podle nejnovějších průzkumů dotáhli na 23 procent, s ním v čele by dokonce mohli volby i vyhrát. Jako kancléře si jej podle nejnovějšího průzkumu agentury Unique Research přeje 50 procent Rakušanů, zatímco Kerna jenom 37 procent. Paradoxně by Kurze jako kancléře preferovala i čtvrtina sociálnědemokratických voličů.

Kurz jako velký politický talent

Kurz není intelektuál ani mazaný právník, ani charismatický populista, který dokáže strhnout masy. Je to především vůdčí typ, pragmatik, stratég s organizačním talentem, obratný řečník, sympaťák a politik každý coulem – v životě také nic jiného než politiku nedělal.

Mnozí v něm spatřují novou naději, protože si s ním vlastně mohou spojovat, co si přejí. Pokud by se býval stal vicekancléřem, musel by se přece jen výrazněji profilovat a část z této výhody by ztratil – a proto také funkci nevzal.

Rád se jistí ze všech stran, je ale ochoten na sebe brát i riziko. Sám poukazuje na to, že se už několikrát vydal směrem, za nějž zpočátku sklidil kritiku, později jej ale i jeho kritici následovali: Ať už šlo o uzavření takzvané balkánské cesty nebo návrh na zastavení přístupových rozhovorů s Ankarou. Případné členství Turecka v EU loni v říjnu vyloučil jako jeden z prvních evropských politiků, zároveň se ale vyslovil pro na míru upravenou a flexibilnější spolupráci s ním.

Jako šéf strany bude Kurz muset svůj rejstřík témat přece jen značně rozšířit. Pokud jde o případnou příští koaliční spolupráci, je nakloněn FPÖ. Není proto ani vyloučeno, že přistoupí na její myšlenku plebiscitní demokracie, kdy se bude pořádat referendum ke kdečemu. O jeho sociální a hospodářské politice se toho mnoho neví, a pokud jde o integraci cizinců, soustředí se nyní spíše na restriktivní opatření.

Kurz: Otevřené hranice problém migrace jen zhoršují

V době, kdy se v západní Evropě nosilo nadšené přijímání uprchlíků, to byl právě Kurz, kdo se odvážil postavit na odpor. Loni v létě prohlásil, že neomezené přijímání migrantů ve střední Evropě vedlo pouze k tomu, že jich sem mířilo stále více a problémů přibývalo, místo aby se řešily.

Evropská politika nezabránila umírání lidí ve Středozemním moři, ale naopak byla podle něj povzbuzením pro převaděče a v důsledku způsobila nárůst počtu obětí. Otevřeně se vyslovil pro australský model, podle něhož by měla Evropská unie bránit migrantům v přímém vstupu na kontinent. To bylo ve své době odvážné a vedlo to k tomu, že ztratil svou image miláčka všech a stal se nepřítelem levice.

Z rakouského popudu se před rokem zavřela tak zvaná balkánská trasa. Šlo o navýsost sporné opatření, které se ale prokázalo jako účinné. Kurz požaduje podobné kroky od Itálie, je pro ukončení politiky otevřených hranic a prosadil omezení nejvyššího možného počtu příchozích za rok. Proti jeho opatřením není v zásadě co namítat, otázkou ovšem zůstává, jak to chce v praxi realizovat a kam se z jeho slov vytratila empatie.

Na výhrady, že mu chybí soucit s uprchlíky, připouští, že i jeho šokovaly obrázky z řeckého Idomeni. "Mnozí tenkrát navrhovali, abychom těchto 10 tisíc lidí pustili do Rakouska nebo Německa, a ukončili tak jejich utrpení. Ale nám bylo jasné jedno: Když otevřeme hranice, tak příští den nebude v Idomeni nula lidí, ale třicet tisíc," prohlásil v únoru v rozhovoru pro týdeník Profil.

"Když někde zastavíte příliv migrantů, může vždy dojít k jejich srážkám s policií. Není ale přece o nic morálnější, když se totéž stane v Turecku nebo někde jinde. Jediný rozdíl je v tom, že se to tam neděje před evropskými kamerami."

Hájil rovněž svou tezi, že migranti nehledají pouze bezpečí, ale lepší život ve střední Evropě. "To je sice lidsky pochopitelné, ale my si to nemůžeme dovolit," zdůraznil. "Nikdo nemůže mít právo si vybírat, ve které zemi požádá o azyl." 

