Ještě dnes si možná nejeden z nás vybaví filmovou veselohru Léto s kovbojem, kde si podivné jméno své vyvolené nechá vytetovat na hruď Jaromír Hanzlík. V přemyslovských Čechách ovšem Doubravka-Dobrava s významem "dobrá", německy Guta či Bona, nebyla nijak neobvyklým jménem. Takto pěkně pojmenoval svou dceru Boleslav zvaný Ukrutný, strůjce vraždy svého bratra svatého Václava.

Zmíněná knížecí dcera se narodila mezi lety 933 až 936 manželské dvojici Boleslav I. a Biagota. Boleslavova manželka je tak jako mnoho dalších osobností oné doby obestřena tajemstvím. Biagotin původ je nejasný, a o její existenci vypovídá pouze několik přemyslovských denárů. Zato nechvalně proslulý Doubravčin otec je známý více než dost. 

"Krvavé křtiny"

Z knížecích dětí se dospělosti dožily čtyři – kromě Doubravky ještě Mlada, Boleslav II. a Strachkvas, postava zvláštního jména i osudu. Právě on měl být údajným dítětem, na jehož "krvavé křtiny" pozval Boleslav svého staršího bratra. Odtud prý jméno. Snad se jednalo o mnicha Kristiána z řezenského svatojimramského kláštera, kterému někteří připisují autorství tzv. Kristiánovy legendy o prvních českých světcích.

Doubravčin bratr Boleslav II. zvaný Pobožný později vystřídal svého otce na knížecím stolci. Jak napovídá přízvisko, přál církvi i rozvíjejícímu se křesťanství, mimo jiné spolu se sv. Vojtěchem založil roku 993 Břevnov, nejstarší mužský klášter u nás. Aby to nebylo jednoduché, stejnému světci pobil veškeré slavníkovské příbuzenstvo. Nicméně vzhledem k tomu, že krvavá akce proběhla těsně před smrtí těžce nemocného knížete, je dost pravděpodobné, že předáci využili příležitosti a na konkurenční Slavníkovce se vydali bez Boleslavova souhlasu.

Také Doubravčina sestra Mlada má na svědomí klášterní fundaci, dokonce zcela první v českých zemích. Nejmladší z potomků byla "v svatém písmu vzdělaná, křesťanskému náboženství oddaná a veškerou poctivostí mravů ozdobená", jak praví kronikář Kosmas.

Roku 965 se vydala do Říma s nemalým cílem - dosáhnout souhlasu se zřízením českého biskupství. Misi úspěšně splnila, a navíc ze Svatého města přivedla panny benediktinky pro první ženský konvent u sv. Jiří na pražských Hradčanech. Mlada-Marie byla zvolena první abatyší a později dokonce blahoslavena.

Vdavky do Polska

Doubravku ovšem duchovní dráha nečeká, přestože mládí tráví u řezenských benediktinek. Český kníže Boleslav navazuje v šedesátých letech desátého století styky s polským Piastovcem Měškem (935 až 992).

Spojenectví je výhodné především pro vyjednávání se silnou Svatou říší římskou, a stvrdit jej má sňatek polského knížete s Boleslavovou dcerou. Měšek-Mečislav si může vybrat ze dvou možností – buď třicetiletou Doubravku nebo podstatně mladší Mladu. Kníže Polanů překvapivě volí starší dívku. Rozhodovala krása, vzdělání či moudrost? Kdo ví. Knížecí svatba se uskutečnila roku 965.

O vztahu manželů hovoří hned několik kronik, Kosmova, Dětmarova a tzv. Galla Anonyma. Zásnuby se konaly na Tumském ostrově ve Vratislavi. Sláva to byla veliká, jídla a pití nepočítaně. Bojovníci tloukli meči o štíty a lid vrhal své bůžky do vod řeky Odry, aby česká kněžna viděla, že se odříkají pohanských bludů. Doubravka totiž se svazkem souhlasila pouze pod podmínkou křtu budoucího chotě.

"Měšek vzal si za ženu urozenu sestru staršího Boleslava, která tak, jak zněla ve jméně svém, jevila se i ve skutečnosti. Dobrava totiž se jmenuje po slovansky ta, která německým jazykem se překládá Bona. Neboť tato Kristu věrná paní, když poznala, že manžel její je naplněn různými bludy pohanskými, horlivým důmyslem své vznešené mysli stále a stále přemítala, jak by ho k sobě přidružila i ve víře, a namáhala se s umírněností a všemi prostředky se snažila jemu zalíbiti, nikoliv pro mnohotvárné požitky tohoto světa, ale spíše pro budoucí odměnu, chvályhodný a všem věřícím toužebný plod." Tolik kronikář Dětmar z Merseburku.

Konec dobrých polsko-českých vztahů

České kněžně se přičítá založení dvou kostelů v Hnězdně a chrámu v Poznani. Vzniká první polské biskupství, a to dříve než u nás, Češi si na něj počkají až do roku 973. Budoucí první biskup Jordan přijíždí zřejmě už s Doubravčinou družinou.

Přemyslovna na piastovském trůnu umírá roku 977, a její smrtí končí dobré polsko-české vztahy. O tři léta později se vdovec Měšek žení s Odou, dcerou říšského správce dobytých slovanských území. Za deset let zabere bývalý spojenec s podporou Říše Slezsko. Ve vzájemné rivalitě pak pokračuje i Doubravčin syn, jeden z nejslavnějších polských panovníků.

Polský kníže a první král Boleslav Chrabrý (967 až 1025) byl postavou vskutku výraznou. Přátelil se s císařem Otou III. i českým světcem Vojtěchem. Po vyvraždění Slavníkovců k sobě přijal zbylé členy rodu a po Vojtěchově mučednické smrti vykoupil ostatky od pohanských Prusů, když jeho tělo vyvážil zlatem.

V Hnězdně, kam bylo slavnostně přeneseno, vzniklo později polské arcibiskupství, přičemž prvním arcipastýřem nebyl nikdo jiný než Slavníkovec Radim, Vojtěchův bratr. Původně opožděné Polsko tak v plné míře předstihlo České království, kde se o zřízení arcibiskupství úspěšně zasadil teprve Karel IV.

Nepříjemné dědictví polského krále v Čechách

Boleslav Chrabrý byl navíc roku 1025 korunován prvním polským králem. Aby toho nebylo málo, nakrátko osobně vládl i v Čechách. A jak k tomu došlo? Po Boleslavu II. získal trůn neschopný a krutý Boleslav III., aby o něj zanedlouho přišel. Silný Polák využil svárů mezi Přemyslovci a do vlády prosadil neméně neschopného Vladivoje, který se navíc vyznačoval silnou náklonností k alkoholu.

"Vždy žízní trápen tak, že ani hodinu bez pití trvati nemohl", upil se do jednoho roku k smrti. České zemi bohužel zanechal nepříjemné dědictví – nechal si totiž udělit Čechy v léno od panovníka Svaté říše římské, čímž vytvořil velmi nemilý precedens pro budoucnost.

Nakonec se vlády v znesvářených Čechách ujímá sám Boleslav Chrabrý (koneckonců z poloviny přemyslovské krve). Ani tato politická konstelace však nevydrží a Chrabrý je vypuzen ve prospěch právoplatného následníka Jaromíra. Ale to už je jiná historie.

Česká kněžna Doubravka sehrává tedy, jak vidno, v polské i české historii roli vskutku významnou. Nejenže se zasloužila o přijetí křesťanství a větší váhu piastovského Polska na mezinárodním poli, ale dala své nové domovině i prvního krále. A k tomu navíc - možno dodat novodobou terminologií - položila pevné základy dobrých vzájemných česko-polských vztahů.