Dnes je pondělí 19. dubna 2021., Svátek má Rostislav
Počasí dnes 4°C Občasný déšť

Marobud, první český král. Barbar spíše rodem než rozumem

Marobud, první český král. Barbar spíše rodem než rozumem
Zlomený meč, Eduard Štorch | zdroj: tisková zpráva

První historicky doloženou postavou našich dějin je zároveň náš první známý panovník – markomanský král Marobud. Díky němu se na přelomu letopočtu ocitly naše země v centru světového dění. Rozsáhlá Marobudova říše se udržela téměř čtvrt století. 

Kdo vlastně Marobud byl? Mnozí ze starší generace jistě vzpomenou na knihu Eduarda Štorcha Zlomený meč. A kresbu geniálního Zdeňka Buriana na obálce, představující impozantního muže, zachmuřeně hledícího do dáli.

Podoba markomanského krále samozřejmě známa není, možná ale nebyl Burian tak daleko od pravdy. Římský historik Tacitus píše: "Marobud vynikal mimořádnými duševními i fyzickými schopnostmi".

A Velleius Paterculus, jeho současník, ho popisuje ve svých Římských dějinách: "Marobud, člověk urozený, mohutného těla, nezkrotné vůle, barbar spíše rodem než rozumem, nezískal mezi svými vrcholné postavení ani násilně, ani nahodile, ani nakrátko, ani z vůle předků. Rozhodl se odvést svůj kmen daleko od Římanů. Když obsadil nová místa, všechny své sousedy buďto pokořil ve válce, nebo je uvedl pod svou svrchovanost právoplatnými smlouvami."

Mládí mezi Římany

O dětství budoucího "krále Boiohema" toho příliš nevíme. Narodil se v rozmezí let 35 až 30 př. Kr. do rodiny neznámého markomanského náčelníka či šlechtice. Ovšem natolik urozeného, že jeho syn mohl být "vznešeným rukojmím", oblíbenou to římskou praktikou k zajištění plnění dohodnutých smluv s barbarskými kmeny.

Ve dvacátých letech byl chlapec odvezen do Říma na dvůr císaře Augusta, kde zůstal přes deset roků. Tady vyrůstal spolu s dalšími urozenými římskými mladíky, a spolu s nimi také získal patřičné vzdělání.

Marobud tak nabyl nejen značného politického a vojenského rozhledu, ale i znalostí diplomacie a strategie. Však mu byl učitelem nejlepší římský pedagog Verrius Flaccus. Možná ho ovlivnil i sám císař, s jehož rodinou se zřejmě osobně stýkal.

Roku 9 př. Kr. byl Marobud vyslán zpět ke svému kmeni jako tzv. "rex datus", tedy dosazený, daný král. Předpokládalo se, že takový panovník bude nositelem římského vlivu a také ochotný s Římem spolupracovat.

Kmen Markomanů sídlil ve středním Pomohaní, odkud je nový král vyvádí na území dnešních Čech, zřejmě kvůli obavě z římské expanze. Proč zrovna do Boiohema? Byl snad Marobud zčásti Kelt? Touto románovou fikcí vysvětluje Anna Bauerová v knize "Válka vlků" příchod mladého náčelníka do tehdy keltských končin.

Jméno Marobud je totiž keltskou formou germánského Marabadvaz, "slavný v boji". Název "Markomané" pak označuje dle starších výkladů "Hraničáře", nověji "Jezdce" z keltského slova "markos", kůň. Kmen překonává cca 500 km dlouhou cestu a postupně obsazuje úrodné oblasti okolo největších českých řek.

Vznik Marobudovy říše

Vyhnali Germáni Kelty, jak se dříve tvrdilo, nebo přišli do opuštěné země? Pravděpodobně něco mezi tím. Keltské etnikum odcházelo již dříve, jak pod tlakem přesunujících se kmenů, tak za novými výboji. Markomané také nebyli prvními Germány u nás. Se zbylými ostrůvky keltské populace zřejmě splynuli, a přejali od nich i některé dovednosti či jména řek a hor.

Na území mezi Labem, Dunajem, Vislou a Baltským mořem tak vzniká významný státní útvar s početným a dobře organizovaným vojskem. Přidávají se další kmeny - Langobardi, Gótové, Lugiové, Semnonové, Hermunduři, Kvádové.

Marobud zve římské obchodníky a řemeslníky, kteří se usazují nejspíše v okolí jeho sídla. Ano, proslulé Marobudum, vyznačené už na mapách kartografa Klaudia Ptolemaia.

Kde se ale nacházelo? To zůstává tajemstvím dodnes. Pravděpodobně ve středních Čechách, kdesi mezi Kladnem, Pražskou kotlinou a Kolínem. Dříve zmiňované Stradonice či Závist, natož pak Plzeň či Velehrad, dnes neobstojí. Zřejmě tedy na své objevení stále čeká.

Římské sevření a nečekané štěstí

Nejen nová říše, ale hlavně samotný Marobud se svou nezávislou politikou počal vzbuzovat obavy. A tak roku 6 po Kr. začíná římské válečné tažení, jehož se osobně účastnil i zmiňovaný historik Paterculus.

Vojsko se blížilo ze dvou stran, aby mohlo Markomany sevřít do kleští. Od Carnunta Tiberius, od Mohuče Saturninus. V přidružených spojeneckých jednotkách působil ostatně také Arminius, budoucí Marobudův rival. Ke spojení obou armád chybělo pět dnů pochodu.

A tu se stalo něco neočekávaného. V Panonii propuklo povstání, Tiberius musel urychleně zavelet k návratu a tažení zrušit. Marobudova říše byla zachráněna. Řím uzavřel mírovou smlouvu, uznávající její nezávislost a přiznávající Marobudovi královský titul. Spolu s úmluvou o nevměšování se do sporů s třetí stranou.

Nastává klid zbraní, ne ovšem v provincii Germánie. Roku 9 po Kr. začíná tzv. Arminiovo povstání. Arminius, mladý náčelník kmene Cherusků, byl tak jako Marobud vychováván na císařském dvoře. V Římě měl dveře otevřené, nejenže se stal vojenským velitelem, ale byl dokonce povýšen do jezdeckého stavu, druhé nejvyšší vrstvy římské společnosti.

Odmítnutí vzpoury

Nebylo mu tedy zatěžko získat si důvěru Publia Quinctilia Vara, správce provincie Germánie, který svými nevhodnými opatřeními a zásahy vyvolával mezi Germány stále větší nespokojenost. Arminius začal připravovat vzpouru a tajně v ní nabídl účast Marobudovi. Ten ale odmítl.

Stalo se ovšem nečekané – povstání bylo úspěšné a následně vyústilo v konec římských snah o ovládnutí Germánie. Arminius uštědřil Římu jednu z největších porážek, a v neblaze proslulé bitvě v bažinách Teutoburského lesa pobil celé tři Varovy legie.

Při přesunu do zimního tábořiště dorazily totiž k vojsku zprávy o kmenových nepokojích a Varus se rozhodl zasáhnout. Protože věc nepovažoval za závažnou, neučinil žádná zvláštní opatření, dovolil dokonce vojákům vzít s sebou rodiny. Nedbal ani na varování před Arminiem.

Ten se ovšem v Teutoburském lese přidal k útočícím Germánům a během tří dnů byly v nepřehledném terénu zcela zlikvidovány tři legie, tři oddíly jízdy a šest kohort pěchoty, tedy jádro římských provinčních vojsk. Nešťastný Varus spáchal sebevraždu, tribuny a vyšší centuriony obětovali Germáni bohům, vojáci byli pobiti téměř do posledního.

Odmítnutá Varova hlava

 "Vare, Vare, vrať mi mé legie!" volal prý zoufale císař Augustus, když zpráva o katastrofě dorazila ke dvoru. Následky jedné z nejznámějších starověkých porážek Říma byly klíčové. Římané byli donuceni stáhnout se k Rýnu a rezignovat na ovládnutí Germánie. Zlikvidované legie Sedmnáctá, Osmnáctá a Devatenáctá nebyly nikdy obnoveny.

Po bitvě poslal Arminius Marobudovi s nabídkou spojenectví také Varovu hlavu. Ten ji však zaslal do Říma císaři a alianci odmítl. To se mu stalo osudným.

Mnohé germánské kmeny, považující Arminia za krále-osvoboditele a toužící spíše po boji než po mírových dohodách, obvinily Marobuda ze zbabělosti a posluhování Římu a začaly se od něj odvracet. Říše v Boiohemu spěla ke konci.

Roku 17 po Kr. se oba soupeři střetli v nerozhodné bitvě. Marobud udělal chybu, když ve snaze přeskupit své síly stáhl vojsko. Arminius se prohlásil vítězem a z markomanské aliance následně odpadli Gótové a Hermunduři.

Marobudův konec

Oslabený Marobud se vrátil do Čech, odkud žádal Tiberia o pomoc. Marně. Rozpad pokračoval a roku 18 po Kr. byla královská rezidence dobyta vzbouřeným šlechticem Katvaldou. Marobudovi se podařilo uniknout. Stále doufal v římské přispění, kterého se nakonec dočkal, ne však ve formě vojenské pomoci, ale vlastní internace v "čestném exilu" v severoitalské Ravenně. Tam byl nucen setrvat dalších osmnáct let, aniž se kdy do Boiohema vrátil.

Ironií je, že ravennského internačního ubytování se dostalo také Arminiově manželce, zajaté Římany o několik let dříve. Marobud umírá roku 37 po Kr., ve stejném roce jako Tiberius, jenž o něm kdysi prohlásil před senátem: "Tak nebezpeční jako Marobud nebyli ani Filippos Athéňanům, ani Pyrrhos a Antiochos římskému národu."

A jak dopadl Arminius? S Římem vedl nepříliš úspěšnou partyzánskou válku. Po vítězství nad Marobudem vyvrcholily spory mezi jeho přívrženci, a Arminius je okolo roku 20 po Kr. zavražděn vlastními lidmi.

Ani Katvalda se v novém postavení dlouho neudržel - po necelém roce jej svrhl král Hermundurů. Katvalda odchází hledat útočiště - k Římanům. Jeho stopy končí v internaci ve Forum Julii, dnešním francouzském městě Fréjus. Marobudova říše definitivně zaniká.

Zdroje:
Vlastní