Odmítá politiku otevřených hranic. Ideální řešení podle něj je, aby země jako Itálie zastavily uprchlíky ještě na vnějších evropských hranicích, tedy na ostrovech. Tam by se o ně měly s evropskou pomocí důstojně postarat a odvézt je zpátky, případně je přimět k dobrovolnému návratu. Odmítá rovněž evropské kvóty na přerozdělování migrantů.

Nejen proto, že řada evropských zemí uprchlíky nechce, ale i proto, že uprchlíci naopak nechtějí do řady evropských zemí. Navíc se tím vysílá migrantům špatný signál, že pro to, aby se dostali do Evropy, si stačí najmout převaděče a riskovat život při cestě přes moře. Pak už mají vlastně vyhráno.

Nebezpečná náklonnost k Orbánovi a Kaczyńskému?

Kurze můžeme považovat za moderního konzervativce, který chce bořit zkostnatělé struktury, Zároveň se ale nijak výrazně nedistancuje od autoritářských tendencí. Co by jako kancléř udělal? Byl by důvod se u něj obávat tak zvané "iliberální demokracie" podle východoevropského vzoru?

Tedy demokracie, kde se sice volí, ale kde jsou více méně umlčena kritická média, opozice, nezávislé soudy a další instituce. Nevládne tu sice tvrdá diktatura, ale přece jen autoritářský režim  - konkrétně v Polsku a Maďarsku.

Kurz několikrát vyslovil pochopení pro autoritářské vůdce Jaroslawa Kaczyńského a Viktora Orbána, především v kontextu jejich kategoricky odmítavého postoje vůči uprchlíkům, který Kurz sdílí. Nekritizoval ani jejich tunelování demokracie a nepřátelství vůči hodnotám Evropské unie. Výslovně dokonce zdůraznil, že je třeba skoncovat s rozdělováním na "hodné a zlé" a s tím, aby Evropa vůči Polsku a Maďarsku vystupovala z pozice morální nadřazenosti.

Sebastian Kurz | zdroj: Profimedia

Byť by mohla Kurzova politika naznačovat, že alpská republika pošilhává po členství ve visegrádské čtyřce, pak sám ministr tuto možnost vylučuje. Příslušný požadavek populistické FPÖ beztak už loni rakouský parlament zamítl.

Omezit kompetence Bruselu a spoluvytvářet budoucnost

Prestižní magazín Politico zařadil Kurze na seznam 28 lidí, kteří budou v letošním roce spoluvytvářet osudy Evropy. Pokud ale jde o Kurzův postoj vůči Evropské unii, není klasickým Evropanem jako třeba Angela Merkelová. Vedle omezení kompetencí Bruselu požaduje, aby se EU stala spíše bezpečnostní a obrannou unií. O tom, že jde také o hodnotové společenství, od něj zase tak často neslýcháme.

Kurz se stal miláčkem médií a libuje si v sebeprezentaci. Rád se ukazuje před televizními kamerami a v nejrůznějších diskusních pořadech. Počátkem letošního roku například zavítal na východní Ukrajinu, aby vyslal signál, že jako čerstvý předseda OBSE se hodlá právě na ukrajinský konflikt zaměřit.

Německý Handelsblatt se tehdy pod titulkem Talentovaný pan Kurz posmíval, že ministr přiletěl rozvrzanou vojenskou helikoptérou jenom proto, aby se nechal vyfotit před vypáleným domem, jak v neprůstřelné vestě státnicky hledí do dáli. Jeho návštěva přitom nepřinesla žádný politický pokrok. "Neutrální Rakousko se vždy prezentovalo jako budovatel mostů mezi Východem a Západem, Kurzovy přehmaty ale tuto historickou úlohu tak výrazně poškodily, že mu roli prostředníka už nikdo nevěří," napsal tehdy deník.

Němci vůbec Kurzovi tak nějak ne a ne přijít na jméno: Nemohou mu zapomenout nejen jeho roli v uprchlické krizi, kdy se ostře postavil proti přílišné benevolenci Merkelové, ale ani to, že je jedním z nejvýraznějších kritiků zavedení poplatků na německých dálnicích